The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Suzette Hejdová (* 1946)

• narozena 10. září 1946 ve Francii, otec drobný vinař, matka v domácnosti, bratr a sestra

• absolventka internátního lycea v Nīmes (1964)

• vysokoškolské studium v Montpellier a v Paříži (Nanterre)

• roku 1970 přesídlila z Francie do Československa

• provdala se za Zbyňka Hejdu, signatáře Charty 77

• během normalizace se pohybovala v prostředí disentu

• pracovala jako učitelka ve francouzské škole v Praze

Dětství a mládí na jihu Francie

Narodila se 10. září 1946, rané dětství prožila ve vesnici Clarensac na jihu Francie. Otec vlastnil malé vinařství, maminka, dcera korsického vojáka padlého v první světové válce, byla uvyklá na městský život a zůstávala v domácnosti. Suzette měla starší sestru a mladšího bratra, jeden sourozenec zemřel. Oblast, z níž pochází, byla na rozdíl od země korsických předků evangelická a ještě do šedesátých let velmi nevraživá vůči katolickému vyznání, prostředí domova bylo převážně levicově zaměřené, se sympatiemi ke komunismu, otec měl velkou náklonnost k Sovětskému svazu. Žít z výnosů skromného vinařství bylo čím dál těžší, musel je prodat, nevýhodně, na rozdíl od mnohých jiných, kteří je nabídli jako stavební pozemky. Na dětství ve vsi mezi vinicemi a pod modrým nebem Suzette Hejdová ale vzdor skromným životním podmínkám dodnes vzpomíná jako na krásný čas.

Internátní lyceum, vysoké školy, Paříž a události roku 1968

Chtěla studovat, ve svých jedenácti letech se tak ocitla na sedm roků v internátním republikánském lyceu v Nīmes, kde vládl tvrdý, do značné míry pořád ještě „napoleonský“ režim, v dívčí části školy navíc náročnější a upjatější než v té chlapecké: přísný denní řád, velice omezená osobní svoboda, pohyb i volný čas. Výuka ale byla na výborné úrovni, profesoři s vysokou kvalifikací a učení měla ráda – první čtyři roky byly osnovy pro všechny stejné, s latinou a živým cizím jazykem dle vlastního výběru, potom si zvolila zaměření na hlubší studium jazyků a historie. V Nīmes také zažila na jaře 1960 s otcem návštěvu Nikity Chruščova, pamatuje si, jak si tam se svou tlustou manželkou prohlížel římské památky a oni byli mezi těmi, kdo ho vítali. Maturovala v roce 1964 a byla přijata k vysokoškolskému studiu humanitních věd v Montpellier – i z respektu a lásky k otci si vybrala vedle francouzské literatury a zeměpisu obor ruština. Z osobních důvodů ale z této školy odešla do Paříže, kde studovala ruský jazyk a literaturu v Nanterre.  V té době se už dočetla i o existenci lágrů v Sovětském svazu. Velký vliv na ni pak měl přímý zážitek z pařížských událostí v roce 1968, studentského hnutí, na němž jí ale vadila jednostranná levicová ideologie, ostatně dnes, jak zmiňuje, ve Francii opět sílící. Výrazně na ni tehdy zapůsobilo setkání s dílem Sartra a Camuse. A ještě víc ji ovlivnily zprávy o tehdejších událostech v Československu – dodnes si pamatuje, jak o okupaci 21. srpna slyšela z rozhlasu a řekla si, že definitivně končí se sympatiemi ke komunismu.

Cesta k Československu

Zprávy o událostech v Československu roku 1968 měly ovšem ve Francii význam nejen pro ni – otevřely oči i mnohým tamním lidem, včetně řady levicově zaměřených intelektuálů.  Přitom do Pražského jara o této zemi východním směrem nevěděla nejen ona nic, ve francouzských učebnicích se do té doby psalo pouze o Sovětském svazu, nikoli o státech v jeho područí.  I jí se líbila vize „socialismu s lidskou tváří“, i ona byla zklamána dalším vývojem. Velkou popularitu si v té době mezi Francouzi získal Kunderův Žert s předmluvou Louise Aragona. Na univerzitě, kde studovala, byly také otevřeny kurzy češtiny a české literatury, do nichž se zapsala. Toužila dostat se do Ruska, to se jí stejně jako dalším nepodařilo, a tak cestu tam hledala přes Československo.  V roce 1970 získala stipendium ke studiu v kurzech na pražské Univerzitě Karlově – a spolu s ní například Antoine Marēs, pozdější historik a profesor na Sorbonně, autor knihy o Edvardu Benešovi, nebo přítelkyně Anna-Marie, později Páleníčková, která zde rovněž žije dodnes. Do Prahy poprvé dorazila koncem roku 1970 – a i když si o životě v totalitním státu nedělala žádné iluze, byla zaskočena už jen večerní pustotou ulic v hlavním městě.  Začala studovat český jazyk, historii a také dějiny a teorii divadla – chodila rovněž na zkoušky k inscenacím Otomara Krejči, později i do rodiny dramaturga a překladatele Karla Krause, od toho se dozvěděla mnohé.  Důležité pro ni v té době bylo i seznámení s Drahoslavou Janderovou a jejím mužem, divadelním kritikem Sergejem Machoninem. Chtěla tu dál žít, víc poznat zemi, její kulturu i jazyk a díky vstřícné pracovnici na ministerstvu školství, která měla ráda Francii, se jí dařilo prodlužovat si stipendium tři roky.

Zbyněk Hejda

Určující pro její další život bylo setkání se Zbyňkem Hejdou, básníkem, historikem a redaktorem mj. časopisů Tvář a Střední Evropa.  Dodnes si pamatuje na jejich seznámení, k němuž došlo přes jednu židovskou rodinu, neboť Zbyněk Hejda měl zájem o Francii, francouzsky ale neuměl a ve Francii do té doby ani nikdy nebyl – když měl jako výborný student odjet na stipendium do Grenoblu v roce 1948, zavřeli hranice, stejně tak ho přes ně nepustili v roce 1969, kdy měl Francii navštívit s manželi Němcovými. Poprvé se se Suzette sešli v kavárně Slavia v únoru 1973 a kromě jiného se prý přeli o situaci v Chile. Jejich vztah se ke společnému životu nevyvíjel snadno – mimo jiné proto, že ona měla potíže se získáváním povolení k pobytu v Čechách a on dceru a manželku, byť s ní v té době už nežil. Setkávali se doma nebo v hospodách kvůli hodinám francouzštiny, za něž si zpočátku brala 20 Kčs, čím dál víc však při nich mluvil on, a když si uvědomila, že se také čím dál víc dozvídá ona od něj, přestala brát za své hodiny finanční odměnu. Poznávala s ním postupně zcela nový svět a také nové podstatné lidi: Němcovi, Lopatkovi, Stankovičovi… Vzali se až v září 1975, v době, kdy také získali bydlení, ovšem na odlehlém a nepřívětivém pražském sídlišti, na Jižním Městě. Do té doby žil Zbyněk Hejda v Praze v jednom pokoji v pronájmu. Po svatbě se jim, ve Francii, narodil syn Tomáš (1975), později pak (1979) dcera Marie. Od chvíle, kdy se Suzette Hejdová rozhodla se Zbyňkem Hejdou, který ji, jak říká, duševně zcela oslňoval, spojit svůj život, nezapochybovala o tom, že chce žít navzdory všem potížím i stesku po rodné zemi v Čechách, ovládaných totalitním režimem – odchod ze země pro něj nepřipadal v úvahu, z osobních i ideových důvodů a také kvůli jazyku, jeho psaní.

Pařížankou v normalizaci

Stala se svědkem postupující „normalizace“ i přímým účastníkem jejích důsledků – nejdřív viděla, jak jsou zakazována určitá filmová či literární díla i jak lidé komunistickému režimu nepohodlní musí opouštět svá pracovní místa, zažívala ale také, jak se někteří z nich čím dál víc scházejí mezi sebou a posiluje se jejich sounáležitost.  Na vlastní kůži poznala, že s některými osobami naopak nemůže otevřeně mluvit, v létě 1972 podnikla výlet do Budapešti, při kterém na ni byl zjevně nasazen agent StB, před dalším, z divadelních kruhů, ji prý varoval Prokop Voskovec. Pro ni osobně bylo první léta nejtěžší získávat povolení ke zdejšímu pobytu – z administrativních, politických, ale i ekonomických důvodů mohla v Čechách trávit mnohem méně času, než chtěla. I po svatbě, kdy už žila v Čechách, mohly být její cesty do Francie jen řídké, i kvůli finančním možnostem rodiny, a byly vždy spojeny s byrokratickými průtahy, v poloprázdném vagoně s ní býval pokaždé estébák, na hranici vojáci s kulometem, psi, připadala si vždycky, jako když překračuje hranice lágru.  Jednou ji, už i s malými dětmi, na cestě do Francie vysadili z vlaku a celní prohlídku u ní dělali tak dlouhou a důkladnou, až jí vlak odjel, což v její situaci a dané době znamenalo velkou komplikaci. Už v prosinci roku 1976 jí Zbyněk Hejda řekl, že podepsal cosi, co výrazně ovlivní jejich život – patřil k prvním signatářům Charty 77. Samozřejmě měla trochu strach, ale věděla, že tak to prostě je a bude, a svému muži vždy dávala absolutní svobodu, plně ho podporovala a také s ním sdílela podstatné názory a postoje – to platilo až do jeho smrti.

Potíže dané podpisem Charty 77 ještě zesílily jeho prací ve VONS. Postupně přišel i o práci v antikvariátu, byl vážně nemocný, ještě se zhoršila jejich ekonomická situace, v tomto směru je zachránilo, že po čase dostal coby disident stipendium ze Západu, bylo na rok a vystačilo jim na dva. Jak Suzette Hejdová vzpomíná, žili skromně, což ostatně platilo pro celý jejich společný život, ale to jim zase tolik nevadilo, nestěžuje si, je si vědoma toho, že to byl důsledek jejich svobodných rozhodnutí a také že ve srovnání s padesátými léty se nic zase tak těžkého nedělo. Postupně se ovšem ukázalo, že základní tlak na Zbyňka Hejdu bude vyvíjen přes ni, cílem bylo donutit je k tomu, aby opustili Československo, jak jí bylo i výslovně řečeno při některých výsleších. I proto se při cestách do Francie, které sama nebo jen s dětmi mohla podnikat zhruba jednou ročně, bála, aby se mohla do Československa vrátit.

Časem se jí podařilo získat místo učitelky ve francouzské škole ve Štěpánské ulici, nejprve na poloviční, poté na celý úvazek. Práci měla moc ráda, i když ji nebylo snadné skloubit s rodinou, také příjem byl pro rodinu podstatný (Zbyněk Hejda se musel živit jako domovník a byl v částečném invalidním důchodu). Pak však na školu nastoupil nový ředitel, který ji řadu let šikanoval a obrátil proti ní i většinu kolegů a také některé žáky – jejich rodičům naznačoval, že je spolupracovnicí StB, pomlouval ji, že ve škole distribuuje drogy atd. Ta léta byla pro ni a tím i pro její rodinu opravdu náročná, ocitala se ve velmi těžkých psychických stavech a soudí, že to všechno bezpochyby poškodilo i její děti. Těžké pro ni bylo i to, že se za ni ve škole ani nikdo z těch, které měla za bližší, nepostavil, naopak, patrně ze strachu. Zpětně se jí nikdo z kolegů také neomluvil.  Nakonec ji z místa vyhodili, ale i z právního hlediska tak pochybně, že vysoudila, byť po dlouhých průtazích, finanční náhradu. Na začátku roku 1992 se stala díky novému francouzskému kulturnímu atašé v Čechách zaměstnankyní Francouzského institutu v Praze, kde mohla učit francouzštinu pro cizince, avšak za horších finančních podmínek. Chování bývalého ředitele i kolegů bylo patrně vedeno manipulací ze strany StB – přímé důkazy o tom ale nemá, její svazek i svazek Zbyňka Hejdy byly skartovány, jsou o nich ovšem záznamy coby o objektu „Pařížanka“ a objektu „Zero“ ve spisu její přítelkyně. Zlá zkušenost spočívala kromě jiného i v tom, že se ukázalo, že ani jako cizinka, Francouzka, v totalitním státě nemá žádnou imunitu – i protože francouzský stát, jak se jí jeví, disent podporoval do značné míry jen oficiálně, jeho diplomaté si zde, pokud ví, od něj udržovali spíš odstup (a je také známo, jak například ambasády byly odposlouchávány), od většiny Francouzů žijících v Čechách cítila především velkou opatrnost.

Po roce 1989

Po listopadu 1989 se samozřejmě i pro ni a její blízké leccos změnilo, počínaje zmíněným novým pracovním místem i možností svobodného cestování. Byt Hejdových v Heřmanově ulici v Holešovicích, kam se jim podařilo přestěhovat v roce 1988, se stal i místem různých společensko-kulturních setkání a jeden čas například také porad časopisu Střední Evropa. Přes jisté pozitivní změny je však pamětnice z vývoje událostí ve zdejší politice a společnosti po roce 1989 silně zklamaná. V souladu s názory svého muže nebo třeba jeho kolegů a přátel Bohumila Doležala a Rudolfa Kučery  si myslí, že dekomunizace, změny v justici a další zásadní otázky tu nebyly vůbec nebo patřičně vyřešeny a důsledky jsou nemalé. Zůstávají i rány z tlaků, jimž byla po léta se svou rodinou vystavena, ovšem hořkost z toho, že nedošlo ani po roce 1989 k řádným změnám, cítí jako mnohem závažnější.

O stěhování do Francie ovšem s mužem neuvažovali až do jeho smrti 2013 nikdy a neuvažovala o svém návratu do rodné země ani pak, i když tam začala žít dcera se svým manželem a dětmi.  Říká, že se nikdy nenaučila tak dobře česky, aby se začala cítit Češkou. Když už se však jednou rozhodla tu založit rodinu a být, chce tu být až do smrti – dnes tu má také víc přátel než ve Francii, kde vinice kolem jejího někdejšího domova už takřka zmizely a kraj se zcela proměnil. A na dobu „normalizace“ zdaleka nevzpomíná jako na temnou dobu svého života, protože měla i velmi světlé stránky –  byl to dobrý život se Zbyňkem Hejdou, dětmi, ve společenství přátel a  díky solidaritě společenství, která se po roce 1989 hodně vytratila, si tehdy vzdor všemu nikdy nepřipadala ztracená. I když se pod vlivem okolností nemohla víc věnovat profesím, k nimž studiem směřovala a které ji velmi zajímaly, nikdy se nepřestala sebevzdělávat, zajímat se o umění, historii a politiku. To je zřejmé každému, kdo ji poslouchá, stejně jako její názorová pevnost, intelektuální kvality i nepřehlédnutelná noblesa, vlastnosti, které byly příznačné i pro jejího muže.