The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Hejduk (* 1959)

• narozen 1. října 1959 v Čáslavi

• v srpnu 1968 roznášel v Čáslavi letáky

• vzpomínky na oslavy vítězství československých hokejistů nad SSSR v roce 1969

• od mládí se věnoval fotografování

• vyučen dřevomodelářem v ČKD Kutná Hora

• vystudoval Střední průmyslovou školu slévárenskou v Brně

• zaměstnán ve slévárně neželezných kovů v Kolíně-Zálabí

• vzpomínky na sametovou revoluci

• v době natáčení, v roce 2024, moderoval v Rádiu Patriot hudební pořad Hejdukova hudební hodinka

• od roku 2015 ředitelem Městského společenského domu v Kolíně

• v roce 2024 žil v Kolíně

Zdeněk Hejduk se odmala zajímal o kulturu, hudbu a fotografování. Za totality nebylo jednoduché sehnat dobrou muziku, mnoho kapel hrálo poloilegálně, kultura byla tendenční a režim mluvil lidem do toho, co mohou poslouchat, číst a na co se dívat. Fotoaparát, magnetofon a dlouhé vlasy pro něj byly symbolem vzdoru. Po revoluci se jeho záliby staly jeho povoláním.

Euforie z vítězství

Narodil se 1. října 1959 v Čáslavi do dělnické rodiny. Maminka šila spodní prádlo v podniku Pleas, tatínek pracoval jako údržbář v čističce odpadních vod. Komunistický režim, který vládl Československu, moc neřešili. 

Když do republiky vtrhla vojska Varšavské smlouvy, bylo mu osm let a nechápal, co se děje. Dospělí panikařili, rodiče okamžitě vyrazili nakoupit zásoby cukru a mouky. Jemu na ulici někdo do ruky vtiskl letáky, aby je roznášel, a tak to dělal. Co si ale pamatuje velmi dobře, jsou bouřlivé oslavy vítězství našich hokejistů v roce 1969 nad Sovětským svazem. „Bydleli jsme v Čáslavi přímo na náměstí, takže jsme vlastně sešli pár schodů a byli jsme v centru dění. A tam všude byli lidé a malovali na výlohy to 4:3, 2:0, myslím, že to bylo, že jsme je porazili dvakrát, 4:3 a 2:0,“ vypráví pamětník.

Boj za dlouhé vlasy

V Domě pionýrů a mládeže chodil na fotografický kroužek. Tolik nefotili, ale hlavně se učili techniku vyvolávání fotografií. V Čáslavi hrál fotbal, zajímal se o hudbu. Z kapesného si našetřil na magnetofon a od kamarádů si přetáčel kazety se západní muzikou, kterou se jim podařilo sehnat na ilegálních burzách desek. Sledoval soudní proces s kapelou The Plastic People of the Universe, v Čáslavi pak někdy zašel na povinné přehrávky kapel, které byly občas přístupné veřejnosti. 

Navzdory dobrému školnímu prospěchu se na další studia příliš necítil. Protože odmala skládal modely letadýlek a lepil papírové vystřihovánky z časopisu ABC, navrhla mu maminka, že by se mohl vyučit dřevomodelářem v ČKD v Kutné Hoře. „Poslechl jsem ji, ale byla to největší chyba mého života. Z písemek jsem měl jedničky a z modelování čtyřky, vůbec jsem nerozuměl těm technickým výkresům. Neměl jsem na to předpoklady,“ přiznává.

Ve škole také bojoval za svoje dlouhé vlasy. Ve školním řádu stálo, že nesmí dosahovat na límeček košile, a ředitelka na základní škole se chlapce nerozpakovala ostříhat. Na učilišti musel nosit na hlavě síťku, aby se mu vlasy nezamotaly do pilníku při práci se dřevem. V posledním ročníku tříletého studia už moc do školy nechodil a absolvoval praxi v různých podnicích. „Měli jsme červené montérky, abychom byli snadno odlišitelní, a hned první hodinu nám mistr řekl: ‘Máte hodinu na to, abyste si zašli do města a nechali se ostříhat,’“ popisuje Zdeněk Hejduk realitu socialismu.

Jedu z Prahy a něco se tam mele

Později vystudoval v Brně Střední průmyslovou školu slévárenskou a přes 20 let pracoval ve slévárně neželezných kovů v Kolíně-Zálabí. Oženil se a pět let stavěl družstevní byt v Kolíně. „To jsem bydlel ve Velimi, ale v Kolíně jsme vstoupili do družstva, to to financovalo, a my jsme denně chodili stavět. Stavěli jsme 42 bytů a měli jsme tam jednoho zedníka,“ popisuje pamětník. Na stavbě mu někdo řekl, že na Kaňku v Kutné Hoře hraje kapela Punc, kterou poslouchal už jako mladík v Čáslavi. Se ženou nechali děti u babičky a vyrazili v Kolíně na vlak. Ten měl ale zpoždění, tak se rozhodli zkusit stopovat. Psal se 17. listopad 1989 a zastavil jim chlapík s tím, že jede z Prahy. „Říkal nám, že je tam nějaká povolená demonstrace, ale nesou zajímavá hesla, něco se tam mele, možná se něco stane. Nebo možná neříkal, že se něco stane, ale že mají hesla a mele se to tam a je to zajímavé. A pak už jsme jeli. Samozřejmě televize toho moc nedávala. Pamatuju se – měl jsem je [noviny] ještě doma schované –, že jediný, kdo o tom trošku psal otevřeněji, bylo tehdy Svobodné slovo. Já jsem jezdil ráno z Velimi, kde jsme bydleli, do Kolína do práce, takže jsem šel hned stát frontu do trafiky pro noviny a hltali jsme, co se děje,“ vzpomíná Zdeněk Hejduk. 

Vlasy jako symbol svobody

Po revoluci se s rodinou přestěhoval do Kolína a od prvního ročníku, tedy od roku 1995, fotí hudební festival Rock for People. Přispívá jako externí redaktor do Kolínského deníku, o rockové hudbě referuje včetně fotografií také do mnoha celostátních periodik. V poloamatérském Rádiu Patriot v Nymburce moderuje hudební pořad Hejdukova hudební hodinka, od roku 2015 je ředitelem Městského společenského domu v Kolíně. Dlouhé vlasy, které mu za socialismu působily řadu potíží a které nosil na znamení vzdoru, má dodnes a jsou pro něj symbolem svobody. S nadsázkou říká, že kdyby měl mít na hlavě jen dva vlasy, byly by dlouhé a vprostřed na pěšinku. S manželkou Ladislavou žil v roce 2024 v Kolíně.