The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Hejna (* 1955)

• narozen 12. ledna 1955 v Praze

• navštěvoval ilegální skautský oddíl

• vzpomíná na období pražského jara

• svědek invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968

• v srpnu 1969 se účastnil demonstrací v centru Prahy

• vzpomíná na období normalizace

• vystudoval střední průmyslovou školu grafickou v Praze

• pracoval jako vychovatel v dětském domově

Otec Petra Hejny byl věrným a současně i vděčným členem komunistické strany. Pocházel z chudé dělnické rodiny a věřil, že jen díky straně získal dobrou práci a později mohl i vystudovat. Když ho komunisté v roce 1970 ze svých řad vyloučili, neunesl to. Za viníka své největší životní prohry začal z nejasných důvodů považovat svého syna Petra. A do značné míry mu tím zkomplikoval již tak složité dospívání v době normalizace.

Četl jsem Gorkého i Solženicyna

Mnohem blíž měl Petr k mamince, u ní nacházel pochopení i zázemí. Pocházela z odlišného prostředí než otec, díky ní už jako velmi malý chlapec četl knihy, které byly zakázané nebo těžko dostupné. „Mohl jsem tak mít mnohem širší přehled, nejen o tom, jak je to u nás,“ dodává. Čtení ho bavilo, vzpomíná, jak se mu líbil krásně ilustrovaný Goethův Faust i tehdy zapovězený Pasternakův Doktor Živago. Četl ale všechno, co bylo k mání: klasickou ruskou literaturu i knihy průkopníka socialistického realismu Maxima Gorkého. Matce se podařilo sehnat i knihy Alexandra Solženicyna. Nejraději měl ale naučné knihy o přírodě.

Petr Hejna se narodil 12. ledna 1955 v Praze, velkou část dětství ale prožil v jihočeském Týně nad Vltavou u matčiných rodičů. Jižní Čechy se pro něj staly nezapomenutelnou krajinou dětství, vracel se tam i v pozdějších letech, a nakonec se tam natrvalo usídlil. 

Plzeň neosvobodili Rusové a první prezident nebyl Gottwald

Do školy začal chodit na pražských Vinohradech a později na Žižkově. Tam se také jako jedenáctiletý seznámil s další, pro něj velmi důležitou osobou. „Jednou jsem s kamarádem Platejzem seděl v parku a přišel k nám takovej chlápek a ptal se, co děláme a  jestli nechceme přijít. Že mají takový oddíl, kde je program, který by nás bavil. A to byl ‚Pedro,‘ Jiří Zachariáš, velká legenda skautingu. Předtím chodil do oddílu k Jestřábovi, tedy k Foglarovi. On nás namotivoval a já jsem tam velice hrdě a plný očekávání vstoupil. A pod hlavičkou turistického oddílu Psohlavci jel ilegální skaut,“ vzpomíná Petr Hejna na první setkání se skautingem. „A díky skautu jsem věděl, že Plzeň neosvobodili Rusové a první prezident že nebyl Gottwald, ale Masaryk. Naučil jsem se tam plno věcí, který možná pro život nejsou tolik dobrý, jako že se nekrade a nelže a pomáhá se druhým. A že příroda je dar, kterého si máme vážit,“ vypráví s trochou nadsázky Petr Hejna dál.

Psal se rok 1966 a Junák, český skaut, byl tehdy zakázaný. Už nějakou dobu se ale poměry v Československu pozvolna měnily a vrcholily počátkem roku 1968. V souvislosti s nimi byl v březnu téhož roku oficiálně obnovený i Junák a ilegálně fungující skautské oddíly už nemusely předstírat, že pod hlavičkou Pionýra vychovávají děti v socialistickém duchu. Petr se ustavující schůze obnoveného Junáka zúčastnil jako vlajkonoš.

Na období pražského jara Petr Hejna vzpomíná: „Té atmosféře podlehli všichni. I já, jako malej kluk, jsem hrdě běhal s trikolórou a měl jsem placku s Dubčekem. Já jsem byl tenkrát na vládu pyšnej. V roce šedesát osm jsem prvně v životě šel hrdě do prvomájového průvodu. A dole na Václavským náměstí jsem měl prvně a taky naposled tu čest utkat se s lidovými milicemi. Mnozí tak šťastní nebyli. Oni se tam cpali před tribunu, aby mohli zamávat Svobodovi a Dubčekovi, a tak se tam s námi  handrkovali. Nedošlo k nějakým tvrdým fyzickým potyčkám, jen jsme se vzájemně vytlačovali. A lidi nám, malým klukům, tleskali. Už nevím, jak to dopadlo, ale morální vítězové jsme byli my,“ říká Petr s úsměvem.  

Samopal měl stále odjištěný, byl to soused východní

Naděje na změny ukončil vpád vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Třináctiletý Petr se v mladickém nadšení hned zapojil do ‚odporu proti okupantům‘. S dnešním nadhledem vzpomíná, jak roznášel letáky a jak začal skládat první ‚protestsongy‘. „Samopal měl stále odjištěný, byl to soused východní,“ vzpomíná pobaveně na jeden z veršů, který tehdy napsal. S vážnou tváří ale dodává: „Nikdo si nemyslel, že by se to mohlo stát. A všichni říkali, že nás přece ten Západ v tom nenechá. Ono bylo cítit, že nějaký vrátka se pootvírají, tedy ne že by byla slavobrána, ale ta šance tam byla. Bylo ještě plno lidí, kteří pamatovali první republiku, kdy jsme byli evropská a respektovaná země, a pak viděli, kam se to díky Rusákovi ubírá. Ale naděje na možnost změny se zároveň prolínala se strachem, abychom nedopadli jako Maďaři. A ve finále jsme dopadli podobně. Jenže jsme se víc podělali.“

Přesto okupaci nepovažoval za to nejhorší, co Československo potkalo. „Tenkrát to bylo jiné, všichni jsme měli společného nepřítele a tím byli Rusové. Pak už byl ten nepřítel ve vlastních řadách. Ti byli schopní střílet i v osmdesátým devátým, ti se nezměnili a jsou mezi námi pořád,“ říká.

Ještě pořád jsme na jedný lodi

Za mnohem horší považuje Petr Hejna následující normalizační období. Rokům, kdy velká část národa rezignovala k jakémukoli projevu odporu, předcházelo ale několik událostí v roce 1969. V lednu zemřel na následky sebeupálení vysokoškolský student Jan Palach a Petr se zúčastnil jeho pohřbu. „Ten pohřeb jsme s kamarádem nejdřív sledovali ze zdi Starého židovského hřbitova a pak jsme se připojili do průvodu. Byla to taková demonstrace, že ještě pořád jsme na jedný lodi,“ vzpomíná.

Pocit sounáležitosti zažil ještě jednou, krátce po pohřbu Jana Palacha. V březnu 1969 probíhalo ve Stockholmu mistrovství světa v hokeji a československým hokejistům se podařilo porazit favorizované Sověty. Sportovní výhra se ale stala vítězstvím pro celý národ a symbolem nesouhlasu se sovětskou okupací. Petr Hejna pokračuje: „I když mě nikdy sport nezajímal, tak tenkrát jsem hokejistům fandil. Skončili jsme asi třetí, ale budoucí mistry světa jsme dvakrát vyklepli. To byla velká euforie. Dav jásal, všechno bylo popsaný výsledky zápasů. Ta atmosféra pořád nabízela nějakou naději. Ale pak už to začalo být tvrdé. Začala fakt hnusná doba.“

Hrát si na hrdinu už moc nešlo

O několik měsíců později vyšli lidé do ulic znovu. Blížilo se první výročí okupace. Tentokrát ale bylo komunistické vedení státu připravené potlačit demonstrace s největší možnou razancí. Dlouho dopředu se k zásahu proti demonstrantům připravovaly všechny represivní složky státu. Příslušníci policie, tehdy „veřejné bezpečnosti“, ale i „ozbrojená pěst dělnické třídy“ lidové milice a také armáda. Do centra Prahy se vydal demonstrovat i čtrnáctiletý Petr Hejna. A spolu s ním další desetitisíce lidí. Původně poklidné vyjádření nesouhlasu s okupací nakonec přerostlo téměř v občanskou válku. Způsob, jakým byli lidé z ulic v centru města vytlačováni, byl nebývale brutální.

„My kovbojové a indiáni jsme si něco takového nedokázali vůbec představit,“ začíná s typickou nadsázkou vyprávět Petr Hejna. „Nikdo nemohl tušit, že může dojít k něčemu takovému. Možná mohl člověk počítat, že dostane nějakou obuškem přes záda, ale ne že to dopadne takovým masakrem. Tam už jsem si nepřipadal jako hrdina, už jsem samozřejmě byl trochu podělanej. Byli tam různý ozbrojenci, taky ti milicionáři, ten stejný vzorek uvědomělé společnosti, se kterými jsme se za potlesku veřejnosti postrkovali. Jenže tady už měli ostře nabité kvéry. To už bylo špatný, špatný… to byl konec. Hrát si na hrdinu už moc nešlo. To byl davovej strach, aspoň já jsem to tak vnímal. Včetně toho mýho strachu.“

A nikomu nevadilo, že nějakej hajzl zabil čtrnáctiletýho kluka

Nedaleko Petrova současného bydliště se narodil Bohumil Syřínek. Nikdy se nesetkali, ale kdyby k tomu došlo, mohli si být blízcí. Narodili se ve stejném roce a oba lákala dobrodružství spojená s trampováním. Na svůj první velký tramp se Bohumil vydal o prázdninách roku 1969, domů se vracel 21. srpna a musel přestoupit v Praze. Měly mu dojít peníze, a tak se zastavil u své tety v Nuslích a na Tylově náměstí si pak u stánku chtěl koupit opečený párek. Banální příhoda, ale skončila tragicky. Bohumila v té chvíli zasáhla kulka do břicha a o tři dny později v jedné z pražských nemocnic zemřel. „On byl úplně nesmyslná oběť… a hodně lidí říkalo, že tam neměl lézt… ale nikomu nevadí, že tam nějakej hajzl zabil čtrnáctiletýho kluka,“ říká Petr Hejna.

Za smrt Bohumila Syřínka nikdo potrestán nebyl. Existují domněnky, že vystřelil jeden z milicionářů, kteří tehdy proti demonstrantům na Tylově náměstí zasahovali. Je velmi nepravděpodobné, že by se jednalo o zbloudilou kulku, pomineme-li nepominutelný fakt, že Češi stříleli proti Čechům, navíc proti dětem… Komunistický režim se v pozdějších letech všemožně snažil, aby bylo jméno Bohumila Syřínka zapomenuto. Až po roce 1989 se mohla tragédie jeho zmařeného života znovu připomínat. Pietní setkání u hrobu Bohumila Syřínka inicioval v roce 2019 také Petr Hejna.

Pro otce to byla životní prohra, on té straně věřil

Petrova otce v roce 1970, v období tzv. čistek, z komunistické strany vyloučili. „Pro otce to byla životní prohra, on tý straně věřil. Nedokázal si představit, že zrovna jemu tohle udělají. Strana ho nechala vystudovat, dala mu dobrou práci – a pak ho smetla. Byl pak zahořklej a dával to sežrat mně,“ vypráví Petr. Otec, zcela iracionálně, začal považovat Petra za viníka své situace.

Petr dál vypráví, jak si otec pořídil notýsek, kde si zapisoval všechny reálné i domnělé prohřešky svého syna. Pro dospívajícího Petra, ale i pro jeho matku, tak nastalo poměrně složité období. „Když ho vyhazovali z tý strany, tak tam prý před nimi plakal a citoval z toho notýsku, jakýho má doma nemožnýho syna. A ani to mu nepomohlo, ani takovej ‚hajzl‘, jako jsem já, mu to místo v tý straně nezařídil. Oni se ho potřebovali zbavit, aby měli záznam do výkazu práce, a odnesli to ti chudáci, který fakt tý straně věřili,“ říká Petr Hejna a hořce dodává: „Mládí není šťastný období.“

Na tu školu bylo složitý se dostat, ale ještě těžší bylo se tam udržet

Po základní škole Petr nastoupil na Střední průmyslovou školu grafickou na tzv. ‚Helichovce‘. Věděl už, že by se chtěl v budoucnu věnovat umění, ale spektrum jeho zájmů bylo široké. Fotografoval, maloval a začal se intenzivně věnovat i hudbě. Z ‚písní táborových ohňů‘ už vyrostl a založil rockovou kapelu. Na dobu středoškolských studií vzpomíná jako na velmi intenzivně prožívané období. Vypráví o bohémském prostředí, letmých kontaktech s disentem i drobných studentských provokacích. Vzpomíná například, jak během oslav 1. máje předstoupil s flétnou před pochodovou kapelu a začal je doprovázet pitoreskními melodiemi. „A pak bylo najednou vidět, kolik je tam ‚tajnejch‘. Ale někdo mi otevřel vrata do průjezdu a já jsem jim utekl.“ A pokračuje dál: „Na tu školu bylo složitý se dostat, ale ještě těžší bylo se tam udržet. Nakonec jsem měl podmínečné vyloučení. Byl jsem nepřehlédnutelná postava naší školy, hlavně kvůli těm průšvihům, které jsem měl.“ Ale chtěl za každou cenu odmaturovat, což se mu nakonec podařilo. Z původního počtu třiceti studentů se k maturitě dostalo jedenáct. „A jen co já vím, tak čtyři z nich pak stejně skončili v emigraci,“ dodává Petr.

To byl fakt průser, kterej poznamenal celej underground

K maturitě nebyli připuštěni také dva z Petrových kamarádů. Důvodem byla jejich účast na koncertu skupiny Plastic People v Rudolfově u Českých Budějovic. „Po tom koncertu nepřišli do školy, bylo nám divný, kde jsou. A nakonec dorazili, vyholený dohola. Chvíli jsme se jim smáli a pak jsme pochopili… Když nám to pak vyprávěli, tak jsem si říkal, že při mně stál duch svatej, že jsem tam nejel. Nerad bych přišel o vlasy, trávil čas v antonu a pak na výslechu. Já už jsem těch problémů měl i tak dost. Na koncerty Plastiků jsme chodili normálně, ale tenhle byl osudovej. To byl fakt průser, kterej poznamenal celej underground. Pak se hodně lidí začalo bát někam chodit,“ vzpomíná Petr Hejna.

Vzpomíná i na další příhody z doby studií. Jak na chmelové brigádě ‚zapřáhl‘ do kočáru studenta nižšího ročníku, ‚nedotknutelného‘ syna tehdejšího komunistického premiéra Lubomíra Štrougala. Nebo jak ve škole krátce uklízel kytarista Plastic People Jiří Števich. „Když přišel s těma dlouhýma vlasama a řekl: ‚Můžu vynést ten koš?‘… tak se mu za to pomalu aplaudovalo,“ směje se Petr.

Asi si mysleli, že když nebudu smět střílet, tak že to pro mě bude trest

Petr odmaturoval a nakrátko pak nastoupil ke studiu na Vysokou školu chemicko-technologickou. Studentská léta pro něj definitivně skončila povolávacím rozkazem k výkonu povinné vojenské služby. „Blbý a ukradený dva roky života. Jenom proto, že jste chlap,“ pokračuje. Vojnu v letech 1977 až 1978 strávil u silničního stavebního praporu. „Zařídil mi to otec. Já jsem byl přijatý na vysokou školu, ale řekli mi, že si nejdřív odsloužím vojnu. Vojáci si asi mysleli, že když mě nechají dělat někde v bandě kriminálníků a nebudu smět střílet, tak že je to pro mě nějakej trest... neměli jsme ‚tu čest‘ bránit socialistickou vlast se zbraní v ruce,“ dodává Petr.

Po vojně začal pracovat jako vychovatel v dětských domovech. Práce s dětmi byla pro něj, i přes mnohá úskalí, naplňující a smysluplná. Při výchově vycházel ze skautských principů a dětem věnoval maximum času. Nejdéle zůstal v dětském domově v Horních Počernicích, odkud v roce 1989, krátce před sametovou revolucí, odešel. 

Simulace rodiny v dětském domově stejně vedla k politické výchově

Hlavním důvodem byla bezmoc cokoli změnit. Petr vypráví o pokrytectví, politické výchově, krádežích na úkor dětí i  tolerování nevhodných osobností mezi personálem. „Tam se děly hrozný věci, já už jsem to nemohl vydržet. Už jsem nechtěl to svinstvo tolerovat a napsal jsem asi desetistránkovou výpověď. To jsem netušil, že se to za pár dní zlomí,“ vypráví Petr. Mezi jeho kolegy patřil i syn socioložky a také chartistky a disidentky Jiřiny Šiklové nebo vnučka básníka Františka Halase. „Oni je vyhodili a ještě podobný lidi, kteří byli fajn a tou prací žili,“ vzpomíná dál. V 80. letech došlo sice k drobným formálním změnám, děti už například nemusely oslovovat vychovatele soudruhu a soudružko, tím ale snahy o zlepšení podmínek v dětských domovech končily. Petr Hejna vypráví, jak se opakovaně snažil o nápravu, žádal nadřízené úřady o prošetření nejhorších prohřešků. V konečném důsledku se ale nic zásadního nikdy nezměnilo.

Dětský domov měl nahrazovat dětem rodinné prostředí, skutečnost ale byla jiná. „Ta simulace rodiny stejně nakonec vedla jen k politické výchově. Když se někde něco semlelo, tak jsme se s dětmi museli dívat na zprávy a pak z toho udělat rozbor,“ vzpomíná s trpkostí Petr Hejna.

To dítě nevinné, co ve snů peřině spí, spí v každém z nás

Po listopadu 1989 začal podnikat, dvanáct let se staral o provoz baru známého pražského jazzového klubu Agharta a poté založil klub vlastní. V období hospodářské recese bylo ale hudební klub těžké udržet. Jeho provoz ukončil a rozhodl se odejít do předčasného důchodu. Nakonec nelitoval, začalo pro něj nové a velmi plodné období. Přestěhoval se z Prahy do krásného selského stavení nedaleko od Písku a spolu s ním i jeho vážně nemocný syn, který mu byl spolu s dcerou svěřen po rozvodu do péče.  Po čase se podruhé oženil, procestoval velkou část Evropy i Afriky. Okruh jeho zájmů je ale stále široký, vydává cestovatelské průvodce, potápí se, fotografuje, filmuje, intenzivně se věnuje hudbě a také píše básně. A jeden z veršů Petra Hejny na závěr:

To dítě nevinné, co ve snů peřině

spí, spí v každém z nás.

Tichou nocí do svitu hvězd

stále se vrací zpět ta touha dětských let

čekání zázraku, zda slétne z oblaků, sem na náš svět

Spasitel