Petr Hejna

* 1955

  • „Všichni měli tu práci, kterou nemuseli žádnou dělat, tenkrát se chodilo do zaměstnání, tenkrát se nepracovalo, tam ještě něco ukradli, nějaká politika jim byla ukradená, večer se popadali za břicho u Bohdalky, pak tam byl dramatickej kriminální případ, kterej řešil major Zeman, těm lidem nic nechybělo. Takže oni dneska cítí hroznou nostalgii a dneska je pro ně všechno špatný. A to už léta, nemyslím dneska, v tý vypjatý době. Léta letoucí už je to špatný, protože se musej trochu starat, v tý práci musej dělat, tenkrát stálo pivo korunu sedmdesát, dneska stojí patnáct korun, všechno viděj takovým tím zkresleným prizmatem, že tenkrát bylo dobře. Že tenkrát nikdy nic nebylo v krámu, což je zajímat mohlo, tak to je vlastně taky nepálilo, protože na tý vsi si každej vykrmil prase z ukradený pšenice a brambor, no jako poznamenala ta doba tu naši generaci hodně a je hodně lidí, kteří mají po tomhle času těžkou nostalgii. Navíc taková kultura, zpíval nám tu David, Víťa Vávra a takovýhle nezapomenutelný osobnosti. To bylo super, že jo. A dávaj to vesměs najevo, protože když si přečtete nějaký diskuse pod nějakou věcí, to je prostě radši nečíst, radši nesbírat informace, protože potom člověk zjistí, že je všechno ještě úplně jinak, než si myslíte.“

  • „Během roku národ ztratil tu hrdost a prostě zaprodal se, slušně řečeno se podělal. Přitom jako o nic nešlo, fakt tady se nestřílelo na každým rohu. Takže samozřejmě, bylo to hrozný, když si vezmete oběti Palacha a Zajíce, nebo i v zahraničí pro nás se nechali lidi upálit… se nechali… se dobrovolně upálili. No prostě, pár těchto hrdinů, úplně mi je jich hluboce líto, protože netušili, jaký zmetci lejou benzín akorát do auta. To už tím Palachovým pohřbem, kterého jsem se zúčastnil, kde ještě bylo to semknutí národa, samozřejmě měl jsem kliku, no kliku, v tý Praze to nebyl problém se tam na to jít podívat. Ale to ještě jsme byli na jedný lodi, ale nevím, kolik už tenkrát v tom průvodu bylo tajnejch.“

  • „Tak mi na té vojenské správě zařídil, abych šel k takovejm těm novodobejm pétépákům: My jsme si tak hrdě říkali, to byl nějakej stavební silniční prapor, nebo tak nějak, na výložkách jsme měli bagry a kružítka, nesměli jsme střílet samozřejmě, protože krom nás, politicky nespolehlivých, možná bych se tam dostal i tak, protože já jsem jako samozřejmě neinklinoval k tomu normalizačnímu režimu a taky jsme za to dostávali peníze, ale jak říkám, krom nás nespolehlivých tam devadesát procent tvořili kriminálníci. Který taky bylo lepší držet dál od flintičky, nehraj si s tou pistolkou. Takže to prostředí bylo, díky tý sortě, tý většinový sortě, bylo zcela jiný. Bylo to výchovný v tom, že člověk poznal, že všichni nejsme bohémové, kteří čteme, posloucháme a tvoříme muziku, takže to bylo jako zvláštní, ale nicméně jsem nemusel bejt někde na čáře a střežit hranici proti těm nepřátelům, kteří utíkají do toho Německa od nás. Takže to bylo dobrý a jakožto šikovný chlapec jsem si tam s tím velice rychle poradil, pominu-li ten počátek ponižující, kdy jsem byl jedinej, kterej se tam od nich nenechal mlátit po zadku páskem. Byl jsem i starší než oni, protože jsem mezitím už studoval chvíli tu vejšku a bylo to prostě… pak už jsem si to tam zmákl, a to takovým způsobem, že bych o tom mohl napsat novýho Krále Krysu.“

  • „Takže on si na mě vedl takový notýsek, kde si psal, co jsem kdy udělal, a to byl tak jeden řádek, a pět řádků, co jsem neudělal. A oni, když vyhazovali z tý strany, když byly ty čistky, tak jelikož moje matka tam měla známý, protože on dělal na Státní plánovací komisi, tak u toho některý ty lidi byli, který jí to řekli, tak on tam prý plakal, rval si tam hadry a citoval z toho notýsku, jakýho má doma nemožnýho syna. A ani to mu nepomohlo, ani takovej hajzl, jako jsem já, mu to místo v tý straně nezařídil. Ale prostě, ty čistky byly fakt… oni se potřebovali zbavit, aby měli výkaz práce, že jo, a odnesli to ti chudáci, který fakt tý straně věřili. A jak jsem říkal, potom později, když už jsem dostudoval tu grafickou školu, tak mi zařídil tu vojnu. Já jsem byl přijatej tenkrát na vysokou a mně řekli, že odsloužíte vojnu, on měl zase známý na těch vojenských správách a oni jak ty vojáci jsou taky tak pitomý, tak si mysleli, že když mě nechají dělat někde v bandě kriminálníků a nebudu smět střílet, tak že je to pro mě nějakej trest. No, trest to svým způsobem byl, ale dostal jsem za to i nějaký peníze a proplul jsem tím jako král Krysa, ale pro mě, odpůrce veškerýho násilí a zbraní, to bylo i tak blbý a ukradený dva roky života za nic.“

  • „To byl strašnej šok, jak tohle někdo může udělat, a tam zase byly ty dezinformace, že mu dali nějakej studenej benzín, Američani, aby to bylo jako divadlo. Dělalo se všechno, aby se podařilo znevážit tu jeho oběť. Jako že on byl obětí nějaké CIA. Prostě ten člověk tak znechucenej tím vším, já prostě nechápu, jak to vůbec dokázal. Já bych to nedokázal a mrzí mě, že to vůbec udělal, protože to byl, bohužel, výkřik do prázdna. A Zajíc pak následoval a ten už je skoro zapomenutej… Byla to fakt hnusná doba a ten pohřeb jsme sledovali, připojili se, a to byla taková demonstrace, že tenkrát ještě opravdu, že všichni jsme na jedný lodi, a nebyl to ani Potěmkin, ani Aurora. Byl to úplně jinej člun. Člun svobody. Nemyslím Ludvíka Svobodu, ten tenkrát byl ještě takovej stravitelnej pro obě strany, ale ten jeho vliv a obdiv samozřejmě časem ustal. Ale byla to doba, kdy člověk i v dětským věku obdivoval státní představitele. To jo, to člověk byl hrdej na nějakýho Dubčeka, Smrkovskýho nebo Císaře. Dneska… ty jména znám nazpaměť a o nějakým obdivu už těžko mluvit. Pro mě to skončilo s panem Havlem.“

  • „To už věděli, že je zle. Ale my kovbojové a indiáni jsme si to nedovedli představit. Protože nikdo netušil, že může dojít k takový represi. Možná mohl člověk počítat, že dostane nějakou obuškem přes záda, ale že to dopadne takovým masakrem, kterej tam byl, to samozřejmě, že tam už jsem si nepřipadal jako hrdina, tam už jsem samozřejmě byl už trochu podělanej, tam už jsem měl strach. Protože tam už byli různý ozbrojenci, teď ty milicionáři, ti samí, se kterými jsme se za potlesku veřejnosti prali, tak ti už tady měli ty kvéry, teď už ostrý. To už bylo špatný, špatný… teď už člověk viděl, že to už není ten Rusák, to už je našinec, z tý fabriky, kterej ví, co je správný, tak, že to už je konec. Ale prakticky ten pohyb už byl velice omezenej, protože ulice byly uzavřený, takže my jsme se tam motali kolem Václaváku, nevím přesně, jestli jsme byli ve Smečkách nebo ve Štěpánský, na tý straně, takže bylo to, tam už jste si připadal jako štvaná zvěř. To už nebylo, jenom se tam podívat, kdo tam co poví a že třeba se něco změní. Už bylo jasný, že všechno se už změnilo, že jsme měli radši sedět na zadku. Tady si hrát na hrdinu už moc nešlo. Šli jsme tam spíš z nerozvážnosti, ale s vědomím toho, proč tam jdeme. Ale ne, že by to mohlo takhle dopadnout. A tady třeba, asi jste to slyšela, že tady odsud pocházel ten kluk, kterýho tam na tom Pavláku zastřelili. Tedy postřelili a on za tři nebo čtyři dny umřel. Tak ten tam byl úplně náhodou. A to je ten paradox, že on se vracel z nějakýho vandru, blablabla a teď tam šel k tý tetě do Nuslí pro peníze a pak si tam šel koupit buřta ke stánku a chytl to do břicha.“

  • Full recordings
  • 1

    Písek, 26.07.2021

    (audio)
    duration: 02:11:37
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    České Budějovice, 25.04.2022

    (audio)
    duration: 01:11:57
    media recorded in project Příběhy regionu - Jihočeský kraj
Full recordings are available only for logged users.

V srpnu 1969 si hrát na hrdinu už moc nešlo

Petr Hejna
Petr Hejna
photo: archiv pamětníka

Petr Hejna se narodil 12. ledna 1955 v Praze. Pochází z úřednické rodiny, jeho otec byl členem komunistické strany. V roce 1970 byl ze strany vyloučen a velmi těžce to nesl. Jeho velké osobní zklamání bylo jednou z příčin následného komplikovaného vztahu k synovi. Petr v roce 1966, pod vedením Jiřího Zachariáše, vstoupil do tehdy ilegálního skautského oddílu. Bylo mu 13 let, když Československo obsadila vojska Varšavské smlouvy a Petr se podle svých tehdejších možností aktivně zapojil do odporu proti okupantům. Roznášel letáky, začal skládat protestní písně. O rok později se zúčastnil masových demonstrací v centru Prahy, které byly tehdejší mocí brutálně potlačeny. Vystudoval střední průmyslovou školu grafickou, díky které se dostal do kontaktu nejen s bohémským prostředím, ale i s některými osobnostmi z disentu. Po vojně začal pracovat jako vychovatel v dětských domovech. Tamní poměry dlouhodobě kritizoval a krátce před sametovou revolucí, zklamaný a bezmocný cokoli změnit, práci ukončil. Po roce 1989 začal podnikat, nejprve v jazzovém klubu Agharta, později založil hudební klub vlastní. V roce 2021 žil se svou druhou ženou na zemědělské usedlosti v Třebkově, malé vesnici nedaleko Písku.