Svatava Hejralová

„Hrálo se i za války. Musely se ty hry dát schválit, musel být přiložen německý překlad, plakáty byly dvojjazyčné, hrálo se jenom to, co povolili. Potom, po jednapadesátém roce, to bylo stejné. Mohlo se hrát jenom to, co komunisti dovolili. A to se ještě muselo nahlašovat – jak to říkám, jako za protektorátu. Muselo se nahlašovat, kdo v tom hraje, co v tom hraje, kdy se bude zkoušet, od kolika do kolika. Ne jako dneska, máme zkoušky třeba čtyři do týdne nebo si přidáme. To tenkrát neexistovalo. Když naši chtěli přidat zkoušku, tak se to muselo nahlásit: a proč hraje tenhleten a neměl by to radši hrát tenhleten? To už vím z vyprávění o Hejralových, ale ti se nedali. Nebo samozřejmě se dělaly úlitby. Takové, že se jednou za čas zvolila hra, aby se zaplácla pusa a mohla se hrát opereta, nebo zase naopak se dělalo pásmo. K říjnové revoluci, na MDŽ a na Vítězný únor. Tak to se dělalo pásmo k shromáždění. Vždycky to musel někdo z divadla uvádět. Stříhaly jsme si, kdo bude co: jedna recitovala báseň úvodní, ta druhá uváděla. A tak jsme měli urovnanou cestičku a mohli jsme si dát operetu. Takhle to bylo. Já vím, že potom po revoluci, po devadesátém roce ta mladší generace nám to vyčítala, že jsme jim sloužili a takovéhle. Nebylo to taky příjemné. Ale houby věděli. Že kdyby se ta úlitba nedělala, tak to divadlo by se tu dávno nehrálo.“

„Ten šedesátý osmý rok jednadvacátý srpen mě zastihl na dětském táboře v Železnici. A je to taková zajímavost: my jsme den předtím tam měli Den družby s vojáky, s vojenskou posádkou z Jičína. Takže tam byli kolem nás samí naši vojáci, co tam sloužili. Učili jsme se střílet a já nevím co všechno. Ukazovali nám techniku, celý den. Celý ten dvacátý srpen byl věnovaný družbě s vojáky z Jičína a té posádky. V noci jsme se vzbudili, to už začala létat letadla. Ráno jsme se probudili, to byl tábor za městem. Tam byla pole, a najednou tam byly tanky a vedoucí všichni brečeli a nic se nedělo. Snídaně – kdo chtěl, žádný řád nebyl, jen se koukalo na televizi. Teprve jsme se dozvěděli, že ty tanky, co jsou kolem nás, že to nejsou ty tanky našich kamarádů z Jičína. Naopak, tam byly snad polské tanky. Tři dny jsme tam byli, než nás evakuovali autobusy domů. Já si z toho jen pamatuju, jak všechny ty holky strašně plakaly, jak chlapi zatínali pěsti, byli naštvaní, nadávali, než jsme pochopili, co se stalo. A pochopili jsme to až tou cestou autobusem sem domů z toho Jičína, když se báli, jestli se vůbec dostaneme domů. Všude pod Jizerkou, všude vysazení vojáci, sem tam nějaké auto bylo spadené dolů. U Kroupů to vůbec bylo plné. Jen si z toho pamatuju strach a hrozně nepříjemný pocit, ten děsivý, jako že člověk neví, co se děje, jak se má chovat. Nic. To si z tohohle pamatuju.“