Dagmar Helšusová

„My jsme tady zažili horký den, Štědrý den, v roce 1989. Našel mě, myslím, že se jmenoval kapitán Malina, z policie, který říkal, že mají ve věznici vzpouru a že vězňové si žádají představitele Občanského fóra. A on, zřejmě ještě ze spisu, měl kontakt na můj telefon, takže mi zavolal. Na Štědrý den, kdy jsem se tam prala s kaprem, tak jsem začala shánět někoho, kdo by tam se mnou jel. A tak jsem poprosila Honzu Šolce, toho jsem získala, a Láďu, Miroslava, Šafku. A jeli jsme na Štědrý den do věznice. Bylo to trošku hrůzostrašné, protože když jsme tam přijížděli, blížili jsme se k té věznici, teď všude visela ta prostěradla z oken, na oknech, na těch mřížích navěšeni zevnitř vězni, kteří teď viděli, že přijíždí auto, tak celá ta věznice začala hučet: ,Už jsou tady! Už...‘, teď to dunělo. Teď jsme viděli ty stráže, ti kluci byli zpocení strachy, protože nic takového taky nezažili. A tam tehdy Honza Šolc řekl: ,No, tam s námi nemůžeš! Jeď domu, uklidňuj, volej našim ženám a my ti zavoláme, přijedeš zas pro nás.‘ Takže jsem je tam tak zasunula do věznice. Neměla jsem z toho vůbec dobrý pocit, ale nikdy nezapomenu na ten moment, když jsme vystupovali z toho auta, jak podlehnete něčemu, jak ta věznice duní: ,Už jsou tady‘, tak všichni jsme vztyčili tři ruce a udělali jsme tři véčka: ,Už jsme tady!‘ Absurdní situace. Václav Havel by to někam mohl vložit do divadla. Tak jsem je tam poslala a ještě dlouho večer se o ně bála. Říkala jsem si, snad to tam zvládnou natolik, že se odtamtud dostanou. Dostali se, bylo to v pořádku, pozdě večer se dostali domů, ale ty pocity nebyly nejlepší.“

„18. listopadu se v Malém divadle v Liberci měl hrát Hrabal, Jak jsem obsluhoval anglického krále, ve kterém hrál můj manžel. Režíroval to Petr Palouš. Já jsem se na to chtěla jít s dcerami podívat a volal mi můj manžel a říkal, ať tam nechodím, že se něco děje. A to bylo, jako když mi řekne, pojď sem. Takže dětem jsem řekla, hrát se nebude, počkejte doma a šla jsem tam. A tam tehdy Petr Palouš vystoupil a měl už ty první deklarace pražských divadel a to tam přečetl. Šaldovo divadlo bylo vlastně první divadlo, které se k těm pražským divadlům přidalo, takže herci a technika, všichni si tam stoupli v tý aréně, která tam byla připravená na to divadlo, a řekli, že nehrajou. A že Petr může o tom povídat, s těmi lidmi. Tehdy jsem viděla, jak rychle se ti lidi postavili, neprotestovali, že se nehraje, ale velmi rychle mizeli. A vím, že u některých mi to bylo pak hodně líto, protože to byli lidi, kterých jsem si třeba velmi vážila, ale zase chápu, že se báli při svých postaveních, při svých profesích. Prostě z toho divadla prchli. Zůstalo tam asi osm lidí, ale na ty zase nikdy nezapomenu, jako byl doktor Hrom, pan inženýr Vašek a takoví. Ale jak se tak historie přehrne přes nás, přes všechny. Tak jenom k tomuhle ještě vsuvku. Kontaktovali mě, že připravují nějaký materiál a že už mluvili s jedním hercem z Šaldova divadla, nebudu ho ani jmenovat, který jim říkal, jak nadšeně lidi vstali a tleskali a ona to nebyla pravda, ty lidi se báli a báli se ještě dlouho, ty lidi prchali, vůbec nevstali a já si myslím, že bysme neměli být takhle zapomnětliví a neměli bysme ani přikrášlovat to, co tenkrát bylo.“