„No, a tak se mě zeptal: ‚Vy jste dvojjazyčný, my bychom někoho takového potřebovali, kdo by se chtěl podívat do světa. A vy rád cestujete a máte procestované Bulharsko i to Německo. Nechtěl byste se tam podívat do světa?‘ Tak jsem mu odpověděl, že to už jsem viděl a víte co, to nepřichází v úvahu. Ale rád bych se podíval, víte kam? Do Austrálie. Nebo na Nový Zéland. Tím rozhovor skončil a měl jsem od něho pokoj. S vojáky to bylo ještě jednodušší. Těm jsem rovnou řekl, samozřejmě po nějaké době, kdy různě naznačovali… ‚Já na své příbuzné v Německu střílet nebudu!‘ No a byl pokoj.“
“[Rok] šedesát osm - zajímavé: nejdřív v Rusku, kde jsme byli na... Měl to být výměnný zájezd studentů. No a když jsme se vrátili, tak v Čierné pri Čope na slovenských hranicích zrovna jednal Brežněv a jeho “suita” se Svobodou, Dubčekem, Černíkem a Kriegelem. A my jsme přijeli od Moskvy vlakem a ti přišli k vlaku a říkali: ‘Všecko bude dobré. My jsme se dohodli, všecko bude prímové!’ Tak jsem přijel domů v půl třetí ráno, vyměnil jsem si kufry a jel jsem na tři měsíce do Německa, západního, na praxi. Rodiče z toho byli na větvi, dá se říct, protože to bylo čtrnáct dní před okupací. To se ještě nevědělo, ale my jsme to tady už věděli, protože ty lesy tady dokola, ty byly plné ruských vojáků. Tanky připravené, dělostřelectvo hned za hranicemi. Tam už leželi týden připravení. No tak jsem byl na praxi v Německu. Já jsem zažil de facto jednadvacátý srpen v Baden Wittenbersku na lesnické učňovské škole, kde jsem byl ještě s jedním kolegou Slovákem, ze Zvolena, taky z lesnické fakulty. Ten tam byl zároveň.”
“Takové ty státní hranice... Tady byly dráty ostnaté a dělali jsme za drátama - ráno nás tam v osm pustili pohraničníci, kteří měli mimo jiné tady v Liščím sídlo ve škole a na poště. Taky už nestojí ty budovy. A tak nás pustili dozadu a tenkrát byly jenom dvě motorové pily na celý lesní závod, na celý Šluknovský výběžek. A pan z Lipové měl koupené vstupenky do Šenova do kina s nějakou svou známou. On byl svobodný, bylo to se známou a byly čtyři hodiny, nikdo nepřišel nás pustit ven přes vrata. Bylo půl páté, tak už byl nervózní, protože v šest začínalo kino ve velkém Šenově, a tak jsme zkrátka ty dráty přelezli. No, bylo asi půl sedmé, před domem gazík [vojenský osobní terénní automobil] zabrzdil prudce, vyskočili dva vojáci, klepali na barák, jestli jsem doma. To bylo ještě v době, kdy Berlín Západní, než byla postavená zeď, takže se dalo do Západního Berlína... ‘Je! Aspoň jeden je doma! Kde je pan Mistr Josef?’ On se jmenoval Mistr, ten Josef. Říkám tomu vojáčkovi: 'No ten je v Šenově v kině, myslíte, že tam budeme nocovat za drátama?' Přesto tam do toho Šenova jeli, nechali si ho vyvolat. Tak jim spadl kámen ze srdce. Protože kdybychom skončili v Berlíně, tak by měli asi opravdu průšvih.”
Werner Hentschel se narodil 24. listopadu 1945 v Lipové ve Šluknovském výběžku do německé rodiny. V obci žili do roku 1945 většinou jen německy hovořící obyvatelé, kteří byli po válce skoro všichni odsunuti. Wernerovi rodiče a prarodiče nucenému odsunu unikli coby osoby důležité pro udržení místního průmyslu. Jeho ostatní příbuzní ale museli místo, kde rodina žila stovky let, opustit. Pamětník tíhl k práci v lese, i přes kádrové překážky kvůli svému původu dosáhl v oboru lesnictví vysokoškolského vzdělání. Pro jeho znalost němčiny a intelektuální kvality ho už na vojně lákali do výzvědné služby, což však odmítl. Později čelil i nabídkám na spolupráci s tajnou policií. Vrcholem jeho kariéry byla pozice vedoucího správy Chráněné krajinné oblasti Labské pískovce. Werner Hentschel se navíc téměř deset let podílel na přípravách vyhlášení národního parku České Švýcarsko. V roce 2007 odešel pamětník do důchodu. V penzi působil jako zastupitel a místostarosta obce Lipová a začal se věnovat obnově drobných památek v oblasti Šluknovského výběžku. V roce 2023 žil pamětník v Liščím u Lipové. V roce 2023 proběhlo další natáčení pamětníka. Děkujeme za finanční podporu městu Rumburk.
