PhDr. Karel Herčík

„Kolem páté ráno jsem u té chaty Kovodružstva jsem slyšel ruch a divil jsem se. Vyšel jsem ven a viděl, jak nakládají věci do aut. Ptal jsem se, co se děje. Oni mi říkali, ať si pustím rádio. Okupujou nás. My šli spát v 11 hodin večer a spali jsme, rádio a televizi jsme tam neposlouchali. Pustil jsem si ráno živé vysílání, jak všechno probíhá. Řekli jsme si, co my tady, měli jsme pár konzerv na čtyři dny, nevíme, co se děje doma, kdoví jak to bude. Rozhodli jsme se jet domů.“ „Nechtěl jsem jet po hlavních silnicích a motal se všelijak po okreskách a když jsem dojel do lesa na spojku vedoucí z Doubravy na Kost. Tak jsem dojel stojící tankovou ruskou kolonu. Vzadu na sedadle dvě děti – pět a dva roky – manželka přede mnou. Zastavil mě ruský regulovčík, sundal jsem okýnko a viděl jsem, že jsou to Rusové, tak jsem ho docela dobrou ruštinou oslovil, byl viditelně překvapený. Ptal se, kam jedeme, odpověděl jsem mu, že domů. Pustil nás, tak jsme přijeli domů a šel jsem do práce.“

„Bohužel, patrně v důsledku studentského Majálesu 1956, kdy se studenti účastnili manifestačního pochodu končícího u Stalinova pomníku, kde studenti chodili kolem pomníku a skandovali hesla typu ‚Dejte nám Kahudu, my mu dáme na hubu!‘ - Kahuda byl tehdejší ministr školství. Nebo ‚Nestavte koleje, postavte ještě jeden pomník!‘ Pak se šlo do 'Juldyfuldy' do Holešovic a tam svazáci ústředního výboru museli slíbit… My volali 'Zdravíme první a poslední Majáles!', protože bylo jasné, že Holešovice obstoupily Lidové milice a policisti. Řadu studentů zavřeli a zjišťovali, kdo to všechno organizoval. A zjistili, že to organizovaly humanitní fakulty – filozofie, UMPRUM, AVU, ekonomie. Všem těm absolventům zrušili vojenské přípravy absolvované na škole a po promocích jsme šli na 22 měsíců na vojenskou prezenční službu, nikoliv jako aspiranti, ale jako normální vojáci.“

„Němci mluvili jinak, chovali se jinak, oproti nám ti kluci byli takoví starší. Pamatuju si, že jsme my Češi byli kolikrát v menšině, oni s námi chodili do školy a vůbec tomu nerozuměli, protože se učilo česky, ale cestou jsme museli utíkat, protože měli převahu. Jednou mě přivázali na Růžovém paloučku ke smuteční vrbě, která tam rostla uprostřed. Němci mě tam chytili, přivázali k vrbě, byl jsem tam jako Kristus, a trefovali se do mě kameny. Mně bylo devět deset a ty Němce vedli kluci čtrnáct patnáct let. Dodnes si pamatuju, že jeden se jmenoval Helmut Nowak. Začátkem roku 1946 je odsunuli. A ten je vedl, ti starší házeli aspoň ze vzdálenosti, ale ti menší předškolní - před vás přišel dva metry, v ruce kámen a trefil. Já jsem brečel, bolelo to, potom mě odvázali, po těle jsem měl modřiny. Maminka kontrolovala, jestli se ve vaně myju dobře, a najednou se divila, co to tam mám, a já jsem lhal, že jsem se bouchnul. Ale měl jsem to všude, to nebylo myslitelné. Zavolala tátu a tomu se nedalo lhát. ‚Kdo ti to udělal?‘ ‚Němci.‘ ‚Kdo je vedl?‘ ‚Helmut Nowak.‘ 'Já si to s ním jednou vyřídím.' Tak jsem ho bonznul, milého Nowaka. Pomsta byla sladká. Tatínek byl zrovna doma a já zpoza záclony ukázal, stál tam v krátkých kožených kalhotách s kšandami. Tatínek šel jakoby nic, došel k němu, něco mu říkal německy, pak po něm šáhnul a profackoval ho. Já na to koukal a přiznám se, že mě to těšilo, protože mě tatínek pomstil. Ještě ho kopnul do zadku, vrátil se domů a řekl: ‚Ten už na tebe ani nesáhne.‘ Měl pravdu. Helmut na mě koukal jako vrah, ale obcházel mě obloukem. To mám takový dětský zážitek. Otevírám nitro a nejsem na to nějak moc hrdý, ale jistě pochopíte malého kluka, který utrpěl křivdu, že cítil satisfakci, že táta se ho zastal. Táta by to asi udělal, i kdyby mi to udělali Češi nebo kdokoliv jiný.“

„Pamatuji si na vlastní oči, když maminka koncem srpna šla se mnou do poničeného města shánět vybavení do školy. Viděl jsem, jak němečtí zajatci s uniformami, na zádech bílým vápnem nakreslený hákový kříž, vytahovali z ruin v srpnu 1945, čtyři měsíce po náletu, mrtvá těla obětí. Mám zapsaný v mysli zážitek, který jsem naštěstí už nikdy neviděl, kdy jeden voják táhl za ruku mrtvé tělo člověka a najednou - jak už to bylo zetlelé - se ta ruka utrhla od trupu a on držel pouze pahýl ruky, tělo zůstalo ležet. Já od toho stál asi šest metrů s maminkou. To byl pro mě otřesný zážitek jako pro devítiletého kluka.“