The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Hermanová (* 1930)

• narozena 3. června 1930 v Želivci

• v březnu 1939 viděla přijíždět německé vojáky

• otec František Šimek v podzemním hnutí

• 5. května 1945 otec odzbrojil německé vojáky v Želivci

• 6. května 1945 Němci Františka Šimka zatkli, vyslýchali a popravili

• 7. května 1945 našla tatínkovo tělo

• soukromě hospodařili do roku 1952

• museli plnit předepsané dodávky

• v roce 2023 žila s manželem v Želivci

Čtrnáctiletá Jarmila Hermanová se večer 6. května 1945 se svou sestrou vypravila na statek u Pankráců v Želivci, kde Němci zadrželi jejich tatínka Františka Šimka. O den dříve je totiž společně s dalšími čtrnácti lidmi odzbrojil a českému strážníkovi odmítl odevzdat získanou zbraň. Šly za něho prosit a na radu sousedky s sebou vzaly pro vojáky vajíčka. „Donesly jsme vajíčka, oni si ani nevzali a stejně ho nepustili,“ vzpomínala.  „Byl tam hejtman, takový silný člověk, prosili jsme ho, ale on řekl, že už nemůže nic dělat, že už je tatínek na velitelství SS,“ vyprávěla.

Ráno sbalila nějaké jídlo a vydala se hledat velitelství. Německý velitel zrovna u jednoho domu rozdával uniformy. Ptala se ho, kde je tatínek. „On skočil z auta a vyhodil mě na silnici,“ vzpomínala. Šla tedy zpátky domů a známá ze vsi ji uklidňovala, že se tatínek určitě utekl schovat s ostatními muži do lesa. Došla až k pomníku obětem z první světové války a všimla si, že tam někdo leží. „Jak ležel na zádech, tak měl v ruce čepici. Podle té čepice, která mu stála na prsou, jsem poznala, že je to tatínek,“ popisovala.

Němci ho po zadržení brutálně vyslýchali a dožadovali se jmen ostatních účastníků předchozího odzbrojení. Tatínek žádné jméno neprozradil a zaplatil za to životem. Osm Němců ho popravilo, a když už ležel na zemi, prostřelil mu jejich velitel hlavu. „Rok se mi každý den o tátovi zdálo, rok jsem ho každý den viděla s prostřelenou hlavou,“ říkala pamětnice.

Prodali nás

Jarmila Hermanová se narodila 3. června 1930 v Želivci, dnes součásti obce Sulice v okrese Praha-východ. Tatínek František Šimek pracoval u vlakové pošty a maminka Marie Šimková se starala o domácnost a malé hospodářství. Měla starší sestru Věru. Jako úplně malá nevlastnila žádné kupované hračky, až když povyrostla, dostala svou první panenku. Vzpomínala, že ji s sebou všude nosila a říkala: „Ona je jako živá.“

Pamatovala si na všeobecnou mobilizaci armády proti Hitlerovu nacistickému Německu v září 1938, kdy se tatínek nevrátil domů ze služby a rovnou narukoval. Za dva dny přijel zpátky a ona ho poprvé v životě viděla plakat. Byl zklamaný a říkal: „Oni nás prodali.“

V březnu v roce 1939 zrovna chodila do třetí třídy, když Československo obsadili němečtí vojáci. „Šli jsme ze školy a od Benešova se valily hordy německých vojáků, tenkrát padal sníh,“ vyprávěla. Do blízkého kontaktu se s nimi nedostala, doma i ve škole děti nabádali, ať se od vojáků drží dál.  

Doma nevěděli, že tatínek působil v odboji

Tatínek byl spravedlivý člověk a rád pomáhal lidem. Během druhé světové války dál pracoval u vlakové pošty, se kterou jezdil po celé republice. Míval dlouhé služby a doma ho moc neviděli.

„Působil v podzemním odbojovém hnutí, to jsme ale vůbec nevěděli,“ říkala pamětnice. Také jim vyprávěl, jak viděl vlaky, ve kterých Němci převáželi vězně z koncentračních táborů. S kolegy pošťáky mezi sebou vybrali ústřižky z lístků na chleba. „Ostříhali to, koupili chleba, nakrájeli krajíce a strkali je lidem skrz zamřížovaná okna,“ popisovala. Vybavila si také, že tatínek přišel k úrazu, když spojenci ostřelovali vlaky, a přišel domů se zavázanou hlavou.

V nedalekých Nechánicích působila výsadková skupina Lukaševič (Suliga), u rodiny Hluchých ukryli radiovou stanici. František Hluchý pracoval jako poštovní doručovatel v Kamenici a po odhalení a zatčení své rodiny spáchal v dubnu 1945 sebevraždu. Tatínka si vyžádali jako náhradu a on od dubna do května 1945 doručoval poštu v Kamenici.

Odmítl strážmistrovi vydat zbraň

Pár dní před koncem války se na statku u Pankráců v Želivci nacházeli němečtí vojáci. Tatínek přišel 5. května 1945 odpoledne domů a přinesl si zbraň s tím, že vojáky odzbrojili. „Řekli jim, že je konec války, že Němci kapitulovali, ať jim dají zbraně. Vojáci byli rádi, že je konec a zbraně jim klidně dali,“ vyprávěla Jarmila Hermanová. Pak se ale objevil četnický strážmistr Ekkert a zbraně místním mužům vzal. Tatínek ji ale i přes strážníkovu namířenou pistoli odmítl odevzdat. „Strážmistr ho nezastřelil, ale udal ho,“ vysvětlovala pamětnice, co se sama dozvěděla až sedm let po válce.

Tatínek strávil zbytek dne a noc ve mlýně u Kroupů, kde měli telefon, a zjišťoval informace o Pražském povstání a situaci na silnici, dokud nepřestalo telefonické spojení fungovat. Domů přišel až v neděli 6. května odpoledne, hned se ale vydal do Křížkového Újezdce za známým radioamatérem, aby zjistil, jak se vyvíjí situace v Praze. Mezitím ho už Němci hledali, rodina ani on sám o tom ale na rozdíl od většiny sousedů nevěděli. Odpoledne se stavil doma a chystal se jít znovu do mlýna ke Kroupům. Maminka ho přemlouvala: „Lehni si, vyspi se, podívej, jak jsi unavený.“

Tatínek stál jako dub a nic neprozradil

Tatínek se vydal do mlýna, scházel z kopce z jejich hospodářství ke statku u Pankráců. Pan Pankrác ho zahlédl a vyšel ven. „Na schodech domu už čekali Němci, až táta půjde. Pankrác ho podržel, oni ho sebrali a byl jejich,“ vzpomínala. Na místním velitelství SS v domě u Gründlů tatínka vyslýchali od nedělního odpoledne až do devíti hodin do večera a chtěli znát jména čtrnácti lidí, kteří odzbrojili německé vojáky. „Tatínek stál jako dub a neřekl,“ popisovala pamětnice. Týrali ho, ale on tvrdil, že jména nezná. Po deváté hodině ho venku na louce popravili.

Když v pondělí 7. května objevila tatínkovo tělo, šla k sousedům. „Neměla jsem odvahu jít domů, že by to na mě máma poznala,“ popisovala. Teta se sousedkou pak mamince opatrně sdělili, co se stalo. „Asi pětkrát jsme byli prosit, aby nám ho dovolili odvézt,“ vzpomínala. Tatínkovo tělo leželo blízko silnice a na plotě visela velká cedule: „Za to, že jsem vykradl zbraně, oni mě zastřelili“. Němci chtěli, aby tam tělo leželo tři dny pro výstrahu ostatním. Nakonec jeden Němec zapřáhl koně a tatínka jim přivezl domů.

Ceduli doma spálili

Odpoledne se vypravili zařizovat pohřeb do Kostelce u Křížků. Pan farář je prosil, aby počkali, až se situace uklidní. Bylo tedy třeba uložit tělo do márnice. „U Dupalů měli zazděné koně, aby jim je Němci nevzali, v úterý 8. května už je ale pustili a jejich kočí tělo odvezl,“ popisovala Jarmila Hermanová. Babička z maminčiny strany do márnice každý den nosila led.  Když se vraceli od pana faráře, potkávali spoustu rodin s naloženými vozíky, které se utíkaly schovat do obory. Oni zůstali doma a spálili ceduli, která visela u tatínkova těla. Smuteční obřad se konal v sobotu 12. května.

Po pohřbu se patnáctiletá Jarmila často chodila vyplakat do chléva. „Za celá léta jsme se nedozvěděli, kdo tam u zbavování zbraní Němců z těch čtrnácti lidí byl. Nikdo nikdy nepřišel říct, že mu táta zachránil život, jestli nepotřebujeme pomoc,“ říkala smutně. Strážmistr Ekkert ze vsi zmizel a až sedm let po válce se dozvěděli, jak na tatínka Němci přišli. „Přijel k nám jeden od tajné policie, začal všechno znovu vyšetřovat a řekl mi, že to nebyla náhoda, že tatínka udal pan Ekkert,“ vyprávěla.

Převzala tatínkovu práci

Po tatínkově smrti byla maminka s dcerami na všechno sama. Pamětnice musela převzít tatínkovu práci, sekala trávu a orala pole. „Nemůžu dnes pochopit, jak jsem to vůbec unesla,“ povídala.

Hospodařili soukromě a museli plnit dodávky a pěstovat předepsané plodiny. Pamětnice si vybavila, jak s maminkou ručně nadělaly řádky a sely řepu. „Přišel chytrák, který vyšel školu ze čtvrté třídy, že jsme nedodržely osevní plochu,“ vzpomínala. Řepu po sklizni opět ručně okrajovaly nožem, aby jí moc neubylo, a ony dodržely předepsané množství k odevzdání.

Když odváděli jalovici v rámci dodávek hovězího masa, musela s krávou jít celou cestu pěšky. Krávy na ni byly zvyklé, starala se o ně a povídala si s nimi, a jalovice se bez ní nechtěla hnout. V roce 1952 pak maminka vstoupila do místního jednotného zemědělského družstva, kde pracovala až o důchodu.

Žila tak, aby se za ni tatínek nestyděl

Na tatínka byla celý život hrdá a věřila, že i on by na ni byl hrdý. „Scházel nám, ale museli jsme to přežít, museli jsme to vydržet,“ říkala. Tvrdí, že kdyby se setkala se strážmistrem, který tatínka udal, plivla by mu do tváře.

Dlouhá léta se starala o pomník obětem druhé světové války v Želivci. Měla dvě dcery a v roce 2023 žila v Želivci se svým manželem, se kterým v manželství strávili sedmdesát tři let.