„Sečteno a podtrženo, všechno je to o nenáviděné a milované čtvrté moci, neboli o přístupu k informacím v médiích. Vláda se kvůli špatné hospodářské situaci rozhodla otevřít se internetu. Jenže nemůže kontrolovat veškerý obsah na síti. Jediným prostředkem je vypnutí proudu. Proč je to takový problém? Prostě není možné sledovat, na co se současně dívá 11 milionů Kubánců ve svých domovech, na záchodech, ve školách, v parcích… Celkově to ale byl prospěšný krok. Totiž, ten samý velice výnosný byznys, kterým se vláda snaží obohacovat v období po smrti Fidela Castra, a který umožnil přístup k internetu širší skupině obyvatelstva, se stal zároveň Achillovou patou celého systému.“
„Vezměte si, že lidé, kteří emigrují, začnou ihned pracovat a posílat domů peníze. Takže se můžete vykašlat na americké embargo. Kromě toho můžete otevřít dveře zahraničním investicím… To, že jim teď dlužíte obrovské peníze, je vedlejší. Takže přibližně od roku 1995 do roku 2007, kdy začíná systém opět kolabovat, zažívali Kubánci období, kdy si Kubánci mohli opět trochu povolit opasky. A v tom je celý problém. Během několika málo let, kdy se situace zlepšila, zapomněli Kubánci na všechno to násilí, zapomněli na emigraci, a to všechno jen kvůli tomu, že se začalo žít o trochu lépe. Srovnáte-li si období mezi lety 1991 a 1994 s tím, co přišlo poté… a já si to moc dobře pamatuju, protože jsem chodil na Vysokou školu umění v Havaně… po roce 1996 už jsem si vykračoval s dolary v kapse. V roce 2000 se zavedlo konvertibilní peso, a také euro ve Španělsku. Mohl jsem si zajít na tržiště, které bylo tam, kde teď stojí obchodní dům. Dříve to byl spíš takový bunkr. A tam se dalo sehnat úplně všechno. Takže když to shrnu, mezi lety 1995 a 2006 došlo k něčemu, co bychom mohli nazvat obdobím prosperity uprostřed krize. Lidé se začali mít lépe a zapomněli. Všimněte si ale, jaký to byl husarský kousek. Vyženete s ostrova lidi, kteří vám potom posílají zpět zahraniční měnu. Embargo vás tím pádem nemusí zajímat. Do toho se přihrnou evropští investoři a jejich projekty začnou generovat velké zisky. Během deseti let zachránilo situaci charisma Fidela Castra. Přesněji řečeno, bylo to právě jeho charisma, které to zahraňovalo už od začátku. Když se totiž podíváme na lidové povstání, které proběhlo letošního 11. července, tak ti lidé s transparenty s nápisy jako ‚Díaz-Canel je zmetek‘, to by se Fidelovi nikdo neodvážil veřejně vzkázat. Takové ty nápisy jako ‚Pryč s diktaturou‘, to prostě nebylo vůbec možné. Fidel měl obrovské charisma a lidé se ho zároveň strašně báli. Působil jako takový ten přísný otec.“
„Během období, které je známé pod označením Período Especial, jsem byl na vojně. Na Kubě panoval velký nedostatek jídla. Na vojně to bylo o něco lepší, protože člověk tam měl vždycky nějaké známé, kteří pracovali ve skladech, takže jsme si tam mohli něco nakrást. Obecně to ale bylo na Kubě velmi špatné. Lidé měli hlad a z Camagüey v té době emigroval velký počet lidí, ať už ze severního nebo z jižního pobřeží. Dokonce i moje sestra chtěla emigrovat… o tom jsem se dozvěděl až v roce 2007, když jsem s ní dělal rozhovor v rámci jednoho projektu o ženách v domácnosti… chtěla odejít se svým tehdejším přítelem. Jenže moje matka řekla, že nikam nepojede, a že jestli to udělá, že skočí z balkónu, a že to je proti revoluci a kdesi cosi. Sestra nakonec neodjela a dodnes žije na Kubě.“
„Prošel jsem přijímacím řízením na Vysokou školu umění v Havaně. Přestože jsem dokázal nasbírat celkem 87 bodů, což mělo stačit pro úspěšné složení zkoušek, něco se stalo a nepřijali mě. Rozhodně se přitom nepostupovalo standardně. Můj otec mi po nějakém čase prozradil, že možnost nastoupit na školu mi byla odepřena kvůli tlakům ze shora, a že moje přijímací zkouška se naschvál někde ztratila, nebo co… On sám skončil nedlouho poté na 56 dní ve vězení. Ve firmě, která byla navázaná na Kubánské revoluční ozbrojené síly, se prováděl audit a ve skladech chyběly nějaké věci. On tam pracoval a obvinili ho kvůli tomu. Nakonec byl zproštěn viny, ale celá ta zkušenost se na něm hodně podepsala. Vystoupil ze strany, spálil veškeré své stranické legitimace a už nikdy víc s nimi nechtěl mít nic společného.“
Henry Eric Hernández se narodil roku 1971 v Camagüey, hlavním městě stejnojmenné provincie ve střední části Kuby. Jeho otec byl důležitý komunistický předák. Ještě předtím, než se jím stal, však plánoval emigraci. K té se nakonec nemohl uchýlit, protože musel nastoupit povinnou vojenskou službu. Henry Eric se od útlého věku zajímal o uměleckou tvorbu a umění se stalo předmětem jeho studií od základní školy až po univerzitu. Jeho nástup na Vysokou školu umění v Havaně se ale neobešel bez potíží. Pro kubánské úřady byl známý kvůli své ročníkové práci, ve které zpracoval téma kubánských národních symbolů a dostal se kvůli tomu do oplétaček se Státní bezpečností. Z toho důvodu mu na první pokus nebylo umožněno nastoupit na školu, přestože splňoval požadavky na přijetí. Místo toho skončil na vojně. To všechno v období, kdy Kubou zmítaly obrovské hospodářské potíže. Po dvou letech povinné vojenské služby se konečně dostal na Vysokou školu umění. Výuku dnes hodnotí jako poměrně zpolitizovanou. Podle jeho názoru se totiž záměrně mlčelo o cenzuře a násilí, kterému museli mnozí umělci čelit. Kvůli sporům s profesory a také kvůli veřejnému projevování názorů na některé aspekty politického života na Kubě byl vyloučen ze studia. Další rok se na univerzitní půdu vrátil a studium dokončil. Ve své tvorbě se věnoval především kinematografii a zpracovával například sociální témata, jako jsou prostituce nebo život v ubytovnách. V roce 2005 emigroval do Španělska, kde dokončil doktorské studium na univerzitě v Madridu. Ve své výzkumné činnosti se zabývá teorii kulturních konstruktů. Vydal několik knižních publikací a absolvoval umělecké stipendijní pobyty v mnoha zemích.
