Ing. Arch. Lubor Herzán

* 1950

  • „My jsme prostě věděli, že ten asanační plán nechceme, ale neměli jsme absolutně nic, podle čeho bychom to dělali. Teď jsme si dobře uvědomovali, že to porevoluční nadšení těch lidí nebude trvat věčně, že za rok, za dva, za tři to vyšumí doztracena a že je zapotřebí jednat velice rychle. Takže co teď? Udělat nový územní plán, to je proces projednání na pět let. Nemož‎n‎é. Udělat nějakou architektonickou soutěž, tam je základní problém, tam se architekti chtějí zviditelnit, udělat něco, co je proslaví, a tahleta věc potřebovala naprosto jiný způsob, pokoru k tomu historickému odkazu. A tak jsme vymysleli, teda to nám poradili Pražáci, že bychom udělali takový workshop, tvůrčí dílnu. Setká se třeba pět nebo šest tříčlenných t‎ýmů architektů a každý nějakým způsobem řekne – kreslením, slovy –, jak by si představoval, že by ta čtvrť měla dál být. Ale co je základní, ten formát je naprosto nesoutěžní. Tam se může opisovat. Je to takov‎á forma brainstormingu, bouře mozků. Ta skupinka si něco dělala, něco vymyslela a teď přišli z vedlejší skupinky, a ne že by to před nimi zakryli, jako že jsou konkurenti, ale diskutovali s nimi a pak řekli, že ta druh‎á skupinka s tím souhlasí a pak má takový dobrý nápad, tak to zase implementovali to svoje. A takhle to fungovalo a bylo to naprosto skvělé.“

  • „V roce 1971 nebo 1972, to už přesně nevím, byly volby do – tenkrát se to nejmenovalo Parlament, ale Poslanecká sněmovna (sic), no a tam kandidoval taky náš učitel sochařství Miloš Axman. To byl takový velkov‎ýrobce Leninů a tady těch angažovaných soch. A on byl velice nepříjemný. Neměli jsme ho rádi, on byl arogantní, choval se k nám strašně nepříjemně. No a to jsme viděli, že je na té kandidátce, tak jsme se rozhodli, že ho prostě volit nebudeme. Dneska to připadá jako naprostá samozřejmost, že jdu za plentu a co tam dělám, je po tom každému houby. Jenže tenkrát už to, že se šlo za plentu, byl málem protistátní čin. No a teď když se to vedení fakulty nebo dokonce celého Vysokého učení technického dozvědělo, tak začala taková nenápadná výhružná kampaň. Ne přímo, že bychom nesměli volit, ale ať si příště dočteme důsledky a tak nějak. No zdálo se, že tam půjdeme nakonec jako jeden muž a jedna žena. A nakonec, když jsme se dívali na výsledky voleb, tak to bylo 99,9 – standardní způsob. A když si to vezmeš, že Vysoké učení mělo tenkrát 2 000 lidí, tak jsme byli my dva, já a ještě jeden kolega. Tak jsme si říkali, že to je náš konec na fakultě, jenže absurdně to dopadlo tak, že to bylo přesně to, co komunisti potřebovali. Těch 100% by bylo nápadných a my jsme jim udělali užitečné idioty.“

  • „Druhý nebo třetí den jsem slyšel, že jeli Rusové od Brna, tady po Novodvorské ulici. A tak, naši o tom ani nevěděli, ale chtěl jsem to prostě vidět na vlastní oči. A měl jsem tu smůlu, že zrovna mě potkali, když jsem přecházel po Novodvorském mostě na Nové dvory. […] A teď se ty tanky blížily, prostě vykulení kluci, naježení, samopaly, pode mnou pět metrů řeka. Tak jsem úplně vážně uvažoval, jestli mám skočit do té vody a zlomit si ruku, nohu, nebo co. Nakonec jsem udělal to nejrozumnější – tvářil jsem se, že je prostě nevidím a šel jsem dál a ono to nějak dopadlo. Ale tenkrát jsem měl hodně nepříjemný pocit z toho. Tam nebylo kam uhnout, to byl úzký chodníček, třicet čtyřicet centimetrů. Tak to bylo to první setkání s nimi.“

  • Full recordings
  • 1

    Třebíč, 06.11.2021

    (audio)
    duration: 01:10:01
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Historie má občas tendenci dělat si z lidí srandu

Maturitní fotografie, Třebíč, 1968
Maturitní fotografie, Třebíč, 1968
photo: Příběhy našich sousedů

Lubor Herzán se narodil 20. února 1950 v Třebíči jako člen sedmé generace architektů či stavitelů v Třebíči. Dětství prožil s rodinou v Třebíči a v Třešti u prarodičů. Maturoval v roce 1968, kdy silně prožíval procesy pražského jara a po maturitě nastoupil na stavební fakultu Vysokého učení technického v Brně, obor architektura. Po vystudování vysoké školy nastoupil do Stavoprojektu v Jihlavě a později se přesunul do bytového družstva v Třebíči. Po sametové revoluci byl zvolen do rady Okresního národního výboru a nastoupil do funkce městského architekta v Třebíči. Od roku 1999 do roku 2003 pracoval na uvedení židovské čtvrti v Třebíči na seznam památek UNESCO a v roce 2013 o tomto procesu napsal knihu. V roce 2021 žil v Třebíči.