The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Hladíková (* 1921  †︎ 2023)

• narozena 18. března 1921 v sudetoněmecké Smržovce (Morchensternu)

• oba rodiče byli Češi

• chodila do české obecné školy i do české měšťanky

• v roce 1937 nastoupila v Tanvaldu do židovské textilní firmy, po záboru Sudet na podzim 1938 se firmy zmocnili Němci

• rozbití Československa přijala se smutkem, za celou válku se nesnížila k nacistickému pozdravu

• po osvobození přišla o většinu německých sousedů, zařazených do odsunu

• po roce 1948 poznala důstojníka SNB Karla Hladíka, odsouzeného v roce 1952 komunistickou justicí za velezradu

• po jeho propuštění v roce 1960 si ho vzala za muže a zanedlouho se jim narodila dcera

• okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 prožili manželé v Bulharsku, dceru mezitím doma hlídala babička

• při pohovorech po roce 1968 odmítla vpád vojsk do Československa označit jako bratrskou pomoc

• její manžel zemřel v roce 1990

• s dcerou požádala o jeho soudní rehabilitaci a uspěla

• v roce 2022 žila ve Smržovce

Když se bývalý praporčík SNB Karel Hladík vrátil po osmi letech z komunistických kriminálů v Jáchymově a v Příbrami, splnil se Marii Valešové velký sen. Psal se rok 1960 a propuštěného politického vězně si záhy vzala za muže. Pranic jí nevadilo, že v roce 1952 odešel od soudu s cejchem velezrádce a dvacet pět let dlouhým trestem.

„Myslela jsem si na něj dlouho a čekala jsem na něj, až se vrátí z vězení. Dokonce jsem za ním měla jet do Příbrami na návštěvu. Všechno už bylo domluvené a chystala jsem se za ním,“ vzpomíná Marie Hladíková, rozená Valešová. „Pak přišla amnestie prezidenta Novotného a Karla pustili z basy. Jinak by se vrátil až v roce 1977 jako starý člověk.“

Karel Hladík sloužil jako četník od roku 1938 a po skončení druhé světové války přešel do Sboru národní bezpečnosti (SNB), v němž získávala stále větší moc KSČ. Krátce po komunistickém převratu, který vyvrcholil 25. února 1948, vstoupil do vítězné strany. Nepatřil však mezi komunisty zaslepené třídním bojem proti jejich odpůrcům. Sloužil jako velitel útvaru SNB na Jizerce.

O odbojářích věděl, ale neprozradil je

V květnu 1949 vybudovali v Jizerských horách tajný tábor skauti ze Železného Brodu – šestatřicetiletý Jiří Haba, devatenáctiletý Tomáš Hübner a jednadvacetiletý Robert Hofrichter.

Skauti se ukrývali ve srubu poblíž přehrady Souš a jako partyzáni chtěli bojovat proti začínající komunistické krutovládě. Plánovali přepady stanic SNB, další akce proti totalitnímu režimu a útěk z republiky. Působení malé odbojové skupiny v Jizerských horách veliteli tamější četnické stanice Karlu Hladíkovi samozřejmě neušlo, ale nezasáhl.

„On o nich věděl, a neprozradil je. Doporučoval jim, aby toho nechali, že to nemá žádný význam, že nic nezmůžou. Neposlechli ho a dopadlo to špatně,“ upozorňuje Marie Hladíková. „Až později se při vyšetřování zjistilo, že Karel byl se skupinou ve spojení, a zavřeli ho.“

Karel Hladík přesvědčil mladé odbojáře, aby na stanice SNB nezaútočili. Doporučil jim, aby opustili totalitní Československo. Domluvil se s nimi, že jim oznámí, pokud by je někdo prozradil a vyrazili by na ně příslušníci SNB.

Třem partyzánům z Jizerky, k nimž se připojili další čtyři mladíci, se nepodařilo úkryt v hlubokých lesích utajit. Příslušníci SNB a StB se o nich dozvěděli 23. července 1949 od lesních dělníků. Karel Hladík nemohl železnobrodské skauty varovat, poněvadž 20. července havaroval na motocyklu a léčil se ve frýdlantské nemocnici.

Karla Hladíka zatkli až za tři roky

Útok na srub s partyzány začal 24. července ráno a příslušníci SNB při něm zastřelili Jiřího Habu. Za ne zcela jasných okolností zasáhly náboje také Tomáše Hübnera a usmrtily ho. Následovalo zatýkání lidí napojených na skupinu. Obžalobě čelilo 17 osob a v říjnu 1949 proběhl v Praze proces. Nejvyšší trest dostal Robert Hofrichter, odsouzený k 20 letům vězení.

Praporčík SNB Karel Hladík mezi zatčenými chyběl, až později z vyšetřování vyplynulo, že se skauty udržoval kontakt. Státní bezpečnost ho zatkla 8. prosince 1952. Skončil okamžitě ve vazbě a na svobodu se dostal až po velké amnestii prezidenta Antonína Novotného vyhlášené v květnu 1960.

Zemřel dřív, než ho očistili

„Karla museli po propuštění někde zaměstnat a určili mu textilní podnik SEBA Tanvald, kde jsem pracovala jako úřednice. Když ho přijímali, nechal si mě zavolat na kádrové oddělení. Tam jsem ho po návratu z vězení viděla poprvé,“ prozrazuje pamětnice. „Byl štíhlejší než dřív, ale nevypadal, jako kdyby se vracel odněkud z koncentráku. Nerozhodovala jsem se dlouho, bylo mi jasné, že jsem čekala právě na něj. Ostatně hned se začalo po Tanvaldu šuškat, že teď se Máňa Valešová konečně vdá. Musím ovšem přiznat, že kdyby Karla nezavřeli, nejspíš by si mě nikdy nevzal.“

Do šarmantního četníka Karla Hladíka se Marie Valešová zamilovala už za války. „Potkali jsme se na svatbě mojí kamarádky Boženky Patrmanové a Ládi Hladíka. Karel byl jeho bratr. Od té doby jsem si na něj tajně myslela, ovšem u něj jsem neměla šanci,“ vzpomíná Marie Hladíková. „Žádného jiného chlapa jsem ale nechtěla.“

Manželům Marii a Karlovi, kteří se brali ve věku 39 a 47 let, se brzy po sňatku, roku 1961, narodila dcera Jitka. Manželství trvalo do února 1990, kdy Karel Hladík v 76 letech zemřel. Od pádu komunistického režimu uplynuly pouhé tři měsíce, a tak se soudní rehabilitace dočkal in memoriam. Postaraly se o to jeho žena a dcera.

V Sudetech bylo těžké udržet si češství

Marie Hladíková se narodila manželům Valešovým 18. března 1921 ve Smržovce. Její otec musel v roce 1914 narukovat do první světové války, přímo na frontě však za Rakousko-Uhersko nebojoval. Jako vyučený obuvník dělal nebo opravoval vojenské boty.

„Naši se vzali v roce 1913 a čtrnáct dní před odchodem tatínka do války se jim narodil syn Karlíček. Ve dvou letech ale zemřel na záškrt,“ uvádí Marie Hladíková. „Maminka bydlela za války u tatínkovy sestry v Úlibicích u Jičína, po válce se s tatínkem vrátili do Smržovky. V roce 1919 se jim narodil můj bratr Pepa a za dva roky já.“

Mezi obyvateli Smržovky čili Morchensternu převažovali sudetští Němci. Mnoho rodin bylo smíšených. „Většinou se stávalo, že když si vzala Češka Němce, mluvili doma německy a dali se k Němcům. Když si vzala Němka Čecha, přiklonili se taky spíš k Němcům. Bylo těžké udržet si češství. Velkou roli hrálo, že před vznikem samostatného Československa byly ve Smržovce jen německé školy,“ tvrdí pamětnice. „Bydleli jsme v domku u silnice, naproti nám Němci Körberovi. Měli syna asi stejně starého jako já, hráli jsme si spolu, a tak jsem za nějaký čas mluvila takovou divnou německou hatlamatilkou.“

S uzenkou v kapse chtěli chleba

Ve Smržovce se hodně lidí živilo sklářstvím. Podle Marie Hladíkové se jim nevedlo špatně. „Pamatuju se na výrok Jarky Blažků, chodil s německými komunisty v prvomájových průvodech. Říkal – Křičeli jsme ‚Wir wollen Arbeit und Brot! (Chceme práci a chleba!)‘ – a v kapse jsme měli uzenku,“ podotýká.

Také maminka Marie Hladíkové pracovala v brusírně, protože jen otec by rodinu neuživil. Kvůli velkovýrobě ve firmě Baťa skoro přestal dělat nové boty a prováděl především opravy starých.

Ve městě pod hřebenem Černé studnice od roku 1919 existovaly vedle sebe česká i německá škola. K ševci Valešovi chodili hlavně němečtí zákazníci, své dvě děti nicméně dal vlastenecky do české školy.

Na obecnou školu ve Smržovce s pěti třídami vzpomínala Marie Hladíková vždy ráda. Německé a české děti se dělily o jednu budovu, ale vcházely do ní dvěma vchody – jedním pro Němce, druhým pro Čechy. „Žádné rozbroje mezi námi nebyly. Pamatuju si ale, že když německým dětem skončila škola, celá třída vyšla ven na plácek, pozdravili se Grüß Gott, Heil Hitler tehdy ještě samozřejmě ne, a až pak dostali rozchod,“ uvádí Marie Hladíková.

Dodala, že její ročník 1921 byl silný a ve třídě se učilo kolem čtyřiceti dětí. Od šesté třídy přešla na měšťanku do nové krásné školy v sousedním Tanvaldu. Jak sama tvrdí, prožila šťastné dětství, i když byli chudí. „Maminka s tatínkem měli moc hezké manželství. Všechny peníze, co maminka vydělala, ale musela dát tatínkovi a poprosit ho, když chtěla něco mimořádně koupit,“ poznamenává pamětnice. „Dneska už nechápeme, jak hodně byla dřív žena v područí muže, který rozhodoval, na co se peníze použijí.“

Chodila na měšťanku. On už byl v armádě

Zatímco Marie, ještě pod dívčím jménem Valešová, navštěvovala měšťanku v Tanvaldu, její budoucí manžel Karel Hladík si odsloužil vojnu u dělostřelců a zvládl poddůstojnickou školu. V armádě vydržel do léta 1938 a pak přešel k četnictvu.

Marie Hladíková ukončila základní školu s výborným prospěchem a poté u firmy Netchesany v Jablonci nad Nisou absolvovala administrativní kurz, kde se mimo jiné zdokonalila v němčině a v německém těsnopisu. Za studium tam platila 100 korun měsíčně. V roce 1937 nastoupila jako úřednice do skladu hotového textilního zboží v tanvaldské přádelně firmy Lederer a Wolf.

„Majitelé byli Židi, když Hitler zabral na podzim 1938 Sudety, o továrnu přišli. Za války řada mých židovských spolupracovníků zmizela a do Tanvaldu se už nikdy nevrátili,“ říká. „Firmu převzali Němci. Pamatuju se, že můj vedoucí kolem mě chodil a zdravil: ‚Heil Hitler!‘ Já zarytě odpovídala: ‚Guten Morgen.‘ Když Němci obsadili 15. března 1939 zbytek republiky, ironicky poznamenal: ‚Tak vidíte, Fräulein Valeš, teď už vám to není nic platné.‘“

V nacistické třetí říši zůstali kvůli domku

Po připojení Smržovky k nacistické Říši v říjnu 1938 pociťovala celá rodina Valešova obrovský smutek, tatínek s maminkou však v Sudetech zůstali. Nechtěli opustit svůj domek, který si vydřeli těžkou prací a přilnuli k němu. Doma si však nechali pouze dceru, syna Josefa poslali na území okleštěného Československa, nastěhoval se k tetě na Jičínsko.

„Naši se báli, že by Pepa musel do německé armády a do války. Ale nakonec nás nikdo nenutil, abychom se dali k Němcům, a bratr by do wehrmachtu nemusel,“ upozorňuje Marie Hladíková. „U tety v protektorátu už ale zůstal. Vzpomínám si, jak jsem bratra na kole vyprovázela jednoho chladného říjnového rána roku 1938. Hranice mezi Německem a Československem procházela mezi vesnicemi Plavy a Držkov. Když jsem se vracela zpátky, viděla jsem, jak v Tanvaldě na mé milované Masarykově měšťance Němci vyvěšují prapor s hákovým křížem. Byla velká zima, musela jsem zastavit, jinak bych spadla z kola. Ale hlavně jsem byla zoufalá. V Dolní Smržovce jsem se šla ohřát k Junkům, udělali mi horké bílé kafe z melty.“

Valešovi přečkali válku bez úhony. Díky příbuzným ze statku v úrodném kraji u Jičína měli víc jídla než lidé odkázaní pouze na potravinové lístky.

„Hladem jsme netrpěli a ani Němci se k nám ve Smržovce nechovali špatně,“ říká pamětnice. „Ale hřebínek jim přece jen narostl. Třeba pan Hinke, který bydlel nedaleko nás a znali jsme se, pracoval u železnice. Na zastávce v Tanvaldě obsluhoval závory. Chtěl se zřejmě předvést, jakou má teď důležitou funkci. Zastavil mě, musela jsem počkat, až závory vytáhne, a pak mě legitimoval. Prostě mně chtěl ukázat, co všechno teď Němci můžou.“

Nikdy nezahajlovala

Zlost a smutek, jak špatně Československo kvůli nacistům dopadlo, pociťovala Marie Hladíková celou válku. Dávala si záležet, aby ani jednou nemusela zdvihnout pravou ruku k oslavným německým pozdravům ‚Heil Hitler!‘ a ‚Sieg heil!‘.

„Na velkém nacistickém shromáždění v Jablonci, kam nás donutili jít, jsem se v sále schovala na balkóně za sloup. Všichni kolem mě hajlovali, ale já jsem ruku nezvedla,“ svěřuje se.

Její budoucí manžel byl během války stovky kilometrů daleko. V článku kriminalisty a badatele Pavla Karmazína uveřejněném ve Smržovském zpravodaji na jaře 2021 stojí, že prožil válku jako protektorátní četník na jižní Moravě a na Českomoravské vysočině. Sloužil v Hodoníně, v Pohledu u Německého Brodu a v Jihlavě. Na nátlak velitele jihlavské četnické stanice Gabriela Urbana podepsal v roce 1942 s dalšími kolegy přihlášku do Českého svazu válečníků, považovaného po válce za kolaborantskou organizaci.

Poté, co Gabriel Urban jako velitel z Jihlavy odešel, přestal Karel Hladík platit Českému svazu válečníků členské příspěvky, a tak ho vyloučili. Po válce uznala trestní nalézací komise, že se jako četník neprovinil proti národní cti, a směl ve službě zůstat.

Po osvobození Smržovky v květnu 1945 pracovala Marie Hladíková několik týdnů v kanceláři na městském úřadu, protože uměla psát výborně na stroji. Dokonce se kvůli tomu promptně naučila azbuku. „Když přijeli Rusové, bylo to tady trochu divoké, ale nevím, že by někomu ublížili,“ uvádí. „Jednou ale přišla na úřad paní Nešetřilová. Stěžovala si, že jí Rusové sebrali kolo. Můj tatínek se jí zastal a chtěl, aby Rusové kolo vrátili. Partyzáni z Vlastiboře ho za to chtěli zastřelit, ale nakonec to neudělali. Kolo paní Nešetřilové si Rusové samozřejmě nechali.“

Německá sousedka plakala: Tolik let dobří sousedé

Po druhé světové válce se Československá republika zbavila většiny sudetských Němců, kteří přispěli v roce 1938 k odtržení pohraničních oblastí. Po jejich divokém odsunu do Německa následoval odsun řízený československými úřady. „Přišla jsem při něm o sousedy. Vedle nás stála pekárna a krám, patřily Adolfovým. Pan Adolf byl původně z české rodiny, paní Adolfová Němka, česky neuměla ani slovo,“ vzpomíná Marie Hladíková. „Jako holka jsem jim hlídala v sobotu odpoledne dcerku a pak i syna, aby mohli dělat v pekárně a v krámě. Byli na mě hodní, za hlídání jsem vždycky dostala krajíc ukrojený přes celý bochník, namazaný máslem, buď se salámem, nebo sýrem, a obložený kyselou okurkou. Stačil nám s bratrem oběma k večeři.“

Pamětnice vzpomíná, že stěhovací parta dorazila při odsunu jednou časně ráno i k Adolfovým. Každý člen rodiny si směl vzít nanejvýš třicet kilogramů věcí. „Když jsem šla ráno do práce, už je stěhovali. Nedokázala jsem se s nimi rozloučit. Strašně jsem se styděla. Paní Adolfová se pak těsně před odchodem stavila u nás, doma byl jen tatínek. Plakala a říkala: ‚So viele Jahre gute Nachbarn.‘ Tolik let jsme byli dobří sousedé. Pekárnu a koloniál po nich převzali nějací Vávrovi. Zůstalo jim tam všechno,“ dodává Marie Hladíková.

Místo „levá, levá“ křičeli sokolové „Beneš, Beneš“

Po válce Marie Valešová pracovala dál jako úřednice ve stejném podniku, změnil se jen jeho název – na SEBA Tanvald. V prvních poválečných volbách nevolila vítěznou KSČ, nýbrž národní socialisty. „Z výhry komunistů jsem měla špatný pocit. Když v únoru 1948 ovládli republiku, byla jsem nešťastná,“ tvrdí. „Od dětství jsem hodně cvičila a v červnu 1948 jsem jela do Prahy na XI. všesokolský slet. Cvičila jsem za ženy, pamatuju se hlavně, jak končil sokolský průvod na Staroměstském náměstí. Uzavírali ho muži a místo ‚levá, levá!‘ křičeli ‚Beneš, Beneš!‘. Ještě teď mě z té vzpomínky mrazí.“

Karel Hladík se po válce vrátil do rodného kraje. Již od září 1945 sloužil na stanici SNB v Proseči u Jablonce nad Nisou. Seznámil se tam s Věrou Kolaříkovou a v roce 1947 se mu narodil nemanželský syn. Věra Kolaříková si později vzala jiného muže. Od roku 1947 sloužil Karel Hladík na stanici SNB na Jizerce. V létě 1947 odjel bojovat na Slovensko s praporem Javor proti Ukrajinské povstalecké armádě, takzvaným banderovcům. Vedl si znamenitě a v říjnu 1947 obdržel československou medaili Za zásluhy I. stupně (viz článek Pavla Karmazína ve Smržovském zpravodaji).

Zatímco Marii Hladíkové vadilo, že komunisté převzali v únoru 1948 moc, Karel Hladík vstoupil 5. dubna téhož roku do KSČ. Jeho bratr Jiří a otec tam byli od roku 1945.

O vězeňských lágrech skoro nemluvil

Navzdory „rudé knížce“ Karel Hladík zamlčel, že ví o odbojové skupině železnobrodských skautů poblíž Jizerky. Po jejím rozprášení sloužil jako příslušník SNB ještě na stanicích v Lobči u Doks, v Semilech a v Liberci. Postupně pak ale Státní bezpečnost odhalila jeho spojení s odbojovou skupinou na Jizerce a výsledkem bylo odsouzení k 25 letům za velezradu.

„O vězení v Jáchymově a v Příbrami vypravoval Karel moc málo, nevzpomínal na to vůbec rád,“ upozorňuje Marie Hladíková. „Prostřednictvím svého bratra Ládi a jeho ženy Boženky mi poslal z vězení vzkaz, jestli bych za ním nepřijela. Návštěvu jsme si naplánovali na léto 1960, ale přišla do toho amnestie.“

Po návratu z vězení v roce 1960, svatbě s Marií Valešovou a narození dcery Jitky probíhal život Karla Hladíka a jeho rodiny klidně. Malý postih nicméně přišel, Marii Hladíkovou přeřadili po svatbě s „velezrádcem“ v textilce na jiné úřednické místo, kde už neobstarávala export do devizové kapitalistické ciziny.

Při okupaci byli 1 300 kilometrů od dcerky

Okupaci Československa, kam vtrhla 21. srpna 1968 vojska Varšavské smlouvy na čele se Sovětským svazem, prožili manželé Hladíkovi na dovolené u Černého moře. Do Bulharska odcestovali bez sedmileté dcery Jitky, hlídala ji babička.

„Byli jsme na výletě asi někde v Burgasu a tam jsme se o okupaci dozvěděli. Hned nás upozornili, ať neděláme jako Češi hloučky, aby to nevypadalo, že protestujeme. Řekli nám, ať chodíme nejvýš ve dvojicích,“ podotýká pamětnice. „Báli jsme se o dceru, nevěděli jsme, co se ve Smržovce děje. Nemohli jsme ani zatelefonovat. Z Bulharska jsme se vrátili asi o týden později, když se situace v Československu trochu uklidnila. V práci jsem šla za nějakou dobu k pohovorům, řekla jsem jim, že v srpnu 1968 to byla okupace, a ne bratrská pomoc. Ale bůhvíjaké následky to nemělo.“

Dcera Hladíkových Jitka se dostala na gymnázium a po maturitě i na vysokou školu. „Jediným problémem bylo, že po přijímačkách na vysokou školu jsme dlouho nevěděli, jestli Jitku vezmou. Asi dlouho prověřovali, jestli jako dcera člověka odsouzeného za velezradu může studovat Filozofickou fakultu Karlovy univerzity,“ podotýká Marie Hladíková. „Pak Karel zavolal svému bratrovi Jiřímu, dělal náměstka ředitele v libereckém Plastimatu, aby zjistil, co se děje. Až pak jsme se dozvěděli, že Jitku na vysokou školu přijali.“

Pomoc rodinám politických vězňů je důstojná

V listopadu 1989, kdy přišla KSČ v Československu o neomezenou moc, bylo Marii Hladíkové 68 let a jejímu manželovi 76 let. Pád totality je potěšil, vážně nemocný Karel Hladík ovšem v únoru 1990 zemřel a jako politický vězeň se nedočkal oficiálního zadostiučinění.

„O jeho rehabilitaci jsme zažádaly s dcerou. Dostaly jsme dva tisíce pět set korun za každý měsíc, který Karel strávil ve vězení. Beru i vdovský důchod, myslím, že je to důstojná pomoc rodinám bývalých politických vězňů,“ říká.

Když se Marie Hladíková pár týdnů před svými 101. narozeninami ohlížela za svým životem, prozradila na sebe, že se nikdy neuměla prosadit, podceňovala se a neměla skoro žádné sebevědomí. „Nechtěla jsem, aby byla dcera po mně a čekala na někoho až do čtyřiceti jako já na Karla. Bála jsem se, že bych se nedočkala vnoučat, což se naštěstí nestalo. Mám vnučku, vnuka a dva pravnuky. Svou rodinu jsem měla vždycky ráda. Líbilo se mi třeba, jak hezky se doplňovaly moje mírná maminka a energická teta.“