"Když studenti začali přemýšlet o tom, že 17. listopadu uspořádají nějakou manifestaci, tak samozřejmě někteří z těch organizátorů věděli o existenci Kruhu nezávislé inteligence. A sešli jsme se s nějakými studenty na Matfyzu. Pamatuju si, že jeden z nich byl poslanec Marek Benda. Kdo tam byl další, už nevím, byli asi tři. Řekli nám o tomhle úmyslu, to bylo asi 10. listopadu, že by rádi tohle uspořádali, a jestli by tam někdo za nás promluvil. My jsme se nakonec v Kruhu nezávislé inteligence domluvili, že nejvhodnější by byl akademik Katětov. Jednak že je to taková persona, a druhak, že se i zúčastnil událostí listopadu 1939, takže má k tomu co říci. Dohoda tedy byla. My jsme šli toho 17. listopadu na ten Albertov, ještě pro jistotu jsme tam s ním šli všichni minimálně z té šestky, možná ještě další lidi, jako osobní ochranka. Možná to zní směšně, ale je pravda, že jsme tam toho Katětova šli tak nějak ochraňovat, což se ukázalo naprosto zbytečné."
"Impuls byl jednoduchý. Řekli jsme si: 'Proboha, když se nám podařilo sehnat čtyři sta podpisů, takže máme seznam lidí, kteří jsou ochotní se angažovat, tak by bylo škoda to nechat jenom u té petice a nechat to rozplynout do neurčita.' A tak jsme se s různými lidmi začali scházet, velkou roli tam hrál Ladislav Trlifaj, připojil se potom Libor Pátý z Matfyzu, Mirek Kratochvíl z Geofyzikálního ústavu a tak dále. A začali jsme přemýšlet, jak využít tenhle potenciál těch čtyř set a pravděpodobně i více lidí, kteří by byli ochotni nějakou více či méně, spíše méně radikální formou se státi jakousi opozicí režimu. Chtěli jsme to táhnout po té akademické a odborné stránce, tu opozici. Že budeme říkat, že tohle je racionálně špatně."
"Já jsem jako osmnáctiletý naivní kluk nikdy nevěřil, že by to mohlo skončit, jak to skončilo. V roce šedesát osm začátkem srpna jsem odjel do Anglie ke své 'pen friend'. To byla taková holka šestnáctiletá nebo sedmnáctiletá a ta mě pozvala do Anglie. Tenkrát když jste měl ten zvací dopis, nebyl problém někam vyjet. Já jsem přijel do té Anglie, tam jsem čtrnáct dní chodil po památkách a užíval jsem si život v kapitalismu. A to jsem byl celou dobu v Londýně. Pak jsem se rozhodl, že se také vydám na anglický venkov. Tak jsem vyjel stopem a ve chvíli, kdy jsem stopnul první auto, což byl náklaďák, tak mi ten řidič povídá: 'U vás jsou Rusové!' Já jsem mu nevěřil, tak jsem se šel podívat na noviny a bylo to tam."
Ladislav Hlavatý se narodil 29. listopadu 1949 v Košířích u Prahy do rodiny soudce Ladislava Hlavatého staršího a jeho manželky lékárnice. Na konci čtyřicátých let přišli oba rodiče o práci. Otec neprošel kádrovými prověrkami a musel opustit post soudce, matce komunisté znárodnili lékárnu. Pamětníka však rodiče nevychovávali v protikomunistickém duchu a dávali mu prostor, aby si sám utvořil vlastní názor na dění kolem sebe. Po ukončení základní školy mohl Ladislav Hlavatý nastoupit na gymnázium, kde se poprvé setkal se zahraniční hudební scénou a sám stál u zrodu jedné studentské kapely. V roce 1968 odmaturoval. Invaze vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 jej zastihla na prázdninách ve Velké Británii. Na podzim toho roku nastoupil na Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy a se staršími studenty se účastnil protestních akcí proti vpádu spojeneckých armád včetně podzimní studentské stávky. Po promoci měl problémy sehnat práci, protože se odmítl politicky angažovat. Až tři roky po ukončení vysoké školy mohl nastoupit do Fyzikálního ústavu Akademie věd, kde zahájil i svoji aspiranturu. Od roku 1973 se stal členem Turistického akademického klubu. V rámci pracovních stáží žil několik měsíců i s manželkou a dcerou v Mexiku, na konci osmdesátých let pak strávil rok v sovětské Dubně. Možnosti emigrovat však nikdy nevyužil. V roce 1989 inicioval Petici vědeckých pracovníků za propuštění Václava Havla z vězení a několik měsíců poté se stal jedním ze zakládajících členů Kruhu nezávislé inteligence. Na sklonku 80. let se účastnil většiny protirežimních demonstrací. Manifestaci 17. listopadu 1989 na pražském Albertově dokonce Kruh nezávislé inteligence spolupořádal. Po sametové revoluci se politicky už neangažoval a vrátil se k vědecké profesi. V roce 1993 pak přijal nabídku vyučovat na Univerzitě Karlově.
