„Začínalo to: ‚Soudruzi, se zaťatou pěstí, a soudružky, jdeme,‘ to jsem dělal chůzi, ‚pod rudým praporem,‘ nevím už, jak jsem znázornil rudou, ‚za učením velikého Marxe, Engelse, Lenina a Stalina, pod moudrým vedením Antonína Zápotockého vpřed k socialismu!‘ A to jsem obrátil kapsu. Takže tohle byl takový pěkný vtip. Ještě omylem, a nikdo na to nepřišel, jsem zapomněl Gottwaldovou cestou.“
„Nebyl jsem stále ještě vyslýchán, byl jsem stále ještě takříkajíc na dozrání. Když bylo asi kolem půl jedné, nebo čtvrt na jednu, tak jsem říkal, že mám oběd v menze, že si tam zajdu. Jestli zkrátka jim to nebude vadit. Řekli mi, že si tam nezajdu, ale jestli něco chci a mám u sebe peníze, tak že si můžu koupit u nich. Tak jsem řekl, že jo. Dostal jsem, nevím, jestli to byl kus nějakého chleba, ale hlavně kus točeného salámu, který měl prapodivný zápach. Protože jsem měl hlad, tak jsem to skutečně snědl. Čekal jsem, co se bude dít. Asi ve čtyři hodiny mě teprve začali vyslýchat. Vyšetřující nebo vyslýchající orgán na mě nepůsobil nijak špatně. Kdybych ho potkal na silnici, tak bych řekl, že se jedná o slušného člověka. Neřval na mě. Nebyl zrovna asi s nejvyšším IQ, protože když psal slovo Cyril, příjmení jednoho hocha, kterého jsem uváděl, tak v tom jméně udělal, pokud je to možné, asi čtyři nebo pět chyb. Vždycky střídal ‚i‘ a ‚y‘, ty špatné, nebo dvě stejné. Když jsem mu navrhnul, jestli nechce, protože ani to psaní mu nešlo moc rychle, já jsem sice psát taky vůbec neuměl... jestli bych to nemohl psát já. On se chvíli rozmýšlel, ale pak říkal: ‚No on by mohl přijít soudruh velitel.‘ Takže z tohoto ‚džobu‘ nakonec nic nebylo.“
„Když přišli Němci, směrem od Hradce [Králové] přišla německá armáda, nepamatuju si, že by tam pochodovali vojáci. Nepamatuju si ani, že by tam byly tanky nebo obrněná auta. Jediná vzpomínka, která mi utkvěla, že tam byli vojáci s puškami na rameni, ale jeli na kole. Protože kolo, tomu jsem rozuměl, to mě zajímalo. A když tam byli ti vojáci v řadě, jeli nejenom vedle sebe, ale i za sebou a bylo jich hodně, tak jsem se na to díval. Tam, to si také pamatuju, protože děda mi povolil jakékoliv alotrium, ale tady mě chňapnul a odtáhnul mě pryč. Vztekal jsem se. Pochopitelně jsem nevěděl proč, ale teď se asi domnívám, že nechtěl, abych vojáčkům mával.“
Kamil Hloušek se narodil 5. prosince 1935 v Novém Bydžově, kde prožil se sestrami Marií a Magdou dětství i válečná léta. Otec Josef působil jako obchodní cestující u firmy Maggi a matka Marie vedla po svých rodičích pletařskou dílnu a galanterii. Pamětník absolvoval Střední a vyšší průmyslovou školu chemickou v Kolíně a po krátkém působení ve Východočeských chemických závodech v Rybitví nastoupil na Vysokou školu chemicko-technologickou v Pardubicích. Na podzim 1956 poslouchal se spolužáky v zahraničním rozhlase zprávy o maďarské revoluci a jejím následném krvavém potlačení sovětskými tanky. Již 4. listopadu 1956 byl na vysokoškolských kolejích zatčen StB a následně 1. prosince 1956 odsouzen v rámci „protistátní revizionistické skupiny Pavla Levého a spol.“ na osm měsíců odnětí svobody (po odvolání se trest snížil na pět měsíců). V roce 1963 mu po mnoha peripetiích bylo umožněno vrátit se k vysokoškolskému studiu, které na VŠCHT Praha dokončil v roce 1969. V rámci přípravy diplomové práce se v roce 1968 otrávil benzenem, což ho vyřadilo z aktivní chemie. Působil na Oddělení chemické termodynamiky Akademie věd ČSR. Po přestěhování do Ostravy působil mj. na Inspektorátu bezpečnosti práce, v celulózce Paskov či v ekologickém ústavu. Po roce 1989 začal provozovat vlastní živnost jako projektant, zejména v oblasti čištění podzemních vod. V roce 2024 žil v Ostravě.
