„Na vojnu nerad vzpomínám, byly to příšerné dva roky, doba tuhé normalizace. Nikdy předtím jsem nezažil šikanování. Na knihkupecké škole bylo jedno, jestli je někdo z třetího ročníku nebo prvního. Byli jsme všichni jedna parta a vesměs jsme se měli rádi a spolupracovali. Na vojně šikana a blbost a zelené mozky. Všechno to, co psal Škvorecký v Tankovém praporu, se ukázalo jako pravdivé, že jsou tam kariéristi, že jsou tam lidé šílení. Z předvojenské výchovy jsem měl řidičák na náklaďák, jezdil jsem s rozhlasovým vozem, to je taková skříňová vétřieska s reproduktory. Byl to takový pojízdný klub, což byl určitý bonus. Na cvičeních jsem promítal kino a pouštěl muziku na různých sletech a srazech, třeba na spartakiádě jsem z vozů ozvučoval nácvikové loučky pro vojáky, což bylo docela dobré. Druhá dobrá věc byla, že jsem dělal promítače v kině. Udělal jsem si promítačské zkoušky. Promítací kabina byla taková bublinka, ostrůvek pozitivní deviace v tom příšerném zeleném prostředí. Scházela se tam parta kluků, kteří neměli rádi ani armádu, ani politickou situaci, která v té době panovala. Měli jsme tam takové diverzní hnízdo. Samozřejmě navenek jsme se neprojevovali nijak výrazně, to v té době bylo na kriminál, takže neříkám, že jsem byl hrdý disident, ale měli jsme takový diskusní kroužek. Nadávali jsme na poměry, psali různé parodie, jako ‚Ostside story‘ a podobné věci. Kde jim je, těm divadelním hrám, které jsme takto vytvořili, konec... Pak jsem ještě dělal plukovního distributora tisku, což spočívalo v tom, že jsem rozděloval noviny a časopisy mezi vojáky. Mělo to jednu výhodu, že jsem měl trvalou propustku na sobotu, kdy jsem nosil noviny a časopisy pánům důstojníkům po Písku. Vždycky jsem to rychle roznesl a chodil jsem do kavárny Otava, protože tam nehrozilo nebezpečí, že by mě vychytala hlídka vojenské policie – tenkrát se to jmenovalo ‚Lítačka‘. V kavárně bylo nesmírně pěkné, důstojné prostředí. Plyšová křesílka, kulaté stolečky, úslužný číšník a chodila tam parta takových těch starých pánů, taková ta elita města. Pan lékárník, pan doktor bývalý, pan řídící, prostě tihleti pánové. Podobné jsem znal ze Slaného, díky práci v knihkupectví. Pan lékárník Stejskal, pan profesor Leopold, pan doktor Zajíček – společnost pánů, kteří chodili k nám do knihkupectví si popovídat, vybrat si nějaké knížky. Nesmírně mně imponovali svými znalostmi, svým určitým prvorepublikovým šarmem, který měli. Takže tu místní elitu jsem potkával v Písku, vždycky jsem si tam dal kafe – na víc jsem neměl, přečetl si noviny, vykouřil nějakou cigaretu. Bylo to najednou na míle daleko od toho buzerování v kasárnách, od těch blbostí, které mě iritovaly, najednou jsem byl na jiné planetě, kde mi bylo dobře. Mám k tomu ještě jednu vzpomínku. Jednou na Vánoce, zase jsem si dal oblíbenou vídeňskou kávu – měl jsem na ni, nevím, jestli v té době stála šest korun, najednou přišel číšník a přinesl mi sklenku s koňakem. Řekl jsem: ‚Pane vrchní, to jsem si neobjednal.‘ Odpověděl: ‚To vám posílají pánové‘, a ukázal na stůl, kde seděli ti staří pánové. Povstal jsem, uklonil se, oni mně pokynuli jako vojáčku, dopřej si s námi. Potěšilo mě, že mě vzali ne jako mezi sebe, ne že mě pociťovali za sobě rovna, ale vycítili, že tam nějaké souznění je. To byl jeden z hezkých okamžiků, z toho mála, na které rád vzpomínám. V Písku existuje festival mladých divadel Šrámkův Písek. Když to šlo a měl jsem vycházky, na představení jsem chodil a strašně se mi to líbilo a nabudilo to ve mně chuť, že až se vrátím do Slaného, také jednou HloDoStaSáHoVo divadlo na ten Písek dostanu. Na vojně mě také napadl nový název Dividýlko. Jako, že se divíme, že na nás přišli diváci a je to takové celé divné. Většinou nám to opravovali na Divadýlko. My jsme říkali ne, my jsme Dividýlko a také divizna, ta krásná léčivá kytka. Takže to jsem si přinesl z vojny, nový název souboru.“
