Jaroslav Hlubůček

„Hned v květnu 1945 jsme v Železném Brodě jako všude vytvořili Revoluční gardy a já jsem sice jako mladík byl zařazen do skupiny, která měla jít osvobozovat Jablonec. To bylo už 8. května.“ – „Vám bylo 16 let?“ – „Mně bylo 16. let. Takže my jsme přijeli do Jablonce s jednou zastávkou, která nás trošku vystrašila, trošku hodně. Když jsme jeli autobusem, tak na Bratříkově na nás začala útočit dvě německá letadla, na autobus, vyskákali jsme pod sokolovnou a schovávali se do lesa. Nikomu se nic nestalo. Letadla shodila pár menších bomb, ale naštěstí mimo nás a mimo sokolovnu, ta byla plná munice. To bylo štěstí, takže první dojezd do Jablonce byl v obavách a se strachem, co nás čeká. Byli jsme mladí a nechtělo se nám z toho života ještě odejít. Ale druhý den už přijela do Jablonce sovětská armáda. Působili jsme tam do konce května jako naše česká garda do doby, než přijeli čeští vojáci. Byl jsem tam tři týdny.“ – „Takže jste zažil to drancování?“ – „Zažil jsem to drancování. To bylo strašný. Měli jsme tomu bránit. Ze začátku bylo nejdřív ruskými vojáky a pak jak tam přijížděli ti naši… nedalo se tomu zabránit. To byly strašný dny.“

„Jedna taková tragikomická příhoda se stala na pohřbu jednoho z kamarádů... jmenoval se Jirka Malý, stavební technik. Jel pro svoji snoubenku do Chomutova na motorce a zabil se. Samozřejmě se musela pohřbu zúčastnit celá naše jednotka PTP. Proslovy měl kromě velitele i civil, předseda odborového hnutí, který svou řeč zakončil: ‚Děkujeme ti, kamaráde, za odvedenou práci, buď dlouho živ a zdráv...‘ Všichni jsme strnuli, ale když pak byla šance, říkali jsme si: ‚No, tak mezi takovými my pracujeme.‘“

„Tam mi vadilo, že z nás dělali idioty lidé, kteří snad měli jen obecnou. To byla katastrofa. Ale na druhou stranu jsme zas tam mezi sebou vytvořili krásná přátelství, protože tam byla spousta kněží, spousta lidí ze zahraniční armády v Anglii, takže jsme měli možnost konverzovat, bavit se a nějak nám ta vojna utíkala, i když byla těžká, tím, že jsme se takto dokázali dobře zabavit.“

„Těsně než přišli k nám znárodňovat, tatínkovi volal kamarád ze spořitelny, aby jim nezatajoval své pohledávky ze zahraničí nebo jak je na tom s penězi tady... ‚Oni už mají vše vytažené, tak se tím, prosím tě, nepoškoď, aby tě okamžitě nezavřeli.‘“

„A když v roce 1944 zatklo tatínka gestapo a odvezlo ho do Pečkárny, tak se tatínek vrátil asi po třech týdnech zpátky s tím, že ho tam najednou předvolali k lékaři, a ten řekl, že je nemocný, a propustili ho. Ten lékař mu prozradil, ať poděkuje svým obchodním přátelům z Jablonce. Dodnes nevíme, kteří to byli, kteří tatínka zachránili před koncentrákem a že se z Pečkárny vrátil.“

„Já jsem byl totálně nasazen v Železném Brodě – stavěli jsme zátarasy, třídili mundúry z fronty... a celkem nechutné záležitosti – protože ty mundúry z fronty nebyly čištěné, my je třídili pro čištění. Čili tam byly v rukavicích zkrvavené zbytky prstů... To nebylo v mém věku příliš vhodné.“