"Ve vesnici byli dva velcí sedláci. Kdyby tyto sedláky nechali! Protože ti věděli, jak se hospodaří na velkých lánech. Ne, oni je vystěhovali. Na hodinu. To si pamatuju. Nějakého Daňka z Horní ulice. Ten měl dva páry koní, asi šest kusů skotu, nějaké vepřové. 'Přistav si žebřiňák, nalož si tam pytel mouky, duchny, peřiny, oblečení a ven!'"
"V osmačtyřicátém byl převrat. Nová garnitura soudruhů nastoupila a vytáhla ty staré, pravověrné, aby jim udělali štít. Takže on nastoupil. 'No tak soudruhu, dáme ti funkci. Budeš dělat náčelníka Státní bezpečnosti Brno.' Funkce. Tak fungoval, dobré. Přišel jedenapadesátý, aféra Šling-Slánský. Ve dvě v noci u něho někdo zazvonil. Otevře, dva chlapi: 'Soudruhu, my jsme z Prahy, potřebujeme, abys s námi jel okamžitě do kanceláře. Potřebujeme nějaké seznamy. Vezmi si plášť na sebe a hned tě dovezeme zpátky.' Vzal si kabát, posadili ho do auta a jeli do Prahy na Pankrác, tam ho zavřeli a byl tam rok. Každou noc ho třikrát budili s papírem, aby podepsal. Nesmysly. 'Nepodepíšu.' Sotva usnul, znovu. Takhle ho trápili. To byl člověk o hlavu menší než já. Ale vnitřní síla obrovská."
"Jenomže to trvalo celý den a Rusi nikde. Druhý den dopoledne jsme viděli na příjezdové silnici jet gazík. Projel, nikdo po něm nestřílel, projel za náš dům, tam už byl schovaný. A chlapi hned: 'Jé, Rusi jsou tady! Tak štamprle!' Jenomže Němci zaminovali všechny přístupové cesty z různých stran do dědiny. Byl tam pyrotechnik, který ty miny měl deaktivovat. Tak dostali pár štamprlí a soused na jedné ulici věděl, kde ty miny jsou. Tak sedli do auta a jeli mu to ukázat. Jenomže bohužel pyrotechnik omámený to tam hledal pod listím. Když šrouboval tu pojistku, tak to bouchlo. Roztrhalo to chlapa."
"Já jsem jezdil tady z Lesné do Bohunic na motorce. A ten osmašedesátý ráno už jsem to slyšel v rádiu, no ale povídám: 'Tak jedu.' Přijel jsem k nádraží, tam už to bylo obsazené, zatarasené, nemohl jsem dál jet. Tanky všude, plno vojáků a našich lidí plno a řvali, křičeli, pěstmi [hrozili]. Nakonec se mi podařilo u toho nádraží prokličkovat skrz tanky a jel jsem nahoru po té Bohunické navrch a nad krematoriem, jak jsem jel po silnici nahoru, tam byl zastřelený kluk, mladý chlapec, tak dvacet [let]. A klečel u něho pán."
"To mně byly necelé tři roky, čtyři, a Německo anektovalo Rakousko. Byla vyhlášena mobilizace, otec narukoval k dělostřeleckému pluku do Dolního Dvořiště na hranicích s Rakouskem. A tam čekali, co bude. Jenomže tam ti němečtí občani, co si nárokovali tu oblast Sudet, tak neustále brojili a dělali neplechu a vyhrožovali, přecházeli hranice, takže naši vojáci museli zakročovat. Jenomže najednou vtrhla celá německá armáda a naši vojáci neměli čas ani se obléct do civilu a museli utíkat! Doslova. Takže otec přišel domů v uniformě, ve vojenské uniformě. To si pamatuju, když přišel, já jsem na něho vykulil oči a on mi nasadil brigadýrku na hlavu a já jsem pochodoval jako voják po kuchyni. To byla moje nejzazší vzpomínka na to období."
Lubomír Hluštík se narodil 14. února 1935 v Kvasicích na Kroměřížsku. Jeho tatínek Ferdinand Hluštík byl majitelem zdejšího zahradnictví a maminka Aloisie, rozená Hodumíková, pocházela ze Slovenska. Po únorovém převratu bylo jejich zahradnictví včleněno do místního jednotného zemědělského družstva (JZD), rozšířeno a tatínek se stal jeho vedoucím. Lubomír Hluštík šel v jeho stopách a vystudoval střední zahradnickou školu, nejdříve v Lednici a poslední dva roky v Děčíně, kam byla škola v roce 1953 přesunuta. Po dvou letech vojny začal pracovat v kvasickém JZD. V letech 1959 až 1967 byl zaměstnán jako zahradník v brněnské vile Stiassni, která tehdy sloužila vládním reprezentativním účelům. Oženil se a narodil se mu syn Lubomír. Dálkově vystudoval Vysokou školu zemědělskou a v roce 1967 nastoupil na Střední zahradnickou školu v Bohunicích a později v Rajhradě jako mistr odborného výcviku. Zde zůstal zaměstnán až do odchodu do penze v roce 1995. V roce 2023 žil v Brně.
