Viktor Hnízdil

„Tatínek byl koňský handlíř a my jsme měli třeba před žněmi ve stodole padesát koní. Tatínek s tím kšeftoval, ale ne sám. Měl svoje lidi, kteří je prodávali na bazarech. Ty byly, dá se říct, každý den. Tatínek jen chodil a sledoval, ale když někdo koupil jeho koně, tak nikdo nevěděl, že je to od Hnízdila, protože se tam s těmi koňmi dělaly hrozné podrazy. Třeba koně, co měli jedno vajíčko, říkalo se jim nenter, tak byli hrozně zlí. Nesnesli dalšího koně a kousali a kopali a všechno možný. Tyhle koně jsou ale krásní na pohled. Co ale s ním? Tak se před bazarem koupil litr vodky, který se mu nalil do krku, a on spal. Stál a mohli jste na něj všude sahat a on se ani nehnul. Mezitím jste ho musel prodat, a prodal jste ho dobře, a ten člověk, který ho prodal, musel zmizet, než se kůň probral. Už ho jednou koupil, tak konec.“

„Nejhorší bylo, když přišli Němci a udělali ghetto v Ostrožci a ohradili ho drátem. Pak Židé věděli, že je zle, tak utíkali pryč. Utekli do lesa, protože mezi Ostrožcem a Kneruty je velký les, a tam si vyhrabali díru, kde se schovali. To byla hloupost, protože by tam stejně dlouho nevydrželi. Kdyby přišla zima, tak je po nich. Několik těch rodin bylo zalezlých v těch dírách a večer chodily do Knerut pro jídlo. Jenže Němci to věděli, a tak vydali vyhlášku, že kdo dá Židům jídlo, tak vyvraždí celou dědinu. Takže si to nikdo nedovolil. Po vesnicích chodili Ukrajinci, banderovci, Židé a tajní a nikdo nevěděl, kdo to je. Ve třiačtyřicátým roce k nám tehdy přišel jeden Žid a já ho poznal. Doma jsme byli jen já, maminka a sestra. Chtěl chleba, ale my jsme mu nemohli dát, protože jsme měli strach. Tak jsem do něj strčil, ale on se držel. Tak jsem do něj strčil pořádně, až vypadl ze dveří, a ty jsem pak zabouchl. Tak šel k Čechům, kde bydlela učitelka (učila v Českém Malíně – pozn. aut.), a oni mu tam také nic nedali. Šel do jejich stodoly a tam se oběsil.“