„To je můj osud. Ti ostatní zahnuli kramle, šli od armády, svlíkli uniformu taky a šli si po svým. Já jsem ještě nějakej ten pátek dělal, co po mně požadovali, ale pak jsem si říkal: ,Na co já si budu drásat nervy, když můžu drásat ruce.‘“
„My jsme měli doma tři bedýnky granátů, my jsme měli bedýnky střelnýho prachu, my jsme měli náboje, a dokonce jsme se dostali k dvěma fungujícím puškám. Jako haranti. Takhle jsme byli vyzbrojeni. Rodiče o tom nesměli vědět. Babička o tom nesměla vědět – protože já jsem byl u babičky a u dědy. Děda o tom věděl a radil nám, jak s tím máme zacházet. A jeho heslo bylo: ,Třeba se nám to ještě v brzké době bude hodit.‘“
„Poctivýho Čecha jsme nepřipravili ani o klásek, ale jak jsme viděli, že je to chamtivej sedlák, kterej Němcům leze do prdele, tak jsme mu ne sbírali po poli, ale tahali jsme to ze snopu nebo jsme ulamovali a házeli do pytle klásky. Pak jsme museli sehnat někoho, kdo nám to vymlátí, protože my jsme mlátičku za války neměli. Když tam vysypali pytle našich klasů, tak ta mlátička to nebyla schopná vůbec vyčistit. To bylo samý zrní, samá pleva. A to jsme museli sehnat sedláka, který byl s námi na jedné lodi, my jsme věděli na něj, on věděl na nás. Tak jsme si vzájemně takhle pomáhali.“
Zdeněk Hnízdo se narodil 8. ledna 1931 v Záhubech na Jičínsku. Jeho rodiče i prarodiče byli zasaženi hospodářskou krizí, a tak vyrůstal v chudobě. Za války vydávali se spolužáky a s podporou českých učitelů ve škole dětský protinacistický časopis. Se svým bratrem ukrývali ve stodole zbraně a munici, které odcizili nacistům. V roce 1946 se vyučil sazečem a začal pracovat v deníku Rudé právo v Praze. Od 50. let sloužil u Vnitřní stráže ministerstva vnitra v útvaru na ochranu uranových dolů. V Příbrami se vypracoval na zástupce velitele. V roce 1968 zde odmítl ubytovat sovětskou armádu, čímž dal najevo svůj nesouhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy. Z armády byl vyhozen a až do odchodu do důchodu pracoval jako horník v uranových dolech. Zdeněk Hnízdo zemřel na podzim roku 2020.
