Frederike Hoffmann

„Co bylo nejtěžší? Práce. Já vás ujišťuju, že ta byla těžká. Vzhledem k tomu, že v létě tam je plus čtyřicet a v zimě minus třicet. Když v zimě pro nás nebyla polní práce, dostaly jsme krumpáče… Tam byly stáje a některý holky, třeba i prostitutky nebo mordýřky, který měly lehčí kriminál, že je tak nehonili, byly většinou v zimě zaměstnaný ve stájích. Tam bylo teplo. Tam jim nic nechybělo. Vyhazovat hnůj, možná dojit. Ale co my jsme dostaly dělat? My jsme dostaly krumpáče a kolem těch stájí zvenku jsme musely udělat takovou... takový kanál, půl metru široký a čtyřicet centimetrů hluboký, aby se močka odváděla ze stáje ven. Dělat ty kanály. Ta země byla zmrzlá a ten, co nás tam hlídal, měl psa, měl kožich, vysoký boty. My jsme měly gumáky, nohy obalený onucenma nebo papírem. Většinou ty gumáky byly větší. A decembráky, tomu kabátu se říkalo decembrák. To byla taková houně, dlouhá až po kotníky. Ale těžkej! A šátky na hlavě. To jsme musely mít. Teď jsme tam musely kopat… Já vás ujišťuju, že… On tam chodil, kouřil, bylo mu teplo. U sebe měl psa. A my v té šílené situaci… Byla tam jedna holka. Taková drobná. Nemůžu říct, kdo to byl, vzpomínám si jenom na tu scénu. Bylo sychravo, napůl mrzlo, země tvrdá. Ona ten krumpáč sotva uzvedla. On ji pořád honil, že musíme kopat. Už byla úplně s nervama na dně, a když kolem nás přešel, procházel sem tam, byl k nám obrácenej zády, popadla ten krumpáč a letěla na něj. Byly jsme zděšený. Kdyby ho napadla tím krumpáčem, byla by to pro ni šílená katastrofa. Holky, který u ní byly blíž, po ní skočily a zaretušovaly to, že to ani nevnímal. Zrovna byl otočenej. To byla velká klika. Ta holka ztratila nervy, vám řeknu.“

„Řekla mámě, aby nemluvila o tom, že použila moje fotografie. Že tedy má představu o tom, jak vypadám. Některá byla vyloženě taková, kde můj obličej byl dost markantně vidět. Máma o tom nemluvila s nikým. Marie říkala: ,Víte to jenom vy a já, nikdo jinej.’ Když jsem se vrátila z kriminálu, máma říkala: ,Hele, já mám jednu dobrou přítelkyni v práci, je to sochařka, ona by tě ráda poznala. Jestli by tě to bavilo se se mnou podívat do jejího ateliéru.’ Já říkám: ,Proč ne.’ Přišly jsme tam. To bylo zvláštní setkání. Ona věděla, že přijdu. Já ji samozřejmě neznala. Ona mě hned popadla, obejmula a byla strašně dojatá. Já byla na rozpacích. Nevěděla jsem, jak na to mám reagovat. Nevěděla jsem, o co jde. Dala mi tu první korunu, která byla vyražená. Já pořád ještě nevěděla, o co jde. Že to je od ní hezký, ale… A ona říkala, že by mi chtěla říct, že podle mých fotografií se mě tam pokusila zvěčnit. Ale že nikdo neví, že to je podle mých fotografií. Já jsem říkala: ,To jsem opravdu netušila.’ A že to je od ní strašně hezký. Řekla, že to udělala z toho důvodu, že nemohla snést pomyšlení, že režim zavírá už i naše děti. Byla z toho tak vyvedená, že to udělala jako pomstu režimu, že všichni bolševici mě budou tahat po kapsách. A nebudou tušit, že je tam vyobrazená holka, která nevinně sedí v kriminále. Jejich vinou.“

„Marie Uchytilová byla strašně dotčená [mým příběhem]. Říkala: ,Jak je [vaše dcera] stará?’ Máma říkala: ,Devatenáct.’ – ,Tak už zavírají i naše děti, vždyť to je hrozný. Vždyť je to nelidský.’ Byla tím strašně osobně dotčená. Povídaly si, a nic z toho zatím nebylo. Asi za dva tři měsíce přišla za matkou a říkala: ,Heleďte, byla vyhlášena soutěž na novou českou korunu. Já se toho taky zúčastním. Je to anonymní. To víte, kdybych tam šla pod svým jménem, asi bych moc úspěch neměla.’ Bylo sto sedm uchazečů. Každý, kdo si myslel, že k tomu má co říct, dostal plaketu, sádrovou, a mohl vytvořit [návrh korunové mince]. A prezentovalo se to pod číslem, ne pod jménem. Aby se zabránilo tomu, že někoho upřednostní ze známosti. Bylo to čistě anonymní. Marie Uchytilová přišla za mojí matkou a řekla: ,Já bych ráda věděla, jak vaše dcera vypadá. Já to chci použít a potřebovala bych vědět…’ Ona byla na obličeje perfektní. Viděla jsem, když dělala busty. Růžek, například, ten herec. Jak živej! Jak kdybyste ho měl před sebou. Nebo kardinál Beran, s takovým lehkým úsměvem. Máma říkala: ,Dobře, i když fotografií moc nemám. Můžu vám dát ze školních legitimací.’ Ona na tom pracovala, bylo ukončení celé té akce, odevzdaly se ty práce každého účastníka... a přišla komise, asi šesti- nebo osmičlenná. Měli to vyložené na regálech a museli vyřazovat. Sto sedm! V prvním kole jich vyházeli nejvíc. Byly tam tradiční náměty, dobový, socialistický, všechno možný. V posledním kole jich zbylo pět. Marie stále postupovala do dalších kol. Ale nikdo nevěděl, kdo je autorem. Komise se rozdělila na ty, kteří chtěli socialistický motiv, a na ty, kteří chtěli tradiční. A nemohli se dohodnout. Hádali se, co by bylo lepší. Přišel ministr kultury, velký bolševik. Všichni se ho báli. Říkali, že je strašně přísný, s nikým se nevybavuje. Dodali si odvahy a řekli: ,Soudruhu ministře, my se nemůžeme rozhodnout. Prosím vás, přijďte, protože ve fabrice už na nás čekají s korunami připravenými k ražbě.’ Už byly připravené miliony korun a čekaly na vyražení emblému. Ministr přišel, zamračenej, ruce za zády, šel sem, šel tam, okolo těch regálů. Pak prý ukázal na něco: ,Tohle se bude tisknout.’ A šel. Jedna z nich ale namítla: ,Ale to je tradiční!’ A on řekl: ,No eben. No právě.’ A odešel.“

„A potom začaly výslechy. Tahali mě na výslechy, v noci, o půlnoci mě vzbudili, pořád se vyptávali, chtěli jména. Ze mě nedostali jedno jediný jméno. To neexistovalo. To jsem říkala [přátelům ze Skauta] už předtím: ,V případě, že se zavírá, kdyby nás pozavírali, pamatujte si, neznáte žádná jména.‘ A přesto jich pochytali čtyřicet. Víte, kdo byl nestatečný? Muži. Byli méně stateční. Jednoho pozvali ke konfrontaci, Krbečka, chudák, toho mi bylo tak líto. Usmívala jsem se na něj, ale nesměla jsem říct ani slovo. Oni od něj chtěli vědět, že mi dal pistoli. Já jsem říkala: ,Ano.‘ Protože je ničil. Měl za úkol provrtávat hlavně, byl to mechanik. Dal mi ji, ale bylo to provrtaný, nepoužitelný. Ale hezký. Byla to malá dámská pistole vykládaná stříbrem. Sebral je v té hromadě pistolí, které provrtávali, a ten úderník dávali pryč. Byla to atrapa, dekorace. Oni říkali: ,On vám dal pistoli.‘ – ,Ano, ale to byla dekorace, do kabelky.‘ – ‚A kde ji máte?‘ Řekla jsem – musela jsem si něco vymyslet, protože jsem nevěděla, kde je. Věděla jsem, že jsem ji měla ve svém pokoji. Pak přišli k nám domů, to jsem se dozvěděla později, sebrali jezdecké boty, kalhoty, že prý shromažďuju zbraně. Měla jsem takový nůž ve stříbrném pouzdře s kamenama, jako dekorace na zeď. A měla jsem jedno divadelní kopí. A oni napsali do protokolu, že jsem shromažďovala zbraně. Říkali: ,Kde je ta pistole?‘ A já jsem říkala, že jsem ji hodila do Vltavy. ,A kde?‘ Mluvilo se o tom, že pod Vyšehradem je nejhlubší Vltava. Tak jsem řekla, že jsem ji zahodila pod Vyšehradem. Možná jsem ji měla doma pod polštářem, ale vůbec jsem neměla tušení. To byla hra vabank, jak to dopadne. Jednou mě zavolali k nočnímu výslechu, tam muž v uniformě, naleštěné holínky jako esesák. Říkám si, co tohle bude. On byl takovej naježenej. Mě vytáhli jen tak, sotva jsem usnula. Tam se nedalo spát, lampa musela pořád svítit, musela jsem mít ruce na dece. Když jsem měla ruce pod dekou, protože mi byla zima, mlátili do dveří: ‚Ruce, ruce!‘ Musela jsem vytáhnout ruce a položit je na deku. Světlo svítilo celou noc a měla jsem matraci právě pod tou lampou. To byla radost... Tak jsem tam seděla celá napůl přiblblá, protože byla půlnoc, a on říkal: ,Tak vy jste ji hodila pod Vyšehradem do Vltavy.‘ Já říkám, že ano. On přišel ke stolu, vzal šuplík, začal ho pomalu vytahovat a řekl: ,Tak mám ji vytáhnout?‘ – ,No jistě,‘ řekla jsem. Zabouchl šuplík a nechal mě odvést do cely. On si myslel, že ztratím nervy a začnu něco vykládat. Jen to zkoušel, co ze mě dostane.“