„To spadalo pod krajskou správu, čili já jsem myslel, že jede někdo kvůli tomu. Jel jsem tam, načež on se mi představil a říkal, že je švagr doktora Lhotky a že byl požádán rodinou, aby mu pomohl a tak dále. Začal mi vyhrožovat, úplně jednoznačně vyhrožovat, že jistě chci, aby moje děti jednou studovaly a tak dále. Já jsem si v duchu říkal: 'Tak co, stojí mi ten Lhotka za to?' Nic jsem mu neřekl, jenom jsem mu vysvětloval situaci. On říkal: 'Rozmyslete si to. A nikomu neříkejte, že jste se mnou mluvil.' Potom jsme se rozešli a on mi potom ještě čas od času volal, jak se mám a jestli je všechno v pořádku a tak dále.“
„Vzpomínka starší, než když jsem chodil do školy - bylo to v roce 1942, v květnu. To už bylo potom, co můj tatínek zemřel. Jeli jsme s maminkou do Prahy na návštěvu k její sestřenici a tam jsme byli ubytovaní. Bylo to v Libni a byli jsme tam 27. května, kdy došlo k atentátu na Reinharda Heydricha. Samozřejmě nikdo nic nevěděl a tenkrát byla povinnost, že každý, kdo přicestoval z jiného města a byl tam přes noc, tak se musel policejně hlásit. Moje maminka si řekla, že to na nějaký den nestojí za to, a nešla nás přihlásit. V noci jsme spali. Já jsem samozřejmě byl malý, tak vím až potom z vyprávění, co se dělo. V noci zazvonilo, přišel gestapák s českým strážníkem a kontrolovali, jestli jsou všichni přihlášení. Bylo zjištěno, že maminka a já nejsme. Maminka říkala, že gestapák něco řekl, tomu nerozuměla a jenom pak slyšela českého strážníka, který německy řekl: 'Wie werden Sie wünschen aber vielleicht wird das nicht notwendig.' Což znamenalo: 'Jak si budete přát, ale snad to není nutné.' Gestapák mávl rukou a odešli.“
„Bylo to tak, že můj otec byl na pohřbu nějaké známé paní a oni pro něho přišli, když nebyl doma. Samozřejmě, když se večer vrátil, tak pro něho přišli. Já sám jsem přímo u toho nebyl, protože jsem si hrál na zahradě s kamarádem. Jakmile pro něho přišli a odvedli ho, maminka pro mě běžela na zahradu, abych ho ještě viděl. Jenom vím, protože jsem ho viděl, jak nese rádio, oni mu samozřejmě zabavili rádio, to musel zatčený vzít s sebou, tak jsem na něho volal: 'Táto, kam neseš to rádio?' A to bylo poslední.“
Vilém Hofman se narodil 5. srpna 1937 v Jičíně veterináři Václavu Hofmanovi a jeho manželce, rozené Dostálové. Jeho tatínek vedl v Jičíně na počátku druhé světové války odbojovou skupinu Mafie. Vilém si vybavuje okamžik, kdy ho v červnu roku 1941 odvádělo gestapo. V únoru 1942 dostali telegram s oznámením, že tatínek zemřel v koncentračním táboře Osvětim. V květnu 1942, kdy parašutisté Gabčík s Kubišem smrtelně zranili Reinharda Heydricha, byl na návštěvě u tety v Praze a v noci je doma kontrolovalo gestapo. 5. května roku 1945 zažil kapitulaci jičínské německé posádky a 11. května se svou třídou a panem učitelem v kroji vítal sovětskou armádu. V roce 1955 maturoval a vystudoval medicínu v Hradci Králové, obor stomatologie. Pracoval jako vedoucí lékař v Hořicích. V roce 1967 vstoupil do KSČ, o tři roky později ho kvůli nesouhlasu s okupací vojsky Varšavské smlouvy vyškrtli. V zaměstnání ho kontaktoval příslušník StB kvůli svému příbuznému, kterého chtěl pamětník vyhodit z práce. Vyhrožoval mu, že jeho děti by nemusely mít možnost studovat. V roce 1989 se účastnil demonstrací v Jičíně. Roku 2021 žil se svou druhou manželkou v Libáni.
Zprava: dědeček Vilém Dostál, prastrýc Adolf B. Dostál, prateta Marie Dostálová, prababička Marie Dostálová, prateta Leopolda Dostálová, prateta Olga Dostálová, prastrýc Václav Dostál, prateta Hana Dostálová
Zprava: dědeček Vilém Dostál, prastrýc Adolf B. Dostál, prateta Marie Dostálová, prababička Marie Dostálová, prateta Leopolda Dostálová, prateta Olga Dostálová, prastrýc Václav Dostál, prateta Hana Dostálová
