„Ráda vzpomínám na tatínka, i když jsem ho znala tak krátce. Když jsem byla malá, byl přes rok zavřený. Když se vrátil z vězení, nedostal práci, kterou měl dělat. Po propuštění z vězení se už nemohl vrátit ke své práci, pracoval jako závozník, byl celé dny pryč, vracel se strašně unavený, protože nebyl na takovou práci zvyklý. Přesto jsem s ním zažila spoustu pěkných chvil. Proto jsem přinesla fotografie z našich výletů na hory. Jezdili jsme hodně do Jizerských hor, kde mělo ČSAD chatu. Prochodili jsme celé Jizerky, ale na výlety jsme chodili i doma. Měli jsme psa vlčáka, kterého tatínek miloval. Mě ani maminku neposlouchal, ale tatínka na slovo. Když se tatínek blížil k domovu, my jsme ho ještě neviděly, ale pes se už mohl zbláznit. Jejich láska šla až tak daleko, že když tatínek v kladenské nemocnici zemřel, pes ten den přestal žrát a do čtrnácti dnů zemřel také. Bylo to nevysvětlitelné, kdyby to bylo v bytě nebo domě, ale tatínek zemřel v jiném městě a pes to na dálku vycítil.“
„Když byl tatínek zavřený, třikrát jsme ho byly s maminkou navštívit. Jednou nás tam ale nepustili, protože zemřel Gottwald. Byl vyhlášen státní smutek a zákaz návštěv. Maminka plakala, protože měla pro tatínka něco připraveno a nemohla mu to předat. Pamatuji si jenom útržky, protože jsem byla malá. Něco je i z vyprávění, které mně v mysli utkvělo. S určitostí si však vybavuji, jak jsem pašovávala cigarety. Měla jsem zástěrku s kapsičkou, léta jsem ji schovávala, v té jsem měla cigarety. Podběhla jsem stůl a strčila cigarety tatínkovi do kapsy, aby měl zásobu. To je jediná vzpomínka, kterou mám. Byly to padesátá léta, mně bylo pět let. To si člověk moc nepamatuje. Z vězení se tatínek vrátil nemocný, byl často po nemocnicích a pro mě jsou vzácné ty útržky vzpomínek, kdy jsme chodili o prázdninách po horách, dokud byl ještě zdravý. Nějakou chvíli jsme si spolu užili, moc toho nebylo, ale bylo to krásné. Maminka politické problémy těžko snášela, nevěděla si rady. Když byl tatínek zavřený, nesměla dostat práci, s odůvodněním, že je nedůvěryhodná osoba a že ji nezaměstnají. Byly jsme absolutně bez prostředků. Byla se mnou sama a nevěděla si rady jak dál. Říkala jsem už panu Roglovi (redaktor, který dělal s paní Hofmanovou rozhovor pro Slánské listy), že bych chtěla poděkovat slánským skautům, ale nevím komu. Díky jejich finanční pomoci jsme s maminkou přežívaly. Chodila jsem mamince na nákup do dvou obchůdků. Jeden byl na rohu v Záfortenské ulici, druhý byl nad námi nad Jelenem (pozn.: již zbouraný hostinec „U Jelena“). Do obou když jsem přišla, tak mě k tomu málu, co jsme si mohly dovolit koupit, ještě přidali pytlík jablek nebo něčeho podobného. Já jsem koukala proč, paní na mě mrkala, abych si to vzala. Vždycky byly pod těmi jablíčky peníze a nikdy jsme se nedozvěděly od koho. Neměly jsme komu poděkovat, ani jsme nemohly, protože nás hlídali.“
Udělení pamětního listu Antonínu Rosenkranzovi.
Starosta RNDr. Ivo Rubík: „Vysvětlil jsem v omluvném dopise, jak to vlastně bylo. My jsme o Vás vůbec nevěděli ani v muzeu, ani na matrice, ani pamětníci, nikdo nebyl schopný nám říci, že pan Rosenkranz měl dceru, která bydlí někde v okolí, a upozornění v novinách se k Vám dostala se zpožděním. Za pomoci pana Šikorského jsme se to snažili napravit a připravili jsme si pro Vás s kolegy předání pamětního listu: Při příležitosti oslav dne vzniku samostatného Československého státu uděluje zastupitelstvo Královského města Slaný Antonínu Rosekranzovi pamětní list in memoriam v uznání za přínos občanské společnosti města Slaný, zejména za statečnou činnost za druhé světové války, za nezlomný postoj po roce 1948 a za obětavou práci s mládeží ve skautu.“
Anna Hofmanová, roz. Rosenkranzová, se narodila ve Slaném 3. 10. 1947. Na základní školu chodila na Komenského náměstí, po jejím ukončení na gymnázium na Smetanově náměstí. Ve Slaném žila do 20 let, potom se odstěhovala do Prahy, nyní bydlí v Buštěhradě. Po maturitě studovala na zdravotní škole, potom na Pedagogické fakultě UK v Praze. Poté 25 let učila v Buštěhradě a 15 let v Praze chemii a biologii. Její dětství bylo silně ovlivněno nekompromisními postoji jejího otce Antonína Rosenkranze, který byl zakládajícím členem slánské skautské organizace. V období 2. světové války byl vedoucím skautské odbojové organizace. Po roce 1948, kdy komunisté Junáka zrušili, byli pronásledováni i příslušníci nekomunistických odbojových skupin. V roce1952 byl Antonín Rosenkranz zatčen StB a obviněn ze spolupráce s protistátní organizací kolem Jaroslava Stuchlíka. Vina mu sice nebyla prokázána, přesto byl odsouzen a z vězení se vrátil s podlomeným zdravím, ve 45 letech zemřel.
Setkání u starosty města-zástupce skautů pan Bosák, paní Hofmanová, redaktor Vl. Rogr, starosta města Ivo Rubík a místostarostové Jaroslav Hložek a Martin Hrabánek
Setkání u starosty města-zástupce skautů pan Bosák, paní Hofmanová, redaktor Vl. Rogr, starosta města Ivo Rubík a místostarostové Jaroslav Hložek a Martin Hrabánek
