The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Hojerová (* 1933)

• narozena roku 1933 v Horních Mokropsech

• po válce vstupuje do nově vzniklého dívčího oddílu v Mokropsech

• vdaná za Miloše „Logana“ Hojera

• práce pro družstvo invalidů Obzor

• stála při obnově Junáka v roce 1968

• obnova Junáka 1989

• vedla vůdcovské školy a tábory

• v současnosti žije ve Všenorech

Anna HOJEROVÁ

Já uznávám dvě desatera, desatero skautský a desatero boží, a když se dodržujou obě dohromady, tak to je vlastně obraz života, jak bych si představovala

Válku jsem vnímala očima dědy

Paní Anna Hojerová, za svobodna Kryštůfková, se narodila v roce 1933 v Horních Mokropsech nedaleko Prahy. Vyrostla v rodině, která se hlásila k Československé církvi husitské, ale Anna v sedmnácti letech konvertovala ke katolictví. „Do určité míry tenkrát díky těm kamarádům jsem přecházela, protože oni chodili, a já ne, čili jako to nebylo tenkrát příliš vědomé.“ Její dědeček byl dlouholetým starostou Mokropes a pro Annu byl celoživotním vzorem. Stejně jako její dědeček byla paní Hojerová po celý život aktivní, a především pro obec, kde žije, je stále významnou organizátorkou společenského života.

Válka se jí příliš nedotkla a dětství prožila spokojeně. „Já jsem ji vnímala (válku - pozn. edit.) očima toho dědy, protože když byly prohlídky třeba u sedláků, tak byla jedna německá rodina, která přišla vždycky dědu varovat, a děda zase šel varovat ty, kterých se to týkalo.“ Chlapci z Mokropes byli do války zataženi více, protože museli během Pražského povstání stavět barikády a pomáhat, kde bylo potřeba. „Tady byli Rusové a koně se tady chodili plavit do Berounky a kluci u toho museli asistovat.“

Tady jsme byli příliš sledovaný

Od roku 1943 v Mokropsech ilegálně fungoval chlapecký skautský oddíl, který založil ústřední místonáčelník Junáka Jaromír Preininger. Oddíl, do kterého během války docházelo osm chlapců, se scházel ve starém lomu v lese, který nazvali Červená skála, a podle ní se pojmenovali jako družina Červené skály. Po válce byl v Mokropsech založen i dívčí skautský oddíl. V roce 1946 do něj vstoupila i Anna. Byla pokřtěna pod přezdívkou Aka, která vznikla z iniciál jejího jména Anna Kryštůfková. Svou současnou přezdívku Akéla získala až v roce 1967. V Mokropsech před válkou žádný skautský oddíl nefungoval, takže i vedoucí se museli skautingu teprve učit. Klubovnu oddíl neměl, a tak skautky trávily většinu času venku, a když bylo potřeba, tak šly na faru, kde také všechny skládaly skautský slib. První tábor měl dívčí oddíl až v roce 1949, kdy už byl skauting znovu potlačován a postupně rušen. Tábor se konal na Šumavě, která se po válce stala hraničním pásmem, odkud byli vystěhováni obyvatelé. Lesník ze Šumavy si však vzal za ženu jednu dívku z Mokropes, a tak zprostředkoval oddílu možnost tábora v tomto pásmu. „Ještě jsme našli i ve vesnici rozbořený, protože Němci, když odcházeli, tak se snažili všechno po sobě rozbít, ale i jsme tam našli ještě na plotně knedlíky po těch letech.“

V roce 1949 byl Junák, po necelých čtyřech letech činnosti, znovu zakázán. „No, bylo to moc špatný. Právě protože oni nás potom strašně sledovali a já jsem před maturitou pár dní nevěděla, jestli budu připuštěna k maturitě.“ Anna a její přátelé byli sledováni a vyslýcháni na místním obecním úřadě. „V podstatě my jsme to nechápali vůbec, o co jde.“ Režimu se nelíbila činnost, kterou vyvíjeli okolo skautingu a okolo místní farnosti, a veškeré pokusy o skautské aktivity byly rychle objeveny. „Tady to nešlo. V Praze třeba měli možnost, že někam vyjížděli. Tady jsme byli příliš sledovaný.“

Takovej živel politickej a ještě řecký děti!

V roce 1951 Anna odmaturovala na pedagogickém gymnáziu a poslali ji do pohraničí. Dostala se do vesnice Unčín, do místního dětského domova, kde byly v té době především řecké děti. V Řecku probíhala na konci 40. let občanská válka, a proto odsud hodně lidí emigrovalo a v první vlně byly do zahraničí poslány především děti. A právě tyto děti Anna v pohraničí vyučovala. „A my jsme v tý škole vůbec nesměli vědět, jak se jmenujou, jenom jsme věděli křestní jméno, a jinak jsme nic nevěděli.“ Zanedlouho přišel posudek z ministerstva školství a Anna musela zaměstnání opustit: „Že takovej živel politickej a ještě řecký děti! Já šla na hodinu ze školy.“ Anna Hojerová už pak nikdy nedostala možnost vyučovat.

Po návratu domů onemocněla spálou a pak zánětem ledvin, který se dostal do tak akutního stavu, že Anna ve svých třiadvaceti letech začala dostávat invalidní důchod. Tím se také dostala do společenství dalších lidí v invalidním důchodu a společně založili družstvo invalidů Obzor v Dolních Mokropsích. Paradoxně ji ze zánětu ledvin uzdravil porod a invalidní důchod jí zas vzali. Anna tedy jen pokračovala v práci pro družstvo Obzor. „Jsme zaměstnávali lidi jednak v dílně a jednak jsme měli domácí pracovníky.“ S manželem a s přáteli si udělali řidičské průkazy a objížděli domácí pracovníky, které měli v okolí Všenor.

Mohl být jakkoliv vynikající, když nebyl vynikající člověk

Anna Kryštůfková se vdala za Miloše Hojera, přezdívaného Logan, kterého znala už od dětství. Když bylo Miloši Hojerovi šestnáct let, tak mu komunisté zavřeli matku do vězení. Paní Hojerová pak kvůli vykonstruovanému procesu seděla, mezi léty 1948–1956, v komunistických věznicích. „Jejich výslechy byly ten skopulamin, což to byly injekce, který jim dávali, aby řekli, co chtějí... Taky měla zlomený žebro po výslechu.“ Milošova matka na sebe vzala i činy, které nespáchala a které spáchali její přátelé, jimž se podařilo utéct. Šestnáctiletý Miloš Hojer se snažil nalézt pomoc u svého učitele, pana Zikmundovského, který také vedl skauty, ale nikdy nesložil skautský slib. Pan Zikmundovský se později přidal ke komunistům a použil informace, se kterými se mu Miloš svěřil, proti němu. „Což teda jako charakterově odpovídá tomu, že nikdy neudělal slib, a mohl být jakkoliv vynikající, když nebyl vynikající člověk.“

Miloš Hojer sloužil v 50. letech u PTP (pomocné technické prapory) a během vlády komunistického režimu měl problémy nalézt zaměstnání. Dnes už je pan Hojer po smrti.

Chodili jsme otvírat bedny a větrat stany

„Po letech mlčení zas smíme promluvit, s pohledem do ohně u táboráku snít, otevřít srdce a učit život žít.“ Tento úryvek ze skautské kroniky vyjadřuje pocity skautů z toho, že mohli v roce 1968 znovu obnovit své oddíly. Tato kronika byla založena právě v roce 1968 a Anna Hojerová a její přátelé v ní hned na začátku shrnuli, co se dělo během let, kdy byla skautská činnost potlačena.

Během dvacetiletého zákazu skautingu během let 1948–1968 schovávala Anna u svých rodičů doma skautské stany a další dokonce přikupovali od pionýrů. „A chodili jsme, nechci říct, že každý rok, to ne, ale ob rok jsme chodili otvírat bedny a větrat stany.“ Když tedy mohl Junák v roce 1968 znovu rozjet svou činnost, tak měli Anna s manželem už připraveno skoro kompletní vybavení pro skauty. První, co se muselo udělat po zahájení činnosti, bylo vycvičení skautských vůdců, a tak se začaly organizovat různé vůdcovské a rádcovské kurzy. „My jsme byli všichni vlastně začátečníci.“ Oddíl se obnovil nejprve v roce 1967 pod Svazarmem a v roce 1948, kdy se znovu otevřel Junák, tak oddíl mohl rovnou přejít pod jeho hlavičku. Anna začala vést vlčata a tehdy právě získala svou přezdívku Akéla, což byla vlčice z Knihy džunglí od Rudyarda Kiplinga, která byla vůdkyní smečky.

Jenže pak přišel rok 1968 a s ním okupace armádami Varšavské smlouvy a skauting začal být znovu omezován ve své činnosti. Anna během let 1968–1970 zastávala funkci místopředsedkyně okresu. „Na tábor jsme jeli ještě i v roce ’69 a ’70.“ Tábor v roce 1970 už Anna a její přátelé chystali s vědomím, že je poslední. Vzali proto na něj všechny děti, co se přihlásily, takže tábor nakonec měl více než sto účastníků. „A v roce ’70, to už jsme věděli, že je konec. To už jsme věděli, že to nejde prostě, že nejsme schopni přejít na ty požadavky, který se začaly klást.“ Na konec tábora v roce 1970 se zorganizovalo setkání v restauraci, kde se se všemi oficiálně rozloučili. „To nám pak bylo vytýkáno soudruhy, že jsme z toho udělali smuteční pořad.“

Ale vy to nesmíte vést

Po zákazu skautingu se začala Anna angažovat v Červeném kříži a snažila se v rámci této organizace založit družinu dívek. „Já jsem si myslela, že pod tou hlavičkou, že schovám ten skauting, a obecní zastupitelstvo to velmi přivítalo, ale pravili mi: ,Ale vy to nesmíte vést.‘ Tak jsem poděkovala.“ Anna tedy nadále pracovala v družstvu Obzor a stala se zde vedoucí. Režim jí neumožnil pracovat v rodičovském sdružení, snažila se však být co nejvíc aktivní. Vedla úspěšný kostelní sbor. „Tak jsme jezdili po okolí. To nám bylo taky zakázaný, že můžeme jezdit jenom v rámci našich farností.“ Annin manžel Miloš vedl a učil místní ministranty a později zjistil, že byl při tom odposloucháván.

S těma našima dospělákama jsme si hráli a zpívali

Hned po sametové revoluci v roce 1989 se sešli zájemci o účast v Junákovi v pražské Lucerně. „Pamatuju si, že jsme vycházeli z Lucerny. Kdo měl kroj, tak už měl kroj, a že se nám pionýři na ulici vysmívali.“ Stejně jako při obnově v roce 1968, i tentokrát bylo nejdříve potřeba zacvičit skautské vůdce. Na rozdíl od roku 1968 byly v roce 1989 velké problémy se sháněním vybavení, jako jsou košile nebo stany. Po čtyřiceti letech se svolali členové bývalého všenorského oddílu. „S těma našema dospělákama jsme si hráli, zpívali, udělali jsme jim rádcovskej kurz a připravili jsme je na tábor v ’90. roce. Jenomže oni by byli nejradši pokračovali dál jako ta družina dětí.“ Anna v 90. letech zastávala funkci zástupkyně střediska a vedla různé kurzy pro skauty. Jezdila stále na tábory, nejprve jako vedoucí tábora a pak jako zdravotník.

Na to jsem ještě příliš aktivní

Paní Hojerová v současnosti žije ve Všenorech se svým synem a jeho rodinou. Kvůli prodělané borelióze má velké bolesti nohou, ale i přesto se snaží být stále aktivní a mnoho akcí, které se dnes v obci staly už tradicí, jsou plody její organizační činnosti. Udržuje například ve své farnosti tradici betlémského světla, píše do místních novin a snaží se organizovat i činnost místních skautů. Jako vdova po bývalém členovi PTP dochází na srazy, které „pétépáci” pořádají. K oldskautům se nehlásí a stejně tak nenavštěvuje srazy seniorů, které v rámci farnosti ve Všenorech pořádá její snacha. „Já nemám ráda akce, kde se lidé sejdou a už koukaj, co tam kdo přinesl k jídlu... Na to jsem ještě příliš aktivní.“ 

Paní Anna Hojerová se snaží žít podle ideálů, které ji naučil skauting a křesťanství. Je pravým opakem žen, které sama nazývá „svíčkovými bábami”, tedy žen, které víru chápou jen povrchně a kromě navštěvování kostela nevidí žádné jiné závazky, které z ní vyplývají. Anna Hojerová ukazuje, jak má vypadat skauting a opravdová víra převedené do životní praxe. „Já uznávám dvě desatera, desatero skautský a desatero boží, a když se dodržujou obě dohromady, tak to je vlastně obraz života, jak bych si představovala.“

Podle nahrávky Dominika Weinholda napsala Vendula Nováková