Anna Hojerová

„Teďko, když jsme otvírali tady knihovnu, tak jsem zrovna na něj vzpomínala tam jako pamětnice, protože on mě naučil číst knihy. To je marný, ať už byl jakýkoliv, to v tomto ohledu na něj vzpomínám, ale přitom mu nemůžu zapomenout, že on... Loganova maminka pracovala v rodičovském sdružení, protože pracovala ve všem možným, proto taky pracovala, až se dostala do kriminálu. Logan se na něj obracel, protože jemu bylo šestnáct, když maminku zavřeli, a tady byla jenom babička a dědeček, tak hledal nějakou pomoc někoho známýho. A chodil mu leccos, když potřeboval pomoct. Tak mu tam leccos řekl ze svých názorů a on to potom použil proti němu, což teda jako charakterově odpovídá tomu, že nikdy neudělal slib, a mohl být jakkoliv vynikající, když nebyl vynikající člověk.“

„Víme dneska všichni, že všechno to byly opravdu monstrprocesy. Jejich výslechy byly ten skopulamin, což byly injekce, který jim dávali, aby řekli, co chtějí. Nemyslím ty odsouzený, ty, co je vyslýchali. Jinak taky měla zlomený žebro po výslechu. To byly skutečně monstrprocesy. Ona byla aktivní ženská. Vůbec aktivní. Ona byla typ ženy ne pro domácnost, ale pro veřejnost.“

„Sem přišli hodně Řeci a navezli sem ukradený děti a my jsme v tý škole vůbec nevěděli, nesměli jsme vědět, jak se jmenujou. Jenom jsme věděli křestní jméno, a jinak jsme nic nevěděli. A teď do Ústí přišel posudek tady místní, ne, počkej, to říkám špatně, ministerstva školství. A ministerstvo školství dalo příkaz. Okamžitě jsem končila. ,Že takovej živel politickej a ještě řecký děti.‘ Já šla na hodinu ze školy. Tím jsem skončila. Už jsem se nikdy do školy nedostala.“

„Před okupací jsme byli na táboře a vlastně jsme se vrátili domů a asi za tři neděle byl 21. srpen. Tak 21. srpna nás volal vedoucí střediska z Dobřichovic, ráno, asi v půl čtvrtý, že jsme okupovaný. Tak manžel tenkrát pracoval v Mikrotechně v Modřanech. Dělal předsedu ROH, tak jel honem do práce a něco tam schovávali a říkal, že to byl hroznej pocit, když na balkon byl natočenej tank.“