The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Hokr (* 1976)

• narozen 13. června 1976 v Českých Budějovicích

• žil v Nových Hradech, v blízkosti pohraničního pásma a železné opony

• absolvoval Gymnázium Jana Valeriána Jirsíka a pedagogickou fakultu v Českých Budějovicích

• živil se jako průvodce a delegát v cestovní agentuře

• od roku 2006 vykonával funkci starosty Nových Hradů

• v roce 2020 žil Vladimír Hokr v Nových Hradech

Vladimír Hokr se narodil 13. června 1976 v Českých Budějovicích. Otec Vladimír vyučoval matematiku a tělocvik. Matka Ivana, rozená Farkotová, pracovala jako vedoucí kulturního střediska v Nových Hradech. Oba rodiče pocházeli z Novohradska, rod Hokrů se zde usadil již v 16. století. Do svých osmi let vyrůstal pamětník v centru Nových Hradů, v městské bytovce, v polovině osmdesátých let se Hokrovi přestěhovali do nově vystavěného domku mimo centrum města a do rodiny přibyl bratr Boris.

Železná opona jako každodenní realita

Vladimírův otec byl členem komunistické strany, ale rodiče doma s dětmi politiku nikdy neprobírali. V chlapeckých letech bral pamětník existenci hraničního pásma jako realitu. Dům, kde žil od narození, těsně sousedil s klášterem tehdy obývaným příslušníky Pohraniční stráže. Hokrovi tak slyšeli každý vojenský poplach. Pamětník věděl, že do určitého směru se smí chodit, a do druhého ne. Zvláštní mu tehdy nepřipadaly ani pravidelné policejní kontroly sledující veškerý pohyb vozidel a lidí v blízkosti hranic. Spolu s ostatními dětmi prošel organizací Jisker, Pionýrů i Mladých ochránců hranic, účastnil se různých oslav a kulturních akcí v příhraničním městečku. Necítil, že by ho k členství v dětských komunistických organizacích nebo k účasti na prvomájovém průvodu a na podobných událostech někdo nutil. Všudypřítomnou komunistickou propagandu příliš nevnímal, projevy stranických představitelů bral jako nedílnou součást programu, neposlouchal je a čekal na vystoupení zpěváků, soutěže a další formy zábavy. „Já si myslím, že ta propaganda byla nastavená tak, že jak to bylo permanentní a bylo to vlastně všude vedle nás, tak jsme to nevnímali. Hlavně jsme jako malí neměli s čím si to porovnat. Prostě brali jsme to jako nějaký zdroj informací, někdo toho prostě nasál víc a někdo míň. […] Možná jsme si ani neuvědomili, my jako malí určitě ne, co to má za význam,“ popsal nám v rozhovoru.

Až na jedinou výjimku se pamětník před rokem 1989 nikdy nesetkal s dospělými, kteří by kritizovali totalitní bolševický režim. Při natáčení si vybavil pouze strýce Milana Farkotu, jenž měl kontakt na hnutí Obroda založené roku 1989 a na rodinném setkání vyprávěl o opilství Klementa Gottwalda. Vladimír věděl od příbuzných, že jeden z jeho strýců, Josef, emigroval do Austrálie. Jeho útěk před dětmi odůvodňovali nechutí ženit se.

Pamětník si vybavoval úmrtí sovětských představitelů Brežněva, Andropova a Černěnka, jejichž pohřby sledoval v Československé televizi. Když ve stejné době v rakouské televizi viděl pohřeb Zity Habsburské, vnímal výrazný rozdíl mezi západní a socialistickou kulturou.

Směli jsme do Jugoslávie, do Rakouska ne

Ve druhé polovině osmdesátých let se pamětníkův otec začal přes léto věnovat práci v cestovním ruchu a měl možnost vycestovat jako turistický průvodce do Jugoslávie. První rok nesměl vzít s sebou přes hranice nikoho z rodiny, ve druhém roce směl jet s otcem pouze nejstarší syn, vycestování celé rodiny dohromady však socialistické úřady nepovolily. Matka s bratrem jeli tedy k moři v jiném termínu. Na Jadran nesměli cestovat přes kapitalistické Rakousko, jeli proto oklikou přes Maďarsko. V jugoslávském Splitu pořídil otec Vladimírovi lyže značky Elan, které se v tehdejším Československu nedaly sehnat. Než riskovat, že by lyže přes den vyprodali, koupili je raději hned ráno při příjezdu do starobylého letoviska a pamětník s nimi absolvoval prohlídku města. V roce 1988 zatoužil Vladimír Hokr starší projet na kole část Rakouska. Studoval mapy a plánoval trasu. Pro cestu potřeboval takzvanou výjezdní doložku, toto povolení od úřadů ale nezískal.

V listopadu 1989 navštěvoval pamětník osmou třídu základní školy. Nevzpomínal si, že by v Nových Hradech zaznamenal jakékoli revoluční dění, nepamatoval si letáky ani se neúčastnil žádných shromáždění. První známky probíhající revoluce zaznamenal až při návštěvě Českých Budějovic, kam přijel na šachový turnaj. Při chůzi po Lannově (tehdy Malinovského) třídě si všiml vyvěšených plakátů a letáků. Průběh revoluce pak v rodině sledovali v televizi, vnímal odlišnost nových představitelů občanské společnosti, byli mladší než odcházející komunisté a hovořili jiným, srozumitelnějším jazykem.

První cesta do Rakouska

Ihned po otevření hranic v prosinci 1989 se společně s otcem vydali na kolech do sousedního Rakouska. Přes městečka Weitra (Vitoraz) a Harbach vyšlapali až na vyhlídku Mandelstein. „A tam jsem viděl prvně to místo, o kterém jsem i v době školní docházky samozřejmě věděl. Na tom Mandelsteinu se konají a konaly srazy odsunutých Němců. Tam se prostě ti lidé, kteří měli vazby k tomuto regionu, scházeli. A to si pamatuji, že nám ve škole, a celkově, valili do hlavy: ,Tam nahoře ty ohně, které plápolají, tak to jsou ti Němci, to jsou ti zlí, to jsou ti, kteří zavinili válku, a ti tam vykřikují: My se vrátíme.‘ A vytvářel se jakýsi pocit strachu. To bylo zvláštní, že na tohle místo jsme se dojeli podívat,“ vyprávěl nám Vladimír o své první návštěvě sousední země.

Z cyklovýletu se tehdy vrátili domů promrzlí, ale šťastní. Přes obrovskou radost z první cesty za hranice vnímal pamětník přetrvávající otcovu obavu, že otevření hranic nemusí být trvalé. Během rozhovoru vzpomínal také na první návštěvu rakouských obchodů. S bratrem se v přeplněné samoobsluze jen těžko rozhodovali, jakou sladkost si koupit. Jedna z Rakušanek je tehdy pozorovala, a když viděla malého Borise obdivujícího zboží, nabízela rodině peníze, aby mu mohli koupit čokoládu. Ivana Hokrová naštěstí uměla německy, Rakušance vysvětlila, že peníze na útratu mají, s cizinkou si vyměnila adresu a později se rodiny navštěvovaly. Vzniklo tak jedno z prvních přeshraničních přátelství.

Občané pro zdravé město

Ze základní školy přešel pamětník na Gymnázium Jana Valeriána Jirsíka v Českých Budějovicích. Příchod z uzavřeného příhraničního města do krajské metropole rozšířil pamětníkovy obzory. Dostal se k zajímavé literatuře, získal nový náhled na totalitní režim, dozvěděl se o okupaci armádami států Varšavské smlouvy v srpnu 1968, o disidentech. Přesto neměl pocit, že by mu socialismus ublížil.

Od roku 1993 studoval pamětník historii a francouzštinu na pedagogické fakultě v Českých Budějovicích. S otcem, který si založil cestovní agenturu, procestoval celou Evropu. Po ukončení vysoké školy učil rok francouzský jazyk a poté se již plně věnoval povolání turistického průvodce.

Vladimír nikdy cíleně neplánoval stát se politikem. Jeho první občanská iniciativa souvisela s prací trenéra dívčího basketbalového družstva, pro které se snažil nalézt podporu novohradské radnice. Jednání s představiteli města však nevedla k úspěchu, a pamětník tedy sepsal petici. Práci radnice kritizoval i v městském zpravodaji. V roce 2002 se rozhodl vstoupit aktivně do komunální politiky a kandidoval jako nestraník za sociální demokraty. Po čtyřleté zkušenosti ze zastupitelstva sestavil s kolegy nezávislou kandidátní listinu Občané pro zdravé město, s dvaceti sedmi procenty zvítězili a získali čtyři zastupitele. Spolu se sociálními demokraty a komunisty sestavili koalici a převzali vedení města. Vladimír byl zvolen starostou. V následujících volbách již Občané pro zdravé město získali nadpoloviční většinu, padesát dva procent. Své koaliční kolegy však opět přizvali ke spolupráci. Při tvorbě koalice požadoval pamětník po komunistech, aby do komunální politiky nepřinášeli svou ideologii. Bez jejich pomoci by se mu nepodařilo vyměnit tehdejší vládu pravicových stran, u nichž se mu nelíbil klientelismus a servilita k podnikatelům napojeným na veřejný sektor.

Nekoukat přes hranice s nepřátelstvím

Ve funkci starosty navázal Vladimír na práci svých předchůdců a rozvinul přeshraniční spolupráci s blízkými rakouskými městy. Společně se snaží pořádat kulturní a společenské akce, sportovní utkání či setkání dobrovolných hasičů.

V roce 2007 vyšla pamětníkovi kniha Příběhy novohradských domů, sestavená ze vzpomínek jak českých, tak německy mluvících pamětníků. Na počátku tisíciletí zakoupil pamětník starší dům v Nových Hradech, původně vlastněný Němci vyhnanými po druhé světové válce. Shodou okolností se seznámil se členem této německé rodiny. Během návštěv tohoto rodáka se pak scházeli a přátelsky spolu hovořili.

Podle Vladimíra šlo i v době našeho rozhovoru najít v Nových Hradech zastánce minulého režimu, toužící po návratu starých časů. Nedomníval se však, že by tito lidé ani kdokoli jiný toužili po opětovném vztyčení železné opony. Existenci státní hranice připomněl obyvatelům města nouzový stav během epidemie koronaviru na jaře 2020. V sousední rakouské Weitře tehdy zemřel dlouholetý starosta Rudolf Müllner a Novohradští nemohli na jeho pohřeb. Dobrovolní hasiči tehdy dovezli na hranice alespoň věnec. Položili ho na „čáru“, kde ho převzali kolegové z Rakouska.

V roce 2011 se pamětník oženil. Manželka Jitka pochází také z Novohradska, její děda byl národností Rakušan. Společně vychovávají tři děti: Matyáše, Anetu a Antonína. Vladimír by si přál, aby se lidé v jeho rodném městě již nikdy nekoukali přes hranici jako k nepříteli a aby spolu Češi a Rakušané dokázali bezproblémově komunikovat. Historii by mladí měli brát jako ponaučení. V roce 2020 žil Vladimír Hokr se svou rodinou v Nových Hradech.