Josef Holcman

„Otec byl povaha značně senzitivní. To znamená, že byl hodně citlivý na ty okolnosti, které se dotýkaly potom třeba i mě ve škole, kdy mi učitel vracel to, co měl ty hádky s otcem, tak mi to vracel na vysvědčení. Stařeček byl tvrdý, ale otec byl hodně senzitivní a prožíval to. Komunistům nadal do sviní a potom ráno, teda v noci, ležel mamince na rameni a naříkal, že oni mě zavřu, co ty si tady beze mě počneš? A maminka říkala, to je naopak, co ty si počneš beze mě? Nezavřeli ho. Měl vyšetřování na StB, u kterého mu třeba při podání ruky – ten estébák mu podal ruku a zlomil mu u toho malíček, to oni uměli takový triky. Měl myslím, že měl dva soudy. Ale ony byli až trapný ty důvody. Takže jo, takže ho neodsoudili. No ale stařeček si to zažil tady. Nechci to odemluvit, protože on o tom nechtěl mluvit. Pouštěli mu do vany elektrický proud, tak by mohlo stačit.“

„Došel za mnou do školy, vyvolal mě z vyučování, zavedl mě k tomu Furinovi, kterého nemohli naložit na nákladní auto. Tam byl břeh, nákladní auto, bočnice, k ní se dalo přejít a ten kůň zase byl jak k těm Rumunům. Tak toho tátu nakonec museli zavolat a táta mě na toho koně posadil naposledy, abych se jako rozloučil. Tak jsem ho popleskal. Ale já jsem na něm jezdil už jako kluk. Já jsem na něho byl zvyklý. On na mě. Já jsem slezl, táta ho vzal za ohlávku a zavedl ho na popravu. Zavedl ho na tu korbu, oni korbu zavřeli a odvezli koně na jatka. Já jsem řval jak malé děcko, tak bylo mi deset roků.“