The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Holcman (* 1952)

• narozen 6. března 1952 v Kyjově

• vyrostl v obci Skoronice

• pamětníkův děd Josef Holcman zastával funkci poslance Prozatímního národního shromáždění republiky Československé

• roku 1949 byl vězněn a mučen v Krajské věznici v Brně na Cejlu (po vazbě byl propuštěn)

• pamětníkův otec, Vojtěch Holcman, ve Skoronicích do 70. let působil jako předseda místního národního výboru

• do roku 1959 otec vzdoroval kolektivizaci

• otec pamětníka nepodlehl snahám o zverbování do StB

• pamětník v sedmdesátých letech vystudoval práva v Brně

• začínal jako notář v Hodoníně

• od roku 1978 působil v Gottwaldově

• později se stal soudcem a věnoval se opatrovnické agendě

• v roce 1989 se zasloužil o propuštění disidenta Stanislava Devátého

• napsal množství knih, např.: O Jízdě králů (1993) nebo Cena facky (2009)

Komunistický režim zasáhl do tří generací Holcmanů. Jejich příběh vypráví nejmladší z nich, Josef Holcman, právník, soudce a spisovatel. Připomíná svého děda téhož jména, bývalého poslance Prozatímního národního shromáždění, který strávil v roce 1949 celkem 11 měsíců ve vazbě, v brněnské káznici na Cejlu, kde čelil mučení. Navzdory krutému zacházení se ke křivému obvinění ze spiknutí nepřiznal, nebyl odsouzen a vrátil se do rodné obce – Skoronic. 

Jeho syn a pamětníkův otec Vojtěch Holcman je druhým hrdinou vyprávění. Převzal rodinný statek a zhruba deset let na něm čelil tlakům na kolektivizaci. Nakonec, i po naléhání svého otce, v roce 1959 souhlasil se vstupem do JZD. Jeho volbu pak následovala většina sedláků v obci. Pamětník pak vzpomíná na svou poslední jízdu na koni, než ho naložili a odvezli na jatka.

Pamětníkův otec, ač nestraník a bývalý sedlák, byl v obci od roku 1957 až do roku 1976 předsedou národního výboru (de facto v pozici dnešního starosty). Odolal opakovaně tlaku StB na spolupráci, stejně jako se dokázal vyhnout snahám bezpečnosti jej dostat do vězení. 

Samotný pamětník pak navázal na turbulentní osudy otce a děda. Navzdory rodinnému původu vystudoval na počátku normalizace práva. Stal se nejprve notářem a posléze soudcem ve Zlíně (tehdy Gottwaldově), kde měl na starosti především rodinnou agendu. V roce 1989 se mu podařilo zasáhnout ve prospěch disidenta Stanislava Devátého, který ležel v těžkém zdravotním stavu způsobeném hladovkou v brněnské nemocnici u svaté Anny. Josef Holcman jej osobně navštívil a vymohl na krajském soudu jeho propuštění. Později se z nich stali přátelé. 

Pamětník se zaobírá také postavením folkloru a otázkou, jak jej bylo možné udržet v chodu a nezaprodat se současně režimu. Vzpomíná, že zatímco padesátá léta se ještě dala nějak vydržet, normalizace sebrala lidem veškerou naději: „Ta padesátá léta sedláci přežili vzdorem. Hospodařili na svém, byť později sdruženém do JZD. Nové zvyky, které chtěli komunisté zavést, nefungovaly. Svatby, křtiny nebo pohřby byly až do sedmdesátých let v kostele. Normalizace vesnici zlomila duchovně. Lidé začali dělat jen to, co pro ně bylo výhodné. Uvěřili, že už tady jiný režim nebude.“

Dětství končí na jatkách

Pamětník Josef Holcman, spisovatel, právník a soudce, se narodil 6. března 1952 v Kyjově. Dětství a mládí prožil v rodném domě ve Skoronicích, slovácké obci, v níž byl starostou nejprve jeho děd a později jeho otec. V jeho vzpomínkách se tak prolínají osudy tří generací rodiny sedláků, poznamenané komunistickým režimem.

Josef Holcman vzpomíná na den, kdy se stal jejich statek v rámci kolektivizace součástí JZD. Otec pro něj přišel do školy, aby se naposled projel na jejich koni: „Táta mě na toho koně posadil naposledy, abych se rozloučil, jezdil jsem na něm už jako kluk. Pak jsem slezl, táta ho vzal za ohlávku, zavedl ho na korbu, oni ji zavřeli a odvezli koně na jatka. Brečel jsem.“

Pamětník se později, na odvolání, dostal na brněnskou právnickou fakultu. Psal se rok 1970 a na fakultě ještě přednášeli někteří kvalitní vyučující. Po studiích začal jako notář v Hodoníně, ale místní předseda KSČ jej nechal poslat do tehdejšího Gottwaldova (dnes Zlín), kde se nakonec dostal na soud: „Řekli mi, že mě vezmou. Ale jedině na soud, kde nebudu dělat žádné exponované věci. Dostal jsem opatrovnické oddělení, kde se řešila svéprávnost a nezletilé děti.“ Ve Zlíně se pamětníkovi zalíbilo a zůstal mu věrný dodnes.

Dědu nezlomilo ani mučení

Ze Zlína stále jezdil domů a udržoval si živý vztah k tradicím a rodnému folklóru, který byl po generace součástí jeho rodiny.Ve vzpomínkách se proto vrací také k příběhům svého otce a děda.

Děd stejného jména se narodil 24. listopadu 1901 ve Skoronicích, kde byl za první republiky starostou. Po roce 1945 byl poslancem Prozatímního národního shromáždění. Na Tři krále, 6. ledna 1949, si pro něj přišla StB do vinného sklípku a spolu dalšími jej internovali v brněnské káznici na Cejlu.

„Dali mi do rukou držet psací stroj a řekli, ať jim dám jména lidí, kteří se mnou spolupracovali na plánu, jak svrhnout socialistické zřízení. Ke spánku mi přiložili pistoli a na prázdno mačkali spoušť. Mlátili mě do chodidel. Když jsme usínali, běhaly mezi námi krysy. Po prvním výslechu jsem do rána zešedivěl. Vedle jsem slyšel strašný ženský nářek, jak tam nějakou ženu bili. To bylo ještě horší, než když mě mučili,“ vyprávěl pamětníkovi jeho děd, Josef Holcman starší.

V káznici strávil jedenáct měsíců. Žádná jména neřekl a k ničemu se nepřiznal. Odešel bez trestu a vrátil se do rodné obce. Zemřel v roce 1979.

Otec odolal nátlaku StB

Své si s režimem zažil také pamětníkův otec, Vojtěch Holcman, který se narodil v roce 1925. V roce 1957 se nechal přesvědčit, aby se stal předsedou národního výboru (starostou), protože to nikdo jiný nechtěl dělat. V této funkci vydržel až do roku 1976. V roce 1959 nakonec souhlasil se vstupem do JZD. Jeho příkladu následovali všichni velcí sedláci v obci a dle pamětníka si to otec do smrti vyčítal. Coby starosta byl pod neustálým tlakem a podle syna tento věčný stres podlomil jeho zdraví.

Na začátku šedesátých let se ho StB pokusila dostat do vězení. Pamětníkova otce zachránil tajemník národního výboru a přesvědčený komunista Jandora: „V jedenáct v noci zazvonil telefon. Otec ho naštvaně vzal a ve sluchátku se ozvalo: ‚Vojto, tady je Jandora. Prosím tě, máš v šuplíku na Národnímu výboru pistoli. Běž tam a schovej ji, je to na tebe nastražené. Ráno přijede StB.“

Otec šel do své kanceláře, našel pistoli a hodil ji do jímky. Ráno přijeli příslušníci StB. Prohledali stůl a naštvaně odjeli. Po roce 1968 se pamětníkova otce snažili přesvědčit, aby pro ně pracoval a donášel na svého kamaráda Aloise Brázdu, pozdějšího kněze. Totéž chtěli po Brázdovi. Oba odmítli. Otec zemřel v roce 1985 ve svých šedesáti letech.

Komunisté se snažili folklor zničit i zneužít

Pamětník Josef Holcman zmiňuje rozporuplný vztah režimu k folkloru a tradicím na Slovácku. Když nemohl režim folklór zničit, snažil se jej využít pro sebe. Na dobových fotkách tak jdou průvodu děvčata v krojích se stranickými transparenty „Světu mír“.

Podle Holcmana je nakonec důležitější, že tradice přežily a mohly být po revoluci postupně obnoveny. Jízdu králů (tradiční slovácký zvyk, od roku 2011 je zapsán organizací UNESCO na seznam Mistrovských děl ústního a nehmotného děditství lidstva) tak třeba komunisté nezakázali, ale v podstatě zničili tím, že nebyli k dispozici koně, na kterých by se dalo jet.

Podle Holcmana komunisté selský stav decimovali tím, že mu sebrali jeho dva základní atributy – půdu a víru. S půdou to šlo lehce, ale víru však již tak snadné vykořenit nebylo. Za nejvíc devastující období pak pamětník pokládá normalizaci. Zatímco padesátým létům se dalo nějak vzdorovat, normalizace po krátkém rozvolnění okolo roku 1968 sebrala lidem veškerou naději, že by se režim mohl někdy změnit. Pocit marnosti je zlomil a začali dělat jen to, co bylo výhodné. Folklór však přece jen přežil.

Propuštění Stanislava Devátého z vězení

Josef Holcman vzpomíná na konec osmdesátých let. V roce 1988 vystoupil na veřejné schůzi KSČ, kde označil srpen 1968 za okupaci, nicméně žádný postih jej za to nečekal. V následujícím roce se z Hlasu Ameriky dozvěděl, že Stanislav Devátý, disident a mluvčí Charty 77, leží ve vážném stavu v brněnské nemocnici u svaté Anny v důsledku hladovky, kterou držel během svého uvěznění.

Josef Holcman sedl v Gottwaldově do auta a jel do Brna s usnesením o propuštění z vazby. V Brně se v nemocnici potkal s advokátem Devátého – a také dalších disidentů – Jiřím Machourkem, se kterým jeli na Krajský soud: „Na chodbě jsem potkal soudce Jiřího Rutara, dnes soudí na vrchním soudě v Olomouci, odvážný chlap. Během dvaceti minut napsal usnesení, že potvrzuje rozhodnutí soudu v Gottwaldově. Jeli jsme zpátky ke svaté Anně, Stanislav Devátý si to přečetl a přestal držet hladovku. Strašně se mi ulevilo. Pavel Jungmann ho potom odvezl do Polska a vrátil se až v prosinci po pádu režimu. Potkali jsme se pak ve Zlíně. Myslím, že se z nás stali přátelé.“ Josef Holcman po revoluci dál soudil, věnoval se mimo jiné restitucím. Napsal množství knih věnujících se folkloru i rodné historii a je také autorem divadelních her.