„Teď bych mohl říct akorát to, že jedním z těch spolužáků, jmenoval se Hec, byl to jeden z vodních skautů. Tito vodní skauti založili po roce třicet devět odbojovou skupinu Zbojník. Posléze se spojili se skupinou Veleslava Wahla a spolu vytvořili Zpravodajskou brigádu. Tento můj spolužák Ladislav Hec se mě jednou v tom roce dvaačtyřicet zeptal, jestli bych pracoval pro odboj. Já jsem souhlasil. On mě zapojil. Dokonce jsem udělal vojenskou přísahu, která se konala v bytě, kde jsme tehdy bydleli, to byla Záhřebská ulice 24. Při přísaze byl přítomen tento Ladislav Hec, tento můj spolužák, a velitel čety Karlovský.“
„Asi čtrnáct dní před květnovou revolucí všichni dostali rozkaz. Setkali jsme se na smluveném místě, ve Vršovicích to bylo, proti vršovickému nádraží přes koleje, tam v jedné budově, kde jsme čekali na shoz zbraní. Tajně jsme se tam postupně dostávali. A účelem bylo to, že měl být proveden někde u Kolína shoz zbraní. Detaily já bohužel nevím, ale to se můžete někde dočíst. Vím, že jedním z těch šoférů byl ten můj spolužák Ladislav Hec. Jeli s autem. Naštěstí projeli až na to smluvené místo. Čekali na shoz zbraní. A jak se dočtete v literatuře i v historii, shoz zbraní se nekonal, protože východní mocnosti rozhodly a zbraně nám letecky neposlaly. Tam měl být shoz zbraní. Ty zbraně měly být naloženy do toho nákladního automobilu. Ten měl přijet k nám na to smluvené místo. My jsme tam v tom domě čekali dole ve sklepě na uhlí. Měli jsme za úkol, jakmile by ty zbraně přivezli, měli jsme za úkol je prostě sestavit. My jsme byli předem informováni, že ty zbraně budou rozděleny. My jsme měli za úkol ty zbraně sestavit. Zbraně nedošly. My jsme se večer, respektive kolem desáté hodiny večerní jsme se tam vždycky soustředili. Takto jsme tam byli dvakrát a dvakrát jsme odešli během noci nebo rána s prázdnou. Zbraně jsme prostě nedostali, nedošly, nebyly shozeny.“
„Já se ještě vrátím na tu barikádu, do těch dnů, kdy se bojovalo. Vy jste byl na Vinohradech, tam jste i bydleli v tu dobu?“ – „Jo. Tam jsem měl v podstatě také hlídku. My jsme bydleli v domě Záhřebská ulice číslo 24, dole byla restaurace U Vrbických. Ten restauratér měl syna, který už byl starší, tak kolem čtyřiceti let, který uspořádal v tom domě hlídku. Na mě padla také hlídka. Já jsem jinak do kasáren docházel z bytu. Já po skončení, toho 5. května, jsem byl sice ve styku s kasárnami, ale přespával jsem v bytě. Jezdil jsem normálně večer domů přespat. Přes tu noc byla v domě uspořádána hlídka, právě synem pana Vrbického. Ten mně při prvním předávání předal pistoli a řekl: ,Tady máš pistoli, kdyby něco bylo, tak ji použij.‘ Já jsem s pistolí neuměl zacházet. Zaplaťpánbůh se nic nepřihodilo. Akorát musím říct, že jsem viděl poprvé v životě a naposled, když jsem hlídal… tak kolem mě přeběhl vlasovec. Byl to vysoký muž, který měl v ruce samopal, na zádech měl jakýsi batoh nebo tlumok a s ním běželo ještě pár lidí, zřejmě utíkali k nějakému domu, kde ještě se nacházeli nějaký Němci, poněvadž Němci, kteří se zabarikádovali v domech, tak stříleli i po našich lidech na ulici, takže zřejmě šel takového střelce zneškodnit.“
„Na gymnáziu akademickém, Na Příkopech, jsem zažil samozřejmě příjezd Němců 15. března 1939. To jsme všichni koukali z oken, jak dole... byl déšť, padal sníh a dole německá armáda projížděla ulicí. A my jsme brečeli.“
„A to bylo sledování vlaků za smíchovským nádražím. Za smíchovským nádražím byl pahorek na Zlíchově, takový malý pahorek. A tam jsme po určitou dobu v určitou hodinu měli být. Většinou jsme byli vždycky dva. A sledovali jsme německé vojenské vlaky, které jely na Plzeň. My jsme tam na tom pahorku, ta trať se dělila směrem na Plzeň a směrem nahoru... a my jsme koukali na tu Plzeň. Samozřejmě tam jsme počítali vagony, vojáky, munici, děla, všechno. Rovněž jsme to napsali na ten lísteček a předávali dál. Mám dojem, že jsme tam byli asi dvě hodiny, nás potom střídali další.“
Pavel Holeček se narodil 26. srpna 1925 v Užhorodě na tehdejší Podkarpatské Rusi náležící k prvorepublikovému Československu. Jeho otec Jeronym Holeček byl legionářem z první světové války. Pamětník studoval Akademické gymnázium Na Příkopě v Praze, ze kterého ho v roce 1942 vyloučili. Absolvoval tříměsíční kurz pro technické kresliče a od roku 1940 byl totálně nasazen u německé firmy Oberdörfer v Praze. V roce 1942 se připojil k odbojové skupině Zbojník, od roku 1944 přejmenované na Zpravodajskou brigádu. Během Pražského povstání v květnu 1945 se účastnil stavění barikád. Po osvobození dokončil gymnázium a absolvoval právnickou fakultu. Po válce se stal členem Československé sociální demokracie, po roce 1948 ale nesouhlasil se sloučením strany s KSČ. V roce 1951 nastoupil do legislativního oddělení právního odboru ministerstva zdravotnictví. Protože trvale odmítal vstoupit do komunistické strany, musel odejít z ministerstva a od roku 1958 pracoval v Ústavu pro zdravotnickou dokumentaci. Do důchodu odešel v roce 1990. Poté se věnoval vydání knihy Návrat – kus legionářské epopeje, kterou napsal jeho otec Jeronym Holeček. Za účast v odboji získal pamětník řadu medailí a ocenění. V roce 2019 žil se svou ženou Marií v Dobré Vodě u Českých Budějovic.
Přeškolovací kurs pro technické kresliče (VÚT Praha - Karlovo nám., rok 1943) - Pavel Holeček nahoře zcela vpravo s prsty do V. Hlava pod jeho prsty byl rovněž člen Zpravodajské brigády Václav Strnad, o kterém se to Pavel Holeček dozvěděl až po válce.
Přeškolovací kurs pro technické kresliče (VÚT Praha - Karlovo nám., rok 1943) - Pavel Holeček nahoře zcela vpravo s prsty do V. Hlava pod jeho prsty byl rovněž člen Zpravodajské brigády Václav Strnad, o kterém se to Pavel Holeček dozvěděl až po válce.
