The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

JUDr. Pavel Holeček (* 1925)

• narozen 26. srpna 1925 v Užhorodě

• otec Jeronym Holeček československým legionářem

• studoval Akademické gymnázium Na Příkopě v Praze

• absolvoval kurz pro technické kresliče a od roku 1940 byl totálně nasazen u německé firmy Oberdörfer v Praze

• v roce 1942 vstoupil do odbojové organizace Zbojník (od roku 1944 Zpravodajská brigáda)

• zúčastnil se stavby barikád během Pražského povstání

• po skončení druhé světové války dokončil gymnázium a absolvoval právnickou fakultu

• v roce 1946 vstoupil do Československé sociální demokracie, po sloučení s KSČ zůstal nestraníkem

• od roku 1951 pracoval v legislativním oddělení právního odboru ministerstva zdravotnictví

• v roce 1958 přešel do Ústavu pro zdravotnickou dokumentaci

• za účast v odboji získal řadu medailí a ocenění

Zpravodajská brigáda (ZB) byla tajná protinacistická vojenská organizace mládeže, jež působila především na území Prahy a v jejím okolí během druhé světové války. Pod původním názvem Zbojník ji v listopadu 1940 založili členové pátého oddílu vodních skautů Jaromír Klika a Adolf Karlovský. Příslušníci ZB (celkem jich bylo přes 850) vyvíjeli zpravodajskou činnost na území protektorátu. Šifrované zprávy předávali vysílačkou exilové vládě do Londýna. Během Pražského povstání v květnu 1945 se „zebáci“, jak se členům ZB přezdívalo, aktivně zapojili do bojů na barikádách. Gestapo na Zpravodajskou brigádu nikdy nepřišlo. Po komunistickém puči v roce 1948 byla řada činovníků ZB nepodmíněně odsouzena ve vykonstruovaných komunistických procesech.

Synem legionáře

Pavel Holeček se narodil 26. srpna 1925 v Užhorodě, hlavním městě Podkarpatské Rusi, jež náležela k prvorepublikovému Československu. Pamětníkův otec Jeronym Holeček, narozený v Praze, byl synem známého jihočeského spisovatele Josefa Holečka. Vystudoval reálné gymnázium v Praze na Smíchově a pokračoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Po vypuknutí první světové války musel roku 1914 studia přerušit. Narukoval do rakousko-uherské armády a v roce 1915 byl odvelen na frontu. Během bojů padl do zajetí, bojoval v srbské armádě a od roku 1918 válčil v československých legiích ve Francii a Itálii. Na jaře 1919 se podílel na zajištění Slovenska během bojů s Maďarskou republikou rad. Vystudoval válečnou školu maršála Foche, absolvoval roku 1923 v ročníku s Emanuelem Moravcem, pozdějším ministrem školství a lidové osvěty v Protektorátu Čechy a Morava. V československé armádě sloužil do roku 1925. Během pobytu na Slovensku se v Krásné Hôrce seznámil se svou budoucí manželkou, Maďarkou Jolanou, rozenou Falvayovou. Po odchodu z armády pracoval Jeronym Holeček v Bratislavě jako dopisovatel pražského deníku Národní osvobození, jehož šéfredaktorem byl Lev Sychrava, pozdější tajemník prezidenta Edvarda Beneše v Londýně. Malý Pavel pobýval s matkou u prarodičů ve slovenské obci Gemerská Panica, později se přestěhovali do nedaleké Rimavské Soboty. Před nástupem do základní školy se rodina přestěhovala do hlavního města. „Když mi bylo pět let, otec zjistil, že dítě Pavel mluví jen maďarsky, to ho rozčílilo, a také proto jsme se přestěhovali do Prahy,“ popsal důvod přesunu do Čech pamětník. I tady pokračoval otec v kariéře, již jako redaktor Národního osvobození.

Studia přerušila válka

Pavel se rychle naučil česky. Po prvním stupni základní školy nastoupil na Akademické gymnázium, jež tehdy sídlilo v ulici Na Příkopě. Obsazení Československa německou armádou nám popsal v rozhovoru slovy: „Na Akademickém gymnáziu  jsem zažil příjezd Němců 15. března 1939. To jsme všichni koukali z oken, byl déšť, padal sníh a dole německá armáda projížděla ulicí. A my jsme brečeli.“ Po absolvování sexty v roce 1942 vyloučili z restrikčních důvodů pamětníka z gymnázia a nesměl studovat ani na dalších školách. Aby se vyhnuli totálnímu nasazení v nacistické německé říši, začali s přítelem Václavem Strnadem studovat nejprve dvouletou soukromou Maděrovu obchodní školu na náměstí I. P. Pavlova, po tři čtvrtě roce raději přešli do tříměsíčního kurzu pro technické kresliče v budově Vysokého učení technického na Karlově náměstí. Po jeho ukončení byli totálně nasazeni v pražských podnicích: přítel Václav v Avii Letňany a Pavel u německé firmy Oberdörfer v Klimentské ulici, zabývající se výkresy částí letadel. Stanovená dvanáctihodinová pracovní doba pamětníka vyčerpávala a později mu byla na základě potvrzení německého lékaře zkrácena na snesitelných osm hodin. Za práci dostával skromnou výplatu v říšských markách.

Zbojník a Zpravodajská brigáda

Začátkem roku 1942, ještě na gymnáziu, se Pavla jeho spolužák Ladislav Hec zeptal, zda by byl ochoten pracovat pro tajnou odbojovou organizaci Zpravodajská brigáda (toto označení skupina nesla až od roku 1944, do té doby se jmenovala Zbojník, obě organizace používaly zkratku ZB). Pamětník na nabídku bez zaváhání přikývl. „Tehdy mně bylo sedmnáct let. My jsme byli všichni vlastenci. Vůbec jsem neuvažoval o tom, že bych tam nevstoupil,“ vysvětluje v rozhovoru. Vojenskou přísahu do rukou velitele roty nadporučíka Adolfa Karlovského složil za přítomnosti velitele družstva Ladislava Hece v bytě na Vinohradech, v Záhřebské ulici číslo 24. Tehdy zde bydleli již jen s matkou, otec Jeronym zemřel v roce 1941.

Zpravodajská brigáda měla klasické vojenské uspořádání, dělila se na prapory, roty, čety a družstva. Každý člen měl přidělené identifikační číslo. Pavel patřil k prvnímu praporu a přidělili mu číslo 13 221. Pamětník byl odbojářem-zpravodajcem, neprodělal žádný vojenský výcvik. „Jako odbojář jsem dostával úkoly. My jsme byli zpravodajci, neměli jsme zbraně. My jsme podávali zprávy o tom, co se děje v naší republice. Doma, na pracovišti, venku. Psali jsme to na malý lístek formátu A6 a předávali svému veliteli družstva. My jsme věděli, že naše zprávy jdou na Západ, do Londýna Benešově vládě,“ vysvětluje pamětník během natáčení.

Velitel družstva mu zadával konkrétní zpravodajské úlohy, které plnil vždy ve dvojici s dalším kolegou. V rozhovoru na některé vzpomíná: „Jednou to bylo sledování vlaků za smíchovským nádražím, kde byl takový malý pahorek na Zlíchově. Tam jsme po určitou dobu měli být. Většinou jsme byli dva. Sledovali jsme německé vojenské vlaky, které jely na Plzeň. Samozřejmě jsme počítali vagony, vojáky, munici, děla a tak dále. Rovněž jsme to napsali na ten lísteček a předávali dál. Mám dojem, že jsme tam byli asi dvě hodiny. Potom nás střídali další.“

Jiný úkol, který pamětník při službě ve Zpravodajské brigádě plnil, představovalo zjišťování stavu německého vojska: „Já jsem dostal rozkaz, abych zjistil stav posádky na Pohořelci v Praze. Jeli jsme tam dva na kole. Dojeli jsme na Pohořelec a tam jsme objížděli na kole budovu každý obráceným směrem. Podle předchozí instruktáže jsme postupně spočítali všechna okna německé posádky a vyloučili jsme okna, kde byly chodby. Uvažovali jsme, že v každé cimře by byli asi čtyři Němci.“ Po vynásobení počtu pokojů předpokládanou obsazeností čtyřmi lidmi vyšel odhadovaný počet vojáků sídlících v objektu.

Během výzvědné činnosti pocítil pamětník i strach. „Měli jsme zjišťovat počet letadel ve Kbelích. Tak jsme jeli na kole do Kbel, objížděli jsme letiště ve Kbelích a počítali letadla, přílety, odlety. A najednou, byl tam někde schován, vystoupil proti nám německý voják s puškou: ,Halt! Was machen sie hier?‘ [Stát! Co tady děláte?] – ,Projíždíme se na kole.‘ – ,No, tady ne. Weg, weg, weg!‘ [Pryč, pryč, pryč!]“ vyhnal chlapce německý voják. Kluci naštěstí, vzhledem ke svému mládí, nevzbudili ve vojákovi podezření. Obavy z prozrazení měl Pavel i během heydrichiády.

V dubnu 1945 bylo s exilovou vládou v Londýně domluveno vyzbrojení ZB. Spojenci měli v Čechách shodit zbraně z letadel. „Asi čtrnáct dní před květnovou revolucí všichni dostali rozkaz. Setkali jsme se na smluveném místě, v Nuslích to bylo, proti vršovickému nádraží šikmo přes koleje. Tam jsme v jedné budově čekali na shoz zbraní. My jsme byli předem informováni, že ty zbraně budou rozděleny. Měli jsme za úkol ty zbraně sestavit,“ vypráví pamětník. Pověření členové ZB dojeli s nákladními auty na smluvené místo za Prahou a čekali. Žádná letadla však nepřiletěla. Celá akce se opakovala ještě jednou, ale opět bezvýsledně. Brzy po skončení války se čeští odbojáři doslechli verzi, že shoz zbraní si spojenci z východu údajně nepřáli.

Členové ZB se účastnili Pražského povstání. Ještě před jeho začátkem byli informováni, aby se v případě propuknutí bojů dostavili do kasáren Jiřího z Poděbrad na náměstí Republiky. (V roce 2019 bylo v této budově nákupní centrum Palladium.) V kasárnách dostali každé ráno rozkazy. Pavel se účastnil stavby barikád na rohu ulic Bělehradské, Bruselské a Koubkovy. Na noc chodil spát domů, do Záhřebské ulice. Zde jeden z nájemníků, pan Vrbický, zorganizoval hlídky a obyvatelé domu se střídali u vchodových dveří. Při přebírání služby dostal Pavel pro případ nouze pistoli. „Já jsem s pistolí neuměl zacházet. Zaplaťpánbůh se nic nepřihodilo,“ komentuje tuto situaci pamětník. Během noční hlídky viděl po ulici přeběhnout vysokého muže se samopalem ve zvláštní uniformě, vlasovce, a s ním několik ozbrojených Čechů.

V rozhovoru vzpomíná Pavel i na zacházení s německými občany krátce po skončení války: „Když jsem ráno šel do kasáren z domova, tak v té Belgické ulici byla jakási zahrádka a tam byli Němci, polosvlečení Němci. Byla to zřejmě nějaká německá rodina. Tam stál u nich RG, revoluční gardista, oblečený. Bohužel se choval velmi tvrdě. Já jsem se na to radši nekoukal. Prostě jsem šel okolo nich. Říct jsem mu nic nemohl, protože já jsem v podstatě nic neznamenal. Šel jsem okolo. Tak ti tam byli v té zahrádce drženi. Co s nimi bylo dál, nevím, protože pak, když jsem tam šel příště, zahrádka byla pryč, všechno bylo pryč.“

Konec války přinesl i zklamání

Během války měl pamětník ve Zpravodajské brigádě styk se svými nadřízenými, dále s kolegy, se kterými vykonával úkoly, a několika přáteli, které pro odboj doporučil. Na prvním poválečném setkání v restauraci U Holubů v Praze na Smíchově poznal i ostatní členy ZB. Zjistil tak, že v odboji byl i jeho přítel Václav Strnad, se kterým se za války často stýkal.

Ne všechny informace, které se o ZB po válce dozvěděl, ho však potěšily. „Já vám řeknu, že jedna věc mě mrzela. My jsme jako Zpravodajská brigáda byli napojeni na Londýn, na Západ, na prezidenta Beneše. Prezident Beneš uvažoval do budoucna a zřejmě, aby zabránil krveprolití, tak v roce 1943 odjel do SSSR, setkal se se Stalinem a podepsal Smlouvu o československo-sovětském přátelství. My jsme byli v podstatě zklamaní, když jsme zjistili, že ty depeše, které jsme posílali do Londýna, šly též do Moskvy. Takže česká i sovětská komunistická strana o nás byla informována taky.“

Ihned po skončení války se Pavel snažil dokončit gymnaziální studia. Do poloviny září absolvoval chybějící septimu a oktávu a odmaturoval. Na podzim se zapsal na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1946 se rozhodl vstoupit do Československé sociální demokracie. V řadách strany, kterou považoval za elitní, chtěl budovat novou poválečnou republiku.

Sociální demokracie a její sloučení s KSČ

Komunistický puč v únoru 1948 nevnímal pamětník jako výrazný historický předěl, bral ho spíše jako pokračování obrácení se na východ, jež začalo již podpisem smlouvy se Stalinem v roce 1943. Na fakultě sestavili komunisté akční výbor, před který se musel v určenou dobu dostavit. Jeho tři kolegové-studenti, členové Komunistické strany Československa (KSČ), ho prověřovali, zda může pokračovat ve studiu. Naštěstí prošel a mohl dostudovat. Během vyprávění Pavel vzpomíná na svou známou, dceru ruského emigranta židovské národnosti, která byla vyloučena z medicíny. Podobně dopadl i jeho přítel ze ZB Ladislav Hec. Ani on neměl možnost lékařství dokončit. Pamětník vypráví, jak se po roce 1948 obměnil učitelský sbor na právnické fakultě. Akční výbor prověřoval i pedagogy a řada z nich neprošla. Každoroční setkání členů ZB byla zakázána. Někteří její členové byli perzekvováni, vězněni, sledováni a hlídáni. Jeden z velitelů Zpravodajské brigády, Veleslav Wahl, byl dokonce souzen ve vykonstruovaném procesu a v červnu roku 1950 popraven. 

Předseda Československé sociální demokracie Zdeněk Fierlinger sice svým členům slíbil, že sociální demokracie se s žádnou stranou slučovat nebude, tento závazek však nedodržel a stranu spojil s KSČ. Pamětník se tedy stal v roce 1948 automaticky, bez vlastního přičinění, čekatelem na členství v KSČ. Tehdy se rozhodl, že se v politice již nikdy angažovat nebude. „To, co jsem prožil, ve mně zanechalo takové vzpomínky, že jsem už nikdy neuvažoval, že bych vstoupil do politické strany,“ říká během natáčení.

V šedesátých letech pořád vládl tuhý komunistický režim

Po promoci na právnické fakultě začal pamětník v roce 1951 pracovat v legislativním oddělení právního odboru ministerstva zdravotnictví. Ministrem zdravotnictví byl tenkrát Josef Plojhar a jedním z jeho náměstků MUDr. František Kriegel. V roce 1953 se Pavel oženil s Libuší, rozenou Petržílkovou, a o rok později se jim narodila dcera Pavla. V zaměstnání byl opakovaně vybízen ke vstupu do KSČ, což pokaždé odmítl. Jako kandidát byl nucen účastnit se i komunistických schůzí. Považoval to za ztrátu času, který mu potom chyběl na práci i rekondici. V roce 1958 musel kvůli své neochotě stát se straníkem z ministerstva zdravotnictví odejít. Záminkou byla celostátní akce snižování počtu úředníků. Bylo mu nabídnuto místo ve Státním ústavu pro zdravotnickou dokumentační a knihovnickou službu, kde zřídil a vedl oddělení zdravotnickoprávních informací. V Ústavu vědeckých lékařských informací, jak se později ústav přejmenoval, pracoval až do odchodu do důchodu v roce 1990. 

Pavel Holeček říká, že žádné výrazné uvolnění režimu v šedesátých letech nevnímal. „Říká se zlatá šedesátá. Já žádná zlatá šedesátá nezažil. To byl pořád tuhý komunistický režim, diktátorský, normalizační.“ I tak pro něj byla invaze spojeneckých vojsk v srpnu 1968 zklamáním, jak uvedl: „My jsme byli nadšení z toho, že nás v roce 1945 nakonec Rusové osvobodili. Ale v roce osmašedesát to nadšení úplně zmizelo a proměnilo se v nenávist. Bohužel. Dodneška prostě nevěřím Rusku.“ Po celou dobu totality žil pamětník v přesvědčení, že tento režim se nezmění. „Oni postupovali takticky, veškeré své normy dali do Sbírky zákonů, takže ono se v podstatě postupovalo legálně. Protiprávnost zlegalizovali, to sledování lidí, vraždění lidí, první poprava ženy, hrůza,“ popisuje své vzpomínky na bolševiky.

Otcova legionářská trilogie se dočkala vydání

Pamětníkův otec Jeronym Holeček napsal po první světové válce knihu o českých legionářích – trilogii Návrat, kus legionářské epopeje. První díl vydalo nakladatelství Moravský legionář v roce 1933. Publikování dalších dvou dílů znemožnila druhá světová válka. Po smrti Jeronyma Holečka v roce 1941 zdědila práva k rukopisu pamětníkova matka a v roce 1946 uzavřela smlouvu na vydání díla s vydavatelstvím Čin. K plánované edici v roce 1948 však nedošlo, protože tentokrát ji znemožnila komunistická cenzura. Dílo Jeronyma Holečka se ocitlo na seznamu zakázané literatury. Pamětníkovi se naštěstí podařilo získat z komunisty ovládnutého nakladatelství alespoň otcův rukopis. Po roce 1989 začal znovu usilovat o publikování knihy. Rukopis starý šest desítek let byl však tehdy odmítán kvůli nákladné úpravě zastaralé češtiny. Tři roky trvalo, než se pamětníkovi podařilo s pomocí Bc. Karla Štusáka upravit všechny tři části knihy do podoby, jež by odpovídala zvyklostem počátku 21. století. V roce 2019 vydalo souborné dílo nakladatelství Epocha-ČsOL. Druhý a třetí díl knihy byl uveden na trh osmdesát šest let po prvním.

Ze Zpravodajské brigády nás zbylo devět

Pamětník uvítal návrat k demokracii po roce 1989. Po sametové revoluci obnovila Zpravodajská brigáda svoji činnost, pořádala různé akce a setkání, jichž se Pavel Holeček rád účastnil. S postupem času však bohužel členů ubylo, v únoru 2020 jich zůstalo jen devět. Po letech příkoří získali odbojáři uznání od představitelů státu, za jehož existenci bojovali. Pamětník je nositelem řady medailí a ocenění. V roce 2019 žil se svou druhou ženou, lékařkou Marií, rozenou Klojdovou, v Dobré Vodě u Českých Budějovic.

Na závěr našeho rozhovoru nám Pavel Holeček sdělil své obavy o osud nejmladší generace: „Mrzí mě, že dnešní děti tu historii neznají, nezažily ji, takže platí i to, že ta generace si musí ty dějiny zopakovat. Ona si je bohužel zopakuje, to tuším, v jiné formě, jinak, ale bohužel ano.“