The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vlasta Holečková (* 1918  †︎ 2015)

• narodila se 24. června 1918 v Pardubicích

• první tenisovou trofej – stříbrnou pudřenku – vyhrála ve třinácti letech

• v roce 1948 zvítězila na mistrovství ČSTS v Brně a vyhrála mistrovství v Jugoslávii

• v roce 1952 vyhrála Mezinárodní mistrovství Polska a dostala se tak mezi nejlepší tenistky Evropy

• roku 1957 vyhozena z oddělení Civilní obrany v kolínské nemocnici kvůli politickým problémům manžela

• pracovala v dělnických profesích

• na začátku 60. let se vrátila k tenisu jako vedoucí tenisového střediska mládeže Severočeského kraje

• zemřela 10. ledna 2015

Vlasta Holečková se narodila 24. června 1918 jako předposlední z osmi dětí v řeznické rodině. Protože byla dlouho neduživá, říkal starý rodinný lékař její mamince: „Paní Kantůrková, už jich máte dost, dejte jí mokrou košilku a nechte ji venku.“ Maminka se ale rozhodla si ji vypiplat, do pěti let ji kojila a snad od té doby má Vlasta Holečková tuhý kořínek. Jako malá chodila tatínkovi do hospody pro plzeňské pivo a „samozřejmě, než jsem došla, jsem taky upila – a to mi zůstalo, řekla bych, na věky, támhle mám deset plzeňskejch desítek – jedno pivo na den,“ zahajuje třiadevadesátiletá Vlasta Holečková naše povídání, během kterého jí sice dcera musí často napovídat, jak šly věci po sobě, ale když se pak paní Holečková „chytí“, vypráví s neuvěřitelným elánem.

Střelba na Karlštejn

V domovním průjezdu měli namalovaný Karlštejn, a když malá Vlasta dostala od svého bratra ohrané tenisové míčky, házela s nimi do díry v omítce, později se do ní trefovala dřevěnou pálčičkou. Protože se kamarádila spíš s kluky, začala chodit s bráchou a jeho kamarády do tenisového klubu, ale ze začátku hrála jen sama, o zeď. Po nějaké době ale bratrovi řekla: „Hele, Fando, vem mě někdy taky na kurt jednou!“  Vzal ji. „Já jsem mu dala do strany a do druhý strany, pak jsem to dala do sítě.“ A bratr ji poslal zase zpátky na zeď. Maminka o jejích sportovních začátcích vůbec nevěděla, pořád totiž svou dcerunku velmi opatrovala, a tak se Vlasta bála, že by jí sport zakázala úplně. Jednou ale přišla domů uřícená, a i když se ji z toho kluci snažili vylhat, maminka všechno poznala. „Já jsem přišla a první co bylo, když maminka neviděla, tak jsem se napila piva.“ Dostala strašně vynadáno: „Dostaneš souchotiny, neblbni!“ Faktem ale je, že od té doby, co Vlasta Holečková začala sportovat, nebylo po její neduživosti ani stopy.

Do klubu LTC Poděbrady s nimi chodila paní doktorová, paní inženýrová, paní lékárníková. Vlasta je všechny porážela, takže po nějaké době vyzvala k zápasu i Idu, dceru doktora Vondroviče. Napřed prohrála, ale už za čtrnáct dní nad ní vyhrála a stala se jedničkou klubu. Ten ji potom vyslal na mistrovství Východočeské župy, kde Vlasta poprvé stanula na stupních vítězů.

Protektorát

Vlasta se vdala za právníka Pravoslava Holečka. Byl o třináct let starší a hrál fotbal. Odstěhovala se za ním do Jablonce, kde spolu s doktorem Sušickým opravili zdevastovaný areál o devíti kurtech z peněz získaných z pořádání karnevalů a cirkusů. Za protektorátu žili Holečkovi v Pardubicích a do bytu jim nastěhovali tři Rusy – ševce. Byly s nimi ale neustálé problémy: Rusové se třeba umyli v umyvadle a vylili vodu na podlahu. Major, který později přišel celou událost vyšetřit, začal paní Holečkovou obtěžovat. A kdoví, jak by to s ní dopadlo, kdyby u sebe neměla dvě malé děti a pomocnici Mařenku.

V Pardubicích také několikrát zažili bombardování. To nejdramatičtější bylo, když v srpnu 1944 na zahradě najednou viděli, jak padají bomby. Nestihli utéct do sousedovic sklepa, kde se obvykle schovávali, takže se skryli jen ve vlastním sklepě. Dvířka od komína se ale otevřela a všechno na ně spadlo. Když krátce poté přijela Vlasta Holečková domů z návštěvy od sestry, nechtěli ji do jejich ulice pustit – a když se tam nakonec dostala, objevila ve sklepě všechny živé a zdravé.

Po únoru

Po válce žili Holečkovi v Jablonci nad Nisou, kde její muž pracoval jako vedoucí berní správy. Z Jablonce byla Vlasta Holečková v roce 1948 pozvána na Mistrovství Československého tenisového svazu do Brna. Svému spoluhráči, inženýru Veselskému, tehdy říkala: „Edo, já tam nikoho neznám, sama tam pojedu...“ A on na to:„Znám tam magistru Falberovou, o nic se nestarej.“ A opravdu, když se Vlasta Holečková docourala na tenisový stadion, a narazila tam ve svém zoufalství na nějakou paní, které si posteskla: „Jéžiš, tak já jsem přijela hrát, a co budu dělat, když tady nikoho neznám?“ Tou paní byla paní Falberová, která tam na ni už čekala a vzala ji k sobě domů. Holka z vesnice z toho byla úplně paf, protože u Falberů se jedlo na stříbře a bylo to tam „samá vycpaná kočička“. Doktor Sušický každý den volal z Jablonce: „Jak si vede Holečková?“ – „Zatím vyhrává.“ – „Tak že jí držíme palce!“

Vždy hrála se starou povolenou raketou po bráchovi a tak se naučila hrát „citovej tenis“, kraťasy a variace, díky čemuž porazila ve finále i favoritku M. Veleckou. Hrála vždy tak zapáleně, že ani nevěděla, jaké je skóre: „Hrála jsem podvědomě, byla jsem prostě v transu.“ Když vyhrála Brno, přišel za ní pán s buřinkou: „Já vám tak fandil, já vám to tolik přál, vy jste taková závodnice, vám se žádná nevyrovná.“ Paní Holečková na to dodnes ráda vzpomíná: „To bylo takové pohlazení. Zase máte slzy a zas potěšení, ale byl to krásnej čas.“

Pražské svody a podvody

Od chvíle, kdy přijela domů jako mistryně, se ji snažili získat do Prahy. Třikrát pozvání odmítla. Naposledy, když pozvali na zimu hráčky trénovat do kryté haly na Klamovce a Vlastě Holečkové dali termín ze soboty na neděli, což pro ni bylo spolu s dojížděním z Jablonce nezvládnutelné, rozhodla se nejezdit. Přišlo jaro a na turnaji měly ostatní tenistky natrénováno, ale Vlasta Holečková ne, protože neměla kde přes zimu hrát. Byla ale odpočatá a „nadržená“, takže v turnaji zvítězila a to bylo pro státního trenéra Síbu dost špatné, že jeho svěřenkyně porazila holka z venkova. Proto ji také nepozval na mistrovství do Jugoslávie, kam měla Vlasta Holečková jakožto vítězka turnaje právo jet. To ale samozřejmě nevěděla.

„Co tady děláš? Vždyť se jede do Jugoslávie!“ ptali se jí potom kolegové, kteří ji potkali na turnaji v Kroměříži. „A kdo za mě jede?“ – „Jana Veverková,“ Tu Vlasta v jarním pražském turnaji porazila. Kroměřížský turnaj vyhrála, v noci dojela unavená do Jablonce, a když se se vším svěřila manželovi, řekl jí:„Kamarádko, tak to teda ne. Ty máš jet do tý Jugoslávie.“ Vzal v pět hodin ráno inženýra Veselého a jeli hrozně naštvaní na ústředí ČSTS do Prahy, kde se setkali s typickou byrokratickou odpovědí: „Víte, pane Holeček, to se nedá nic dělat: je jedenáct hodin a my ten pas neseženem, ale když přinesete do dvanácti hodin pas, může jet.“ Sehnat za hodinu pas bylo samozřejmě úplně nemožné, přesto to zkusili. Dojeli na ministerstvo vnitra, kde pan Holeček čirou náhodou potkal kamaráda právníka, který jim vydání pasu zařídil. Na ČSTS ho dodali doslova za pět minut dvanáct a Vlasta Holečková mohla jet.

Situace v Jugoslávii byla ovšem v roce 1948 dost napjatá, takže v hotelu v Opatii nesměli ani chodit na balkon. „My viděli, jak jede auto, naloženej člověk mrtvej a projíždělo to, tak to už bylo jako dost špatný.“ V Jugoslávii získala Vlasta Holečková první cenu, krásnou stříbrnou mísu. Nechala ji tam s tím, že třeba napřesrok obhájí titul a vyzvedne si ji. I když ale příští rok dostala pozvání i letenku, vyjet do Jugoslávie už československá tenistka z politických důvodů nemohla.

Samorostlá tenistka světovou špičkou

V letech 1951–52 byla na prvním místě celostátního žebříčku a členkou Sparty Praha, v roce 1952 vyhrála Mezinárodní mistrovství Polska nad čerstvou finalistkou Wimbledonu Polkou Jadwigou Jedrzejovskou a dostala se tak mezi nejlepší hráčky Evropy. Ve Spartě je ale také donucena mít trenéra, zatím vždy trénovala sama – byla tenisový samorost. Rozhodla se státního trenéra Síbu vyzkoušet: „Pane Síba, naučte mě kraťasy,“ řekla mu, i když kraťasy dobře uměla a právě díky nim vyhrávala většinu utkání. Síba láteřil: „Každá, když stárnete, se chcete učit kraťasy. “ To Vlastu Holečkovou naštvalo: „Pane Síba, a nechcete, abych naučila kraťasy já vás? Já je totiž umím, to jste mohl zjistit.“ Tím jejich spolupráce skončila. Doma řekla manželovi: „Jirko, netrénuju, už nehraju se státním trenérem, protože ten by mě odnaučil hrát, a konec.“ – „To nemůžeš udělat.“ – „Proč ne? Odejdu z klubu, už toho mám dost, a budu trénovat.“ Pět let chodila s manželem na tréninky, aby jí radil, co má opravit, protože jí trvalo, než se naučila dívat na hráčku, a ne na míč, jak byla zvyklá z dob, kdy sama hrála.

V roce 1953 se Vlasta Holečková začala věnovat trenérské činnosti ve Spartě, ale ještě i hrála. V té době ji také na tenisovém trůně vystřídala Věra Pužejová-Suková, pozdější finalistka Wimbledonu a nejlepší československá tenistka až do éry Navrátilové – žila s trenérem, bydlela na hřišti na Klamovce a hrála s ním osm hodin denně. Zlomovým se pro Vlastu Holečkovou stal zápas v Bratislavě, kdy Pužejové trenér poradil, aby na ni hrála dlouhé lobby, na které se musí čekat, což rychlá Holečková neuměla: „V šatně uřvaná, radši bych se viděla deset metrů pod zemí.“ Pak přišel sedmiletý syn Milan: „Mámo, my na tebe čekáme, nic si z toho nedělej, chleba nebude lacinější.“ Vrátila mu to mnohem později, když Milan sám prohrál tenisový zápas v cizině, za dva tisíce mu zavolala a řekla: „Milane, chleba nebude lacinější.“

Ze Sparty do Rudé hvězdy

Od nástupu do Sparty musela být Vlasta Holečková v klubu zaměstnána, jinak by ji jako „venkovskou“ nemohli vzít. Dali jí tedy „šít cejchy“, které si musela složitě vozit domů. Když se pak dozvěděla, že jiná hráčka dostává 2500 Kčs za fotografování a mužská jednička Zábrodský dostává 4000 Kčs, vypravila se do klubu s tím, že končí a vystupuje ze Sparty (tehdy ještě ČKD Sokolovo), protože ví, jak ji šidí – sama totiž dostávala pouhých 1200 Kčs a ještě k tomu musela dojíždět. Aby si ji udrželi, vymysleli si, že bude spravovat montérky, ale i to Vlastu Holečkovou po čase štvalo, a tak vzala jedny montérky a prošila je skrz naskrz. Zavolali ji: „Co to je za práci?“ – „No, práce ode mě. A končím! Jdu od vás definitivně, protože jste sprostší a sprostší na mě.“ V roce 1956 tedy ze Sparty přešla do klubu Rudá hvězda Praha, který byl naproti ve Stromovce. Její velmi dobrý kamarád jí pak říkal: „Víš, Vlasto, s nikým tady nemluv, s nikým – kdyžtak jenom obyčejný věci, o nic se nestarej, do ničeho se nepleť.“ Vlastu Holečkovou ustanovili trenérkou vojenského družstva, měla pod sebou šest vojáků a tři krásné dívky, byla na ně hodně tvrdá a jednou si ji do kanceláře zavolal velitel: „Vlasto, to, co ty jim dáváš, to nedovedu ani já.“ – „A kvůli tomu mě sem voláš? Jsi mi měl jít pomoct.“ – „Ono to stačilo totiž od tebe.“ Byla to sice netradiční pochvala, ale potěšila.

Když později trénoval v Rudé hvězdě její syn Milan, chtěli ho vyhodit, protože kluci jednou v hospodě hráli, zpívali a vybírali do čepice. Milan do ní sice nevybíral, ale byl tam s nimi. Byl v té době sportovní jedničkou, měl být vzorem a rozhodl se, že nebude žalovat. Když se Vlasta Holečková dozvěděla, že chtějí jejího syna vyhodit a zakázat mu výjezd do Ruska, šla ihned za velitelem majorem Mudrou, rozčílená a naštvaná. Major seděl v kanceláři s rukama za kšandama: „Milan nikdy žalovat nebude, jako já bych nikdy na nikoho nežalovala. Od toho jsme dospělí lidi, abychom si každej svoji čest uhájili,“ řekla mu. On na to, že její Milan zraje na šibenici. V tu chvíli zazvonil telefon, majoru Mudrovi volala jeho manželka a paní Holečková slyšela, co mu říkala: „Vašku, ten náš holomek zas někde rozbil okno, co s ním budeme dělat?“ – „Vašku, a kolik má tvůj syn?“ ptala se ho, když položil telefon. „Sedmnáct.“ – „Tak ten tvůj zraje na šibenici.“ S tím se rozloučili a Milan mohl díky matčině drsné intervenci v Rudé hvězdě zůstat.

Politické problémy

Její manžel Pravoslav Holeček pracoval v roce 1957 v Kolíně jako předseda finančního úřadu a zastal se svého podřízeného pana Jedličky, který převedl peníze pro JZD, které ten rok neutratili, na příští rok, aby mohli něco dostavět. Byl za to vyhozen z práce a vyloučen ze strany. Byl to ale jen zástupný problém – hlavním důvodem bylo, že Holeček řekl tehdy při nějaké příležitosti předsedovi okresního národního výboru, že „nebyl konfidentem jako on“. Šel pak pracovat do ostravských uhelných dolů, kde si chtěl vydělat peníze: po roce se ale vrátil domů akorát s dvěma úrazy – jednou mu rozdrtil vozík patu a podruhé si udělal něco se zády.

Vlasta Holečková asi rok předtím získala místo v kolínské nemocnici na postu Civilní obrana a zvláštní úkoly: „Já jsem ani nevěděla tenkrát, co to je,“ vzpomíná na to dnes. „Když mě tam přijali, já jsem si sedla a brečela jsem a ten ředitel říkal: ,Nebrečte, do toho se dostanete.‘“ Po nějakém čase se opravdu zaběhla. Dělala tam kancelářskou práci, jednou přišel na kontrolu náčelník a říkal: „Vy jste vlastně náčelník CO.“ A paní Holečková mu odpověděla: „Jakej náčelník? Já jsem v kanceláři.“ A on se jí zeptal: „A jak poznáte diverzanta?“ – „A já jsem na něj koukala a říkám: ,Diverzanta? To nevím, jak bych poznala, to by musel mít hvězdu na čele.‘ No, tak jsem z toho udělala šou, protože jak poznám diverzanta?“

Když ale propustili z práce jejího muže, měla být na hodinu vyhozena i ona. „A já jsem řekla: ,Ne, já jsem tady zavřená, ke mně nikdo nesmí. Jedině protokolárně vám to předám, protože nechci jít do žaláře, protože vy pospícháte.‘ Tak jsem se takhle ohradila a milý soudruhy jsem vyhnala a zamkla jsem.“ O pár dní později si ji pozvali na OV KSČ. „Tak jsem si tam sedla celá vnitřně pochroumaná a koukala jsem na ně a myslela jsem si všechny věci, který by neradi slyšeli, a bylo v protokole potom, že jsem se chovala majestátně.“

Protože její muž znal ministra zdravotnictví Josefa Plojhara, podařilo se mu zrušit paragraf 20 (!), z něhož byli oba obviněni. Vlasta Holečková přesto musela opustit své pracoviště a pracovala jako dělnice v různých průmyslových provozech. A na titul mistryně sportu, který měla v té době dostat, si musela počkat až do roku 1964. Po vyhození z nemocnice počítala rohlíky u jejich známého Hankovce, protože nikdo jiný ji nechtěl zaměstnat, později dělala bonbony ve Velimi a pak asi dva roky pracovala v rafinerii Koramo. Tam musely spolu s jednou spolupracovnicí tahat káru s deseti pětikilovými plechovkami – a protože paní Holečková na sobě nenechala nikdy polena štípat, když spatřila, že po závodě jezdí chlapi s přepravní ještěrkou, vypravila se na ústředí a nic nedbala strachů své spolupracovnice, že je vyhodí. Podařilo se a alespoň trochu si od těžké práce ulehčily.

V roce 1959 se Holečkovi přestěhovali do Teplic a Vlasta Holečková se postupně vrátila k tenisu. Nejdříve pracovala jen jako úřednice na ČSTS, ale později začala sama trénovat. Po přestěhování do Ústí nad Labem pak Vlasta Holečková od roku 1960 pracovala jako vedoucí tenisového střediska mládeže Severočeského kraje, měla na starost celý sever Čech: Litoměřice, Děčín, Louny, Litvínov... Kraj objížděla na motocyklu a občas s sebou vezla i vnuka Martina, říkali jí Vilém Tell, protože jezdila s tenisovou raketou na zádech. Motorka někdy zlobila, a tak se Vlasta vracela domů „autostopem“, s motorkou na korbě náklaďáku. Třináct let trenérské práce až do penze považuje za nejkrásnější roky svého života. Podílela se v té době na sportovní přípravě mnoha vynikajících tenistů a tenistek, jako např. Pavla Brejchy, Jiřího Hřebce, Marcely Hřebcové, Marie Neumannové, Dády Noskové, Ivy Budařové, Jany Schielové a dalších.

Syna Milana naučila hrát tenis tak, že se dostal rychle mezi československou špičku. V roce 1963 na sebe upozornil poprvé v Galeově poháru a spolu se Štěpánem Koudelkou a tehdy náhradníkem Janem Kodešem vyhráli. Později se stal trvalým členem čs. družstva a mistrem ČSSR po Jiřím Javorském. Její dcera Jitka zase házela diskem a byla druhá v republice.

Msta, nebo závist?

Hořké chvíle ji čekaly na vrcholu její trenérské kariéry v Ústí nad Labem. Jejímu muži byla po roce 1968 vrácena legitimace KSČ, ale on ji na protest proti sovětské okupaci odmítl. Její syn Milan po jednom reprezentačním zájezdu emigroval, protože mu jeho kolegové poslali zprávu, aby se už nevracel, protože mu hrozí distanc za pár ostrých slov, která někde plácnul.

Muž její dcery dostal vyhazov z pedagogické fakulty. Vlasta byla v oddíle Spartak v Ústí nad Labem obviněna, že se tenisem nepřípustně obohacuje a byla jí zakázána trenérská činnost. Někteří trenéři jí nejspíš začali závidět její dobré výsledky

Když si pak jednou Vlastu Holečkovou pozvali na kobereček, nenapadlo Josefa Bubeníka nic jiného, než aby si s sebou vzala magnetofon a vše nahrála: všechna absurdní obvinění, lži a agitační projevy. „Naivně jsme si mysleli, že to budeme moct někde použít.“ Když ale řekli, že mají nahrávku a že ji kdyžtak použijí, obvinili je, že to jsou metody CIA. Vlasta Holečková nakonec dostala doživotní zákaz trenérské činnosti a jejímu příbuznému Josefu Bubeníkovi také zakázali v oddíle pracovat, i když říkal, že by to dělal i zadarmo. Policejní vyšetřování obvinění nepotvrdilo. Ústřední výbor Československého svazu tělesné výchovy Vlastě zrušil zákaz trenérské činnosti a v roce 1988 jí udělil titul zasloužilá trenérka.

Holečkovi a Bubeníkovi přesídlili v roce 1984 do Rájova u Mariánských Lázní, protože v Ústí se jim špatně dýchalo. Skutečně i v přeneseném slova smyslu. Vlasta předala štafetu svého tenisového řemesla dceři Jitce a ta po čase zase svému synovi Martinovi. V roce 1950 pořádala Vlasta Holečková první tenisovou školu v Kolíně. Od té doby přes čtyřicet let pořádala tenisové školy – tábory na různých místech republiky. Ceny byly lidové, aby se k tenisu mohly dostat děti ze všech společenských vrstev – desetihodinový kurz stál jen 20 Kčs. Za tu dobu prošlo „rukama“ paní Holečkové asi pět tisíc dětí.

Satisfakce

V listopadu 1989 založil její vnuk Jan Bubeník na Fakultě dětského lékařství UK stávkový výbor studentů, stal se jeho předsedou a spolu s dalšími představiteli studentského hnutí Martinem Mejstříkem a Šimonem Pánkem pak řídil celé studentské hnutí.

V závěru svého života žije Vlasta Holečková opět v blízkosti své dcery Jitky ve svém rodišti – Poděbradech. Tam ji přivítali jako rodačku i slavnou sportovkyni a dostala od města útulný, pohodlný byt v domě pro seniory blízko lázeňské kolonády a promenády. V této době je jí 93 let, pravidelně chodí na procházky po parku, obstarává si drobné nákupy, letos byla dokonce po mnoha letech opět plavat v „stříbrném jezeře“ u Kluku a stále je plná elánu do života, neopouští ji humor a zajímá se o všechno, co se děje kolem. „Kamarádi staré zlaté doby duchcovského tenisu“ dělají staré dámě velkou radost, když ji pravidelně zvou do svého středu.

Jako epilog mohou sloužit slova ústeckého spisovatele Jana Votruby, jehož syna Vlasta Holečková kdysi učila hrát tenis a který jí předal text nazvaný vznosně „DYNASTIE – jak přežít strach“ (zde jen úryvek): „Jejich rodina čelila normalizaci aktivně. Smyslem pro humor, rodovou soudržností ve smyslu vzájemné pomoci, důvěry a kamarádství dětí, rodičů i prarodičů sportovního ducha. Normalizaci režimu se bránili normalitou rodiny. Ve jménu obyčejné poctivosti a pravdy, ctností věru starých, leč nezestárlých, byť tehdy ,nemoderních‘. Nenechat se ponižovat, nenechat na sobě štípat dříví, říci si své! Holečkovi a Bubeníkovi žili tehdy vůbec jaksi archaicky, jakoby nemoderně. Jenže oni nevyznávali ani matriarchát, ani patriarchát, ale docela obyčejnou morálku. Dohodu. Demokracii.“