Vlasta Holečková

„Já jsem byla samorost, já jsem neměla vůbec trenéra, až ve třiceti třech letech. A to, když jsem byla jednička, tak ten náš doktor Rossler, který nás měl v klubu, říkal: ,Vlasto, musíš ke státnímu trenérovi. Musíš, jednou musíš na Klamovku, aby tě prostě dávali dál.‘ Tak jsem tam jela jednou a milej pan trenér si stoupnul do prostředka - a hraj. Jenomže já byla zvyklá honit, jo, tak jsem mu to šoupla do jednoho rohu, on říkal: ,Dobře, Vlasto, do druhýho rohu. Dobře, Vlasto.‘ Říkám: ,Di doprčic, já umím lajnovky a to umím všecko.‘ No, tak jsem tam byla poprvé, podruhý to bylo to samý, tak už jsem se potom naštvala a říkám mu: ,Ale, pane Síba, víte co, já jsem zvyklá hrát na strany, a to by pro mě nebylo dobrý takhle, když vy neběháte. Učte mě kraťasy.‘ Na to on mi pravil vztekle celkem: ,Každá, když stárnete, tak chcete, abych vás učil kraťasy.‘ Já jsem říkala: ,Pane Síba, ale já je umím, já jsem myslela, že vy jste nade mnou a že budete hrát ještě nějaký jiný fígle.‘ No, tak jsem si pana Síbu tak naštvala, že když k němu přišel Milan, tak to měl špatný, protože pan Síba byl malej, měl komplex a my byli holt veliký a Milan si nenechal taky všechno líbit, takže jsme to halt... ale musel ho brát, protože on to uměl, Milan uměl. A tak tohleto byl celej můj trénink v třiceti čtyřech letech.“

„Jednou mě to dožralo zase po čase, tak jsem ten jeden balík... tam byly montérky, který byly roztrhaný tady u příklopce, tak jsem je vzala, zašila jsem to durch, i s příklopcem a se zadkem, dala jsem to do balíčku ,Holečková‘. Oni mě zavolali a říkali: ,Co je to za práci?‘ Já povídám: ,No, práce ode mě a končím a nejdu už – jdu od vás definitivně, protože jste sprostší a sprostší na mě, protože co vím, tak sice pozdě, ale vím, jak jste mě šidili – já vám vyhrávala a vy jste mě takhle šidili.‘ Já měla totiž dvanáct set.“