Ing. Jiří Holenda

„Já jsem nadbíhal jedné takové velice pěkné holce. Dlouhé blonďaté vlasy, modré oči, vynikající postava, stále se smála. Prostě přímo ideální holka. Akorát bezúspěšně. Ale s touhletou holkou chodívala neustále její kamarádka, která nebyla blondýnka, neměla modré oči… no, ale zajímavý bylo, že jsme se zajímali o stejné věci, na rozdíl od té blondýnky, a když jsme se smáli, tak stejné věci, když jsme na něco nadávali, tak taky stejné věci a tak nějak jsme se postupně dávali dohromady. Nebyla to žádná láska na první pohled, spíš to bylo takové jako postupné seznámení a zjišťování, že si vlastně docela rozumíme. Tak jsme se seznamovali dál a dál a nedávno jsme slavili padesát let společného života.“

„Jinak ale musím říct ještě jednu zajímavou věc, že jakousi shodou okolností rodiče přežili. Díky, řekl bych, německé důkladnosti. Oni totiž před válkou žili v Bratislavě a můj tatínek jako úspěšný právník se pohyboval v takovém tom intelektuálním prostředí a po tom Němci tvrdě šli. Jenže jako čeští občané po vzniku Slovenského státu byli ihned odsunuti. Babička říkala, že dostali 24 hodin a vagón. 24 hodin na vystěhování. Takže když tam potom do jejich původního bydliště přišlo gestapo, tak už neměli koho zatknout, protože rodiče už byli pryč. A při německé důkladnosti: nenašli jsme, hotovo, konec. Škrtli. Vlak údajně zastavil v Pardubicích, ve kterých v životě nebyli. A ubytovali se tam jakžtakž. A tam zase, i když Pardubice byly prošpikované špiónama, tak na tatínka tam samozřejmě žádný záznam neměli, protože tam nebydlel. Takže díky této shodě okolností, kdy je vystěhovali z Bratislavy tak akorát a v Pardubicích nic nebylo, tak díky tomu, bych řekl, přežili, protože být to jinak, tak pravděpodobně skončili v koncentráku.“