The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jiří Holenda (* 1948)

• narozen 2. března 1948 v Pardubicích

• absolvent Vysoké školy chemicko-technologické v Pardubicích

• vojnu odsloužil u chemického útvaru v Brně

• po vojně pracoval v technologickém oddělení Tatry Kopřivnice

• v roce 1993 nastoupil do Hutních montáží Ostrava

Vlak zastavil v Pardubicích

Pardubický rodák Jiří Holenda nedá na své rodné město dopustit. Jeho rodiče tam však zavál dramatický vývoj událostí. Před válkou žili v Bratislavě, ale po vzniku Slovenského státu byli jako osoby české národnosti ihned odsunuti. „Babička říkala, že dostali 24 hodin a vagón. Do 24 hodin se museli vystěhovat.“ Tatínek, úspěšný prvorepublikový právník, se díky tomu možná vyhnul výslechu u gestapa a celá rodina deportaci do koncentračního tábora. „Vlak údajně zastavil v Pardubicích, ve kterých v životě nebyli. A ubytovali se tam.“ V Pardubicích po tatínkovi nikdo nepátral, rodina tam přežila válku v relativním bezpečí.

Malý chemik

Když se Jiří Holenda narodil, psal se druhý březen 1948. Opět krajně nejistý čas pro úspěšné prvorepublikové právníky. Tatínek šel na převýchovu k dělnické třídě na pardubická jatka a nakonec vzal zavděk místem řadového úředníka na poště. Maminka se uchytila jako vedoucí závodní jídelny u vojáků. Není proto divu, že politiku doma neřešili. Na dětství v 50. letech ale Jiří vzpomíná rád. Na klukovské hry a sporty a na prázdniny u babičky, které trávil v malé chatičce na okraji Brna. Fascinovaly ho stroje, technika a nejvíc ze všeho chemie. Ta byla jeho nejoblíbenějším předmětem na základní škole a už od dětství snil, že se stane chemikem. Vyhrál i jednu chemickou olympiádu.

Studium a svatba

Po základní škole přišlo gymnázium. Na přání tatínka, absolventa klasického gymnázia, se sice Jiří dva roky učil i latinu, ale to už bylo dávno jasné, že z něj filozof ani právník nebude. Chemický průmysl měl navíc v Pardubicích vždy velkou tradici a sídlí zde i Chemicko-technologická fakulta místní univerzity. Právě sem zamířil Jiří po úspěšné maturitě. Zažil zde nadějné období pražského jara i počínající normalizaci. Probíhající čistky se jeho ani jeho spolužáků vesměs nedotkly. Jen někteří pedagogové museli odejít. V posledním ročníku se Jiří stihl i oženit. „Nebyla blondýnka, neměla modré oči, ale zajímali jsme se o stejné věci, na rozdíl od té blondýnky. A když jsme se smáli, tak stejné věci... Nebyla to žádná láska na první pohled, spíš takové postupné seznámení a zjišťování, že si vlastně docela rozumíme. No, a nedávno jsme slavili padesát let společného života,“ přibližuje. Vychovali spolu dva syny.

Ztracený rok života

Po svatbě stihli novomanželé první společnou dovolenou v Bulharsku a pak Jiřího čekala vojna. Jako absolvent chemické školy nastoupil k chemické jednotce do Brna. „To byla jedna z mála logických věcí, které jsem na vojně zažil.“ Jako vysokoškolák se vyhnul největší vojenské šikaně, ale žádné nostalgické vzpomínky v něm nezůstaly. „Ztracený rok života,“ říká stručně. Zároveň však na vojně naposledy v praxi využil své chemické vzdělání, když místo povinného politického školení vojákům vysvětloval, jak funguje atomová bomba a jak vypadá yperit. „Nemusel jsem říkat, co nechci, a vojáčkové se aspoň něco dozvěděli,“ dodává.

Do Kopřivnice

Po vojně totiž Jiří potřeboval pro svou rodinu zejména byt a slušný plat. A oboje nabízela Tatra Kopřivnice, kam nastoupil do technologického oddělení. Z nové práce měl smíšené pocity. Zatímco pojem Tatra vzbuzoval úctu, jméno Kopřivnice v něm vyvolávalo jistou nedůvěru a byl naprosto přesvědčen, že jde o dočasné řešení – doma se cítil stále v Pardubicích. V Tatře si ale mohl vydělat slušné peníze, zvláště když si přidával i noční směny. Práce v prosperujícím podniku ho uspokojovala a časem si zvykl i na místní kolorit. „Přesto, že jsem tady nechtěl zůstat. Přestože nejdokonalejší jsou Pardubice, tak musím říct, že hned v závěsu na druhém místě je Kopřivnice. A pak dlouho nic.“ Před jeho příchodem proběhly v závodě značné čistky, mladé nováčky v polovině 70. let ale nikdo příliš nedusil. Stačilo odvolit, odhlasovat a občas městem pronést nějaký transparent. Disidentů tu moc nebylo. O událostech v listopadu 1989 se dozvěděl ve staré babiččině chatce u Brna z vysílání Hlasu Ameriky. V Kopřivnici se prý kromě pár podpisových akcí a menších shromáždění nic nedělo. Změnu politické situace ale uvítal. „Jsem spokojenej, že žijeme ve svobodné době,“ shrnuje.

Na montáže

Z Tatry nakonec odešel pár let po revoluci. „Mercedes nabízel Tatře servisní a prodejní síť po celém světě. Já jsem se na tom malinko podílel. A pak z toho sešlo. Údajně deset dnů před závěrečným podpisem. Tak jsem se naštval a šel pryč.“ Nové zaměstnání našel v Hutních montážích Ostrava. Využil zde své jazykové schopnosti a jezdil za prací po celé Evropě, zejména do německy mluvících států a také na svůj zamilovaný sever, do Norska. „Mám rád severskou mentalitu. Lidi jsou mně tam velmi sympatičtí. Pracoval jsem tam delší dobu u města Haugesund a velmi jsem si to užil.“

Už si to neříkáme

Nakonec nelituje, že se nedostal ke svému vysněnému povolání chemika ani že se nevrátil do Pardubic. „Jezdívali jsme tam nejméně jednou měsíčně a vždycky, když jsme vyjížděli z Kopřivnice nahoru na Jičín, tak jsme si říkali: ‚Jedeme domů.‘ A když jsme se vraceli, tak jsme si říkali: ‚Jedeme do práce.‘ Ale už si to neříkáme, už jsme si tady objednali i hrob.“ I po odchodu do důchodu zůstal Jiří stále aktivní. Dodnes (2021) překládá z němčiny technické texty, učí a se ženou se chystají po padesáti letech společného soužití opět navštívit Bulharsko, kde se jim na jejich první dovolené tolik líbilo.