Jiří Holík

„My jsme byli s Duklou v západním Německu. Někdo si tam koupil tranzisťák, ráno to pustil a najednou jsme slyšeli, že je Československo okupované, že jsou tady Rusáci. Zůstali jsme z toho štajf, vyvalení. Byli jsme u Mnichova, ve Füssenu. Odtud jsme přejížděli do Švýcarska, do Davosu. Tam byl manifestační průvod proti okupaci Československa, v kterém jsme šli. Neštěstí. A teď: vrátíme se, nebo zůstaneme venku? To bylo pro nás dilema. Ale někteří kluci byli ženatí, měli děti, já jsem měl před svatbou, v roce 1969 jsem se ženil. Seděli jsme před hranicemi na kládách a rozhodovali se, jestli pojedeme domů, nebo nepojedeme. Všichni jsme přijeli.“

„Hokej – to bylo jen porazit Rusáky. To v tom národě bylo. To dnes už není, dnes už jsou tam i jiné mančafty. Tenkrát porazit Rusáky – a mohli jsme prohrát s kýmkoli. Takže jsme na ně byli vybroušení a oni byli trošku zaražení. Na druhou stranu musím říct, že sborná, jak se jim říkalo, to byli parádní hokejisté, vynikající. Ani Kanaďani nebyli tak dobří, jako byli v té době Rusáci. Dnes už Rusáci nejsou takoví jako dříve, tehdy byli vynikající. A my na ně byli nabroušení za to, co se tady dělo. Měli jsme dokonce psychologa, který nás vracel do normálního stavu, protože jsme byli až přemotivovaní. A Rusáci se báli porážky. Nám se podařilo je dvakrát porazit (na mistrovství světa 1969 – pozn. ed.). Už si nepamatuji výsledky. Ale pamatuji si, že jsme přiletěli (do Prahy). Letiště bylo plné lidí: ‚Nevadí, že není zlato, ty dva pátky stály za to!‘ Dvakrát jsme je porazili – v pátek a v další pátek. Byla obrovská euforie. Pak mi táta volal: ‚Člověče, oni chtějí, abych byl starosta.‘ V ulici, kde rodiče bydleli, šel průvod a fandové křičeli: ‚Holík na radnici!‘“