Vladimír Holman

„My jsme bydleli u té hlavní trati mezi hlavním nádražím a Vysočany, poblíž Balabenky. Jednou jsme tam viděli jezdit vlak, koukáme, co to je, a on to byl ten pancéřový vlak. Vyšli jsme a najednou přišel výstřel. Byla tam potom prostřelená střecha. Tak jsme pak zmizeli do krytu. Ale ještě si vzpomínám, jak jsme takhle šli a tam jeli čtyři četníci. Jeli na ten vlak, zneškodnit ho. Když je ale uviděli, udělali prsk, prsk a bylo po policajtech.“

„Pak bylo strašné, když byl ten atentát na Heydricha, v tu dobu prakticky obsadili celou Libeň. Dokonce se člověk bál stát u okna. V sousedství matka s kočárkem šla k oknu. Někdo na ni promluvil a pohyb naštěstí nedokončila, když přišla střela. Pak začali střílet lidi na střelnici v Kobylisích… Člověk se prostě nesmírně bál. Pokaždé byla nějaká vyhláška, kdo byl všechno popraven. Když potom člověk viděl ty Lidice, Ležáky… Prostě působilo to takový ten stav, jako když na sobě máte deku.“

„Bylo to různé. Nemohu říct, že by všichni Němci, které jsem tam poznal, byli nacisté. Samozřejmě, že ten Hitler je potom zblbnul. Vzpomínám, že jsem chodil do Králík do houslí. Tak to bylo vždycky: Ein, zwei, drei… Pak zavolal kluka, aby mi to překládal. Ale to už tam skutečně byli lidé dost s těmi henleinovci. To znamená ty bílé ponožky, padací kalhoty, košile, kloboučky… Takže to se tam vytvářelo, ale bylo to spíš ve městech, na vesnicích tolik ne.“

„Když zemřel Gottwald, protože to byl velitel armády, tak byl ve vojenském a byla udělána vojenská přehlídka. Ta rakev vyjížděla z Hradu, měla průhledné víko, takže tam bylo vidět. Šel jsem se podívat a na Pohořelci jde takhle matka s holčičkou, ta se na něho dívá a pak spráskne ruce a říká: ,Mami, Sněhurka tady jede!‘ Máma ji vzala a letěla… Protože to byl samozřejmě samý fízl okolo…“