"Hned ze začátku, když jsem pracoval ten rok ve výzkumu, žádné narážky na tu svojí víru jsem neměl, protože přeci jen tam byli lidé s vysokou inteligencí. Tak i ty lidské vztahy byly na určité úrovni. Ale když jsem přišel do toho "TRSU", tak tam samozřejmě už to bylo blíž k té výrobě, tak už to bylo trošku tvrdší. Zjednal jsem si, nevím, jestli to mám takhle říct, ale je to tak...První co bylo, se začalo mluvit, když měli mezi sebou nedostudovaného bohoslovce, o ženách. A takovým způsobem, aby co nejuváženěji do mě píchali o tom celibátu. Tak jsem si tam klidně maloval a mlčel jsem. A ono to ty konstruktéry dráždilo, že je neukázňuji, že ten celibát nehájím, mlčel jsem. Pak zaútočili přímo otevřeně. Jednoho den ten jeden zaútočil přímo a říká: 'Co ty Vladimíre? Co ty na to?' Chviličku jsem mlčel, klidně rýsoval dál, a pak jsem hlasitě, tak aby to každý slyšel, řekl: Kdo co je, tak se projevuje! A sedm let jsem měl od takových řečí pokoj."
"Tak jsem jednou, viděl jsem prostě, že tam chodí. Napsal jsem jednou takový lísteček: Dovoluji vám, abyste si v mé nepřítomnosti tuto faru prohlédli. A když jsem odcházel, tak jsem to tam nechal, zamknul a nahoru si dal mikropočítač a bylo tam o čtyři body více - otevřeno zavřeno, otevřeno zavřeno."
"Pro mě osobně ta totalita mi zachránila víru. Protože ty tři roky, co jsem byl v řádu, tak ta moje představa o životě řeholníka, tak rychle měkla, a tak rychle se začala drobit, že jsem si začal říkat, že jestli to k tomu kněžství půjde takhle snadno, tak nevím, jestli to s tou svou vírou vydržím. Člověk potřeboval ty tlaky zvenku. Protože jenom tam, kde jsou vysoké tlaky, vysoké teploty, tam vznikají nové formy. Tak já osobně jsem tohleto potřeboval. Jestli to potřebovali ti druzí? Samozřejmě, že víra vždycky rostla, a vztah k Pánu Bohu se stával vždy kvalitnější, když bylo pronásledování."
„Jednou jsem se takhle ráno probudil, že půjdu do továrny, a najednou mě v srdci zachvátila taková krásně pokojná vlna, jednoznačná: ‚Dneska nechoď do fabriky, vždyť ti běží také druhá směna. Dopoledne na směnu nechoď.‘ A v deset hodin to srovnali se zemí. Z dělovky zůstala jen deset metrů vysoká hromada cihel.“
„Hned vedle nás byli jezuiti. Nás dali do jejich gymnázia a je nechali v jejich klášteře. Byli jsme přísně oddělení a nesměli jsme se spolu stýkat. To víte, naši otcové potřebovali víno na mši, hostie, tak se to začalo pašovat. Jednou ten jejich představený, přímo vládní zmocněnec, byl malej a vostrej a říkali jsme mu Vokurka. Ten náš byl dlouhej a trošku mírnější a říkali jsme mu Bidlo. Teď najednou přišel Bidlo, rozčilenej, že františkáni mluvili s jezuitama, že u něj byl vládní zmocněnec od jezuitů a že z toho musí vyvodit důsledky, a řádil. Otec Inocenc povídá: ‚Pane zmocněnče, to vůbec není pravda, že my jsme mluvili s nima. Oni mluvili s náma.‘ ‚Tak takhle to je!‘ On se sebral a zase šel křičet na toho Vokurku.“
„Samozřejmě jsme byli hlídáni složkou SNB s ostře nabitými samopaly. Říkali nám: ‚Vy jste úplně svobodní, akorát máte určené místo pobytu.‘ A ten jeden otec říká: ‚No jo, ale já se tady v tom místě nemůžu náležitě nábožensky vyžívat, protože já nemám celej breviář.‘ A ten kulturák estébáckej říká: ‚Ale nebojte se, jakmile bude zařízená kantýna, tam bude všechno k dostání, i breviář!‘
„Po jedenácté hodině se otevřou dveře cely, přišel otec (Stanislav Juřík), kvardián, za ním přišel civil, a jak byly otevřené dveře, tak jsem viděl dalšího civila a ten držel pistoli. Otec říkal: ‚Vstaň a sprav se‘, to je po moravsku ‚oblíkni se‘... Oni odešli a přišel tam uniformovanej esenbák, který měl samopal. Stál tam a já jsem se oblíkal. My jsme spali v našich nočních hábitech. Tak jsem vlít bosejma nohama do sandálů a ten esenbák, když to viděl, říkal: ‚Člověče, oblečte se pořádně, vždyť nevíte, kam jdete.‘ Tak jsem si vzal boty a svetr a chtěl jsem si vzít nějaké knížky, ale on řek: ‚Jenom dvě!‘ Brevíř měl dva takhle tlusté díly, tak jsem si chtěl vzít brevíř a Písmo, ale on: ‚Ne, jenom dvě‘, tak jsem si vzal jeden díl brevíře, ten, který jsme se právě modlili, a Písmo svaté. Pak nás vyvedli dolů do refektáře. Byli tam civilisté, kteří nás dokonale prošacovali. Shromáždili nás a vedli nás na nádvoří před kostelem. Nebe bylo poseté hvězdami, to bylo úžasné! Jeden z těch estébáků vykřikl: ‚A držet hubu, nebo vám ji rozbiju‘ a další ho okřik: ‚Nech toho, buď zticha.‘ Autobusem nás vzali do Hejnic... My jsme byli mladí, my jsme byli rošťáci a my jsme seděli vzadu, a tak jsme i zpívali: ‚Všeci sa starajú o moju chudobu a já sa nestarám, chvála Pánu Bohu...‘ Loupali očima, věděli asi, že s námi zatočí. No, stalo se.“
„Tatínek, ruský legionář, se dostal do takové odbojové skupinky proti německé okupaci a v té skupině jsem byl také jako spojka. Osobně jsem mluvil s velitelem majorem Metlickým. Jenže oni na tu skupinu přišli. Chytli majora a teď to bylo: Co z toho majora dostanou? Ale to byl voják, tak si představuju vojáka. To víte, že se s ním nemazlili. On neřekl ani jedno jméno. Mezitím tatínek začal podporovat vdovy po popravených vojácích. Byl to rok, byly to dva roky, byly to tři roky, tak to víte, zač ta léta stála... A nakonec tatínka poslali do koncentráku. Do Terezína. Byl v takovém oddělení, kde měli okno na popraviště.“
Vladimír Benedikt Holota OFM se narodil 5. srpna 1922 ve vesnici Nebřeziny na Plzeňsku. Během druhé světové války se účastnil odboje. Strach ze zatčení gestapem a také odvlečení jeho otce do Terezína ho přivedly k přemýšlení o Ježíši Kristovi, kterého znal z babiččina vyprávění. Nechal se tedy pokřtít a chtěl se věnovat umění. Místo toho ale na přání otce vystudoval strojní průmyslovku a začal pracovat v plzeňské Škodovce. Silný vnitřní pocit ho v den bombardování závodu přiměl zůstat doma. To ho přesvědčilo, aby svůj život zasvětil Bohu. Vstoupil do noviciátu řádu svatého Františka a v roce 1948 nastoupil také studium teologie. 13. dubna 1950 byl ale v rámci Akce K převezen do internace do kláštera v Bohosudově, později do Králíků, Oseku a nakonec v roce 1951 do pracovního tábora na Klíčavu, kde se podílel na stavbě přehrady. V prosinci téhož roku zde byl tajně vysvěcen na kněze. Po roce 1951 se vrátil ke své profesi projektanta. Pro svou minulost byl však šikanován a křivě obviňován jak na pracovišti, tak při výsleších StB. V uvolněných poměrech Pražského jara se mu podařilo znovu oficiálně studovat teologii a stal se knězem v Pečkách. Ale i tam byl odposloucháván a sledován různými neoznačenými auty. Po roce 1991 se vrátil do konventu Panny Marie Sněžné.
