The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Irena Holoubková (* 1928)

• narozena 29. září 1928

• jeden z předků český botanik, lékař, cestovatel a objevitel Tadeáš Haenke

• bratr Josef Henke režisér

• v letech 1950 až 1971 členka komunistické strany

• v letech 1948 až 1970 střídavě redaktorka Československého rozhlasu

• vysílání rozhlasu ve Žďáru nad Sázavou během okupace vojsk Varšavské smlouvy

• perzekvovaná během normalizace

• získání víz do Kanady pro Marii Ležákovou a její dceru

• dnes žije ve Žďáru nad Sázavou

V osmi letech jí zemřela maminka

Irena Holoubková, rodným příjmením Henkeová, se narodila 29. září 1928 v Čachovicích poblíž Nymburka. Otec pracoval jako úředník nemocniční pojišťovny a kvůli jeho pracovním povinnostem se rodina často stěhovala. Velkou část dětství pamětnice prožila v Mladé Boleslavi. Tam se také narodil její bratr Josef. Matka po jeho porodu částečně ochrnula. Když bylo Ireně Holoubkové osm let, maminka jí tragicky zemřela. Otrávila se plynem, když jí při vaření přetekla voda v hrnci. Otec se pak zhroutil a pamětnice s bratrem žila rok u prarodičů v Mnichově Hradišti. Po roce se otec znovu oženil. Pamětnice vypráví, že s nevlastní matkou neměla špatný vztah, ale vždycky cítila, že to není její maminka. „Dělala všechno, co mohla. Byla ke mně hodná a laskavá, ale neměla mě ráda. To člověk pozná.“

Z Mladé Boleslavi se pak rodina přestěhovala do Prahy-Radotína a poté na Pankrác. Tam také Irena Holoubková prožila skoro celé období druhé světové války. Vzpomíná, jak na balkoně chovali králíky, aby si přilepšili k nedostatečným přídělům masa. Vypráví také, jak otec pomáhal mladým mužům, aby nemuseli nastoupit na nucené nasazení do Německa. Asi dvaceti z nich prý sehnal oční mast, po jejíž aplikaci vypadali jako těžce nemocní, a ze zdravotních důvodů pak mohli zůstat doma. Z činžovního domu na Pankráci se 1. února 1945 rodina odstěhovala. Čtrnáct dní poté prý dům zničila bomba svržená spojeneckým bombardérem.

Dva mladí komunisté

V Praze žila rodina až do konce druhé světové války. Otce následně přeřadili do penzijního ústavu a rodina se přestěhovala do Jičína. Pamětnice tam navštěvovala reálné gymnázium, a protože z důvodu nemoci zameškala hodně vyučovacích hodin, chodila na doučování k mladému studentovi Luboši Holoubkovi. Dvojice se do sebe zamilovala a v červnu 1949 se vzali. Tehdy již více než rok v Československu neomezeně vládla komunistická strana. Oba manželé tuto skutečnost nepřijali negativně, naopak ji přivítali. „Vnímali jsme to jako obrovské vítězství,“ dodává pamětnice. Stejně jako jejich rodiče se oba stali členy komunistické strany. „My jsme si všichni mysleli, že nemůže být nic pěknějšího. Všichni jsme pracovali, až nám padaly hlavy na zem. Tolik jsme se snažili budovat republiku, aby k něčemu byla. Francouzské rovnost, volnost, bratrství jsme brali i v komunistické straně. Přísliby byly obrovské. Měly se smazat sociální rozdíly. Nakonec se všechno strašně zvrhlo, že jsme to vůbec nedokázali pochopit. Nebylo zbytí. Ve straně člověk musel zůstat, protože by nemohl nikde pracovat a pro nikoho naprosto nic udělat. Omezili jsme se na to, že jsme chodili na povinné schůze a že jsme platili příspěvky. Nebyla jsem desítkářka. Nikoho jsem neinstruovala. Žádné přednášky jsem nedělala. Říkala jsem, že mám tři děti, že nic dělat nemůžu. Platím, dělám brigády.“

Jak již pamětnice řekla, postupem času přestali komunistické ideologii slepě důvěřovat. Všimli si zatčení několika nevinných lidí a ani jejich platy, se kterými jen s velkým úsilím uživili rodinu, nesplňovaly jejich představy o životě v beztřídní společnosti. „Takových bouchanců jsme dostali tolik, že jsme začali jinak přemýšlet. Ale ze strany se nedalo vyvázat.“

Deset dní plných strachu

Až do doby tzv. normalizačního procesu oba manželé zůstali členy komunistické strany. Do roku 1958 bydlela rodina v Praze, kde manželé pracovali jako reportéři v Československém rozhlase. Potom je poslali do Jihlavy, kde měli pomoci s rozjezdem krajské rozhlasové stanice. V roce 1962 se přestěhovali do Žďáru nad Sázavou. Irena Holoubková tam nastoupila jako reportérka v rozhlasu po drátě a později toto místo převzal její manžel.

Rozhlas po drátě vysílal s pomocí kabelového rozvodu jedinou rozhlasovou stanici bez použití rádiového přenosu. Vytvořen byl podle sovětského vzoru a původně měl v době nepřátelské invaze zajišťovat informace v případě vyřazení klasických vysílačů. Nakonec byl k tomuto účelu opravdu použit, ale invaze nepřišla ze západu, nýbrž z východu. V noci z 20. na 21. srpna 1968 vojska pěti států Varšavské smlouvy obsadila území Československé republiky. Manželé Holoubkovi hned ve čtyři ráno zamířili do rozhlasového studia a doma museli nechat své tři děti. Netušili, že se deset dní domů nevrátí.

Rozhlas po drátě měl pojistku na poště, kterou instruovaná pracovnice v případě protirežimního vysílání použila k vypnutí stanice. Přes velké riziko je proto technik Emanuel Švastal napojil na vysílačku Civilní obrany. Tu měly pod správou Lidové milice a hrozilo její vypnutí. Manžel pamětnice proto zavolal na ministerstvo národní obrany kvůli zajištění mobilní vysílačky. „Ukázalo se, že to byl nejlepší krok, co mohl udělat. Vojenský pracovník manželovi oznámil, že Vysočina je nepokrytá vysílacím okruhem a že hrozně rádi přivezou vysílačku,“ vzpomíná Irena Holoubková. Na příkaz ředitele spojů Karla Hoffmanna byly totiž vypnuty běžné vysílače.

Silná vojenská vysílačka měla dosah na velkou vzdálenost. Luboš a Irena Holoubkovi se pak snažili hlavně uklidnit situaci a dodat lidem důležité informace. Do stanice volali z továren, pekáren, nemocnic, škol i školek. „Všichni volali, že budou pracovat. Každý se zaručoval, že zůstane na tom místě, kde je, a bude fungovat dál. (…) To bylo takové obrovské vlastenecké nadšení a každý se snažil dělat víc, než musel.“ Luboš Holoubek se také například spojil s velitelem polských jednotek, které stály hned za městem. Velitel poté do rozhlasu ujistil obyvatele, že vojáci nepodniknou žádný útok, a nařídil otočit hlavně tanků směrem od města. Vysílaly se také reakce lidí k invazi a podporovaly různé petice proti okupaci.

Vysílání probíhalo ve dne i v noci deset dní. Pamětnice se i s manželem prý za celou dobu nedostala domů. „Dva dny jsme neměli co jíst a pili jsme jen vodu,“ vzpomíná Irena Holoubková a dodává, že jim pak lidé do studia začali nosit potraviny. Rozhlasové vysílání ze Žďáru prý nakonec podávalo zprávy jako jedno z posledních v republice.

Vyhozeni, vyloučeni

Ještě nějakou dobu zůstali manželé v rozhlase. Jenomže už v roce 1969 odstartoval tzv. normalizační proces spojený s čistkami v zaměstnání. Oba manželé dostali v rozhlase výpověď. Podobně dopadl i bratr pamětnice, režisér Československého rozhlasu Praha Josef Henke, kterého v roce 1971 propustili ze zaměstnání a měl pak zákaz činnosti v rozhlase i televizi.

Dlouho pak Irena Holoubková nemohla najít žádné zaměstnání, než získala místo uklízečky. Pracovní místa následně často měnila. Propouštěli ji, protože nebyla lhostejná k věcem kolem ní. Vypráví například, jak se snažila v roce 1970 v národním podniku Tokoz vlastním tělem uhasit hořícího dělníka Bohumila Čápa. Zachránit se jí ho bohužel nepodařilo a sama přitom utrpěla rozsáhlé popáleniny, které si vyžádaly několikatýdenní léčení. Po návratu do zaměstnání dostala výpověď. „Ten úraz bylo potřeba zamazat, protože pracovní úraz znamená, že vedení bude bez prémií,“ dodává.

Společně s manželem se přesto dál snažila pomáhat potřebným lidem. Často manžela doprovázela, když na magnetofonový pásek tajně zaznamenával životní osudy řádových sester a církevních představitelů a jejich perzekuci za komunistického režimu. Tajně také převážela komunistickým režimem zakázanou náboženskou literaturu.

V 70. letech pak manželé Holoubkovi získali pro Marii Ležákovou a její dceru Evu pas a vízum za manželem Janem do Kanady. Starší dítě manželů Ležákových prý totiž na chodníku ve Žďáru nad Sázavou smrtelně zranila manželka vysokého funkcionáře Uranových dolů Dolní Rožínka. Neměla řidičský průkaz, přesto když se manželé Ležákovi domáhali spravedlnosti u soudu, prohráli a museli zaplatit náklady soudního řízení. Frustrovaný otec již nechtěl žít v komunistickém Československu a následně během pracovního zájezdu emigroval. Manželé Holoubkovi poté jeho manželku a dceru na rok ubytovali u sebe, než se jim podařilo získat povolení k jejich odjezdu do Kanady.

Irena Holoubková vzpomíná, že se jí po pádu komunistického režimu velmi ulevilo, ale ze současné situace je frustrovaná. Kvůli perzekuci v době normalizace mají prý s manželem velmi nízkou penzi, která jim nestačí na zaplacení bytu v domě klidného stáří ve Žďáru nad Sázavou. Manžel je přitom slepý a závislý na pomoci manželky a zdejšího personálu.