Irena Holoubková

* 1928

  • „Na poště nám to určitě zavře. Bude to jen na chvíli, protože tady se nedá vysílat nic proti režimu. Tady dole je prostor, což je bunkr pro CO pro celý okres, a tam je vysílání. Já vás tam nesmím pustit a nesmíme to používat. Zavolejte do Brna krajskému náčelníkovi civilní obrany, jestli nám z toho dovolí vysílat. Tam se na manžela strašně rozkřičel. Co si to dovoluje, že to je na nezbytné záležitosti ohrožující stát. Manžel se zmohl a říká: ,Tohle není ohrožující stát? To je dobře, že nás obsazují?‘ On zmlknul a povolil, ale dočasně, až budou linku potřebovat, vezmou si ji zpět. Takže Švastal řekl, že to nejde a ať manžel zavolá na ministerstvo obrany pro mobilní vysílačku. Manžel byl nevoják, tak se trochu zpěčoval, ale nakonec zavolal. Ukázalo se, že to byl nejlepší krok, co mohl udělat, protože tam byl vojenský pracovník, který řekl, že se na to přeptá. Za chvíli se vrátil a manželovi oznámil, že Vysočina je nepokrytá vysílacím okruhem a že hrozně rádi přivezou vysílačku.“

  • „Všichni volali, že budou pracovat. Každý se zaručoval, že zůstane na tom místě, kde je, a bude fungovat dál. Pekaři říkali, že budou péct ve dne v noci, ať se lidé nebojí, že chleba bude v každém případě. Mlékárny říkaly totéž. Školky říkaly, že budou fungovat. Že děti podrží tak dlouho, jak bude potřeba. To bylo takové obrovské vlastenecké nadšení a každý se snažil dělat víc, než musel. A teď se tady pereme jak koně.“

  • „My jsme si všichni mysleli, že nemůže být nic pěknějšího. Všichni jsme pracovali, až nám padaly hlavy na zem. Tolik jsme se snažili budovat republiku, aby k něčemu byla. Francouzské rovnost, volnost, bratrství jsme brali i v komunistické straně. Přísliby byly obrovské. Měly se smazat sociální rozdíly. Nakonec se všechno strašně zvrhlo, že jsme to vůbec nedokázali pochopit. Nebylo zbytí. Ve straně člověk musel zůstat, protože by nemohl nikde pracovat a pro nikoho naprosto nic udělat. Omezili jsme se na to, že jsme chodili na povinné schůze a že jsme platili příspěvky. Nebyla jsem desítkářka. Nikoho jsem neinstruovala. Žádné přednášky jsem nedělala. Říkala jsem, že mám tři děti, že nic dělat nemůžu. Platím, dělám brigády.“

  • Full recordings
  • 1

    Žďár nad Sázavou, 11.11.2014

    (audio)
    duration: 01:58:33
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Dostali jsme tolik bouchanců, že jsme začali jinak přemýšlet. Ale ze strany se nedalo vyvázat

Irena Holoubková
Irena Holoubková
photo: archiv pamětnice

Irena Holoubková, rodným příjmením Henkeová, se narodila 29. září 1928 v Čachovicích poblíž Nymburka. Velkou část dětství prožila v Mladé Boleslavi, kde jí v osmi letech tragicky zahynula matka. Druhou světovou válku zažila v Praze. Jejich byt čtrnáct dní po vystěhování zcela zničila bomba svržená 1. února 1945 spojeneckým bombardérem. Od roku 1948 střídavě pracovala jako reportérka v Československém rozhlase. Nejprve v Praze, potom v Jihlavě a následně ve Žďáru nad Sázavou. Společně s manželem Lubošem tam vysílali i v srpnu 1968, kdy do Československa vpadla vojska pěti států Varšavské smlouvy. Jejich vysílání se stalo symbolem srpna 1968 na Žďársku. Deset dní ve dne i v noci lidi informovali, uklidňovali a posílali vzkazy okupantům. Jejich stanice prý nakonec podávala zprávy jako jedna z posledních v republice. Za tuto činnost následně dostali oba manželé výpověď. Irena Holoubková pak vystřídala několik zaměstnání. Celý život se snažila pomáhat lidem ve svém okolí. Například v 70. letech získali manželé Holoubkovi pro Marii Ležákovou s dcerou Evou pas a vízum za manželem Janem do Kanady. Pamětnice vzpomíná, že se jí po pádu komunistického režimu velmi ulevilo, ale ze současné situace je frustrovaná. Kvůli perzekuci v době normalizace mají prý s manželem velmi nízkou penzi, která jim nestačí na zaplacení bytu v domě klidného stáří ve Žďáru nad Sázavou. Manžel je přitom slepý a závislý na pomoci manželky a zdejšího personálu.