The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Holub (* 1930  †︎ 2018)

• narozen 11. července 1930 v Holíči na Slovensku

• bratr Jiří za války v protistátní skupině vedené generálem Petříkem, později emigroval

• 1948–1952 vězněn v Plzni na Borech a v Jáchymově

• nadále sledován StB

• řidič autobusu ČSAD Příbram

• zemřel 9. června 2018

Václav Holub se narodil 11. července 1930 v Holíči na Slovensku. Jeho otec Václav tam pracoval jako úředník důchodkového úřadu. Když nastoupili k moci hlinkovci a dosadili na úřady své lidi, Václav byl ze služby propuštěn a roku 1938 se vrátil na Písecko, odkud pocházel on i jeho žena Josefa, rozená Uhrová.

V Písku se nechal zaměstnat opět na důchodkovém úřadě jako výběrčí daní, ve služební hierarchii nicméně začínal od nuly. S nacisty nesouhlasil a ze své pozice se snažil dělat všechno proti nim a pomáhat obyčejným lidem. Jeho syn vzpomíná: „V base jsem seděl s chlapem z Albrechtic u Písku. Byl to řezník a za války mu přišla daňová kontrola. Museli se podívat do chladírny a on tam měl načerno zabité tele. Povídal: ‚Ten úředník musel být slepý, protože si toho telete nevšiml. Taky se jmenoval Holub, ale to bude asi shoda jmen!‘“

Václav Holub měl staršího bratra Jiřího, který se za války angažoval v protistátní skupině vedené generálem Petříkem. Otec jim v trezoru schovával zbraně. Přišlo se na to a oba byli odvezeni na gestapo v Klatovech, které bylo vyhlášené svojí brutalitou. Za normálních okolností by dostali trest smrti, ale jelikož byly první květnové dny roku 1945, naštěstí na něj nedošlo.

Pamětník se v roce 1944 přihlásil na lesnickou školu v Písku a nastoupil na povinnou dvouletou předškolní praxi na schwarzenberské orlické panství, kde dostal přiděleného učebního pána. Sloužil na Orlíku a v Kostelci nad Vltavou. Ke konci války ale v místních lesích nebylo bezpečno. „V lese u Kostelce se pohybovali Němci, kteří utekli z fronty, ale už tam byli i Rusové. Jak na někoho narazili, bez milosti ho zastřelili, každou chvíli plavalo ve Vltavě nafouklé tělo. Měli jsme zákaz nosit do služby flinty a uniformy, aby si nás nemohli s Němci splést.“

Nejdřív zmizel bratr, potom já

V září roku 1948, to byl pamětník právě ve třetím ročníku, bratr Jiří emigroval do Spojených států. Asi čtrnáct dnů poté spolužák z lesnické školy Václava Holuba poprosil, zda by u sebe doma nemohl nechat jednu noc přespat chlapce jménem Schubert. Vracel se prý z Německa na amnestii a už mu nic nejelo na Prahu. „Prosil mě o to, protože jsem bydlel přímo v Písku, ostatní byli na internátě a tam nemohli nikoho nechat přespat. Neměl jsem s tím problém, rodiče zrovna nebyli doma. A žádné podezření ve mně nevzbudilo ani to, že měl Schubert papírek od spolužáka Kočvary, který o prázdninách emigroval a který se v něm za Schuberta zaručil.“

O měsíc později, 21. října 1948, si přišla pro Václava Holuba do školy StB a odvezla ho nejprve do Českých Budějovic a následně do Plzně na Bory, kde začalo v rámci policejní vazby druhý den vyšetřování. „Bylo nás tam celkem dvacet jedna a neustále nás spolu při vyšetřování konfrontovali. Já jsem znal jen toho svého spolužáka z lesnické školy, jinak nikoho. Došlo mi, že jediným společným jmenovatelem je ten Schubert. Toho jsem viděl až u soudu, byl to převaděč a dostal dvacet let.“ Z policejní vazby v Plzni je převezli do soudní vazby na Pankrác, pamětník okusil i pověstnou „čtyřku“, což byla vyšetřovna v Praze v Bartolomějské 4. „Už si jen potvrzovali, co chtěli vědět. Nesměl jste nikdy říct, že na vás StB dělala nátlak. Jinak jste se obratem vrátil na služebnu, kde měl ten nátlak a násilí probíhat, a tam pak bylo takové násilí, že vás přesvědčili, že nic špatného nedělají.“ Od soudu odcházel díky svému věku s mírným trestem čtyř let těžkého vězení nepodmíněně za spolčování se k úkladu o republiku dle §2 zákona 231/1948 Sb. a se ztrátou občanských práv na pět let po skončení trestu.

Basa byla ošklivá, ale byli tam i skvělí lidé

Ve věznicích to nebyl žádný med, třeba na samotce pro jednoho jich bylo na Pankráci dvanáct. Byli odděleni od skutečných kriminálníků, ti měli vlastní budovy. Mezi politickými vězni existovala stoprocentní solidarita a bylo možné se tam setkat se skvělými lidmi. „Na Borech jsme byli na celách podle abecedy, já byl se štábním kapitánem Hlučkem, letcem, který dosloužil válku za Slovenského národního povstání. Jako mladý kluk jsem tehdy vzhlížel i k ředitelům gymnázia, jako věřící zase ke kněžím. Věděl jsem, že když je zavřený i někdo takový, tak jsem asi nic špatného neudělal.“ Ani bachaři nebyli všichni stejní. Ačkoliv hlídali nepřátele režimu, byli mezi nimi i slušní lidé. „Když šli na Pankráci k soudu západní letci, na sobě uniformy s řadou vyznamenání, ti bachaři jim salutovali.“

Za odměnu do sléváren, za trest do Jáchymova

V průběhu trestu pracoval Václav Holub nejprve v kaolince v Třemošné, odkud byl za odměnu přesunut do sléváren v Králově Dvoře u Berouna. Byli tam společně s civilními zaměstnanci, kteří pracovali na osmihodinové směny. Aby ti mohli mít o víkendu volno, pracovali vězni na dvanáctihodinové směny, každý den, bez volna. Pamětníkův dílovedoucí měl syna na lesnické škole v Písku, který mu občas podstrčil balíček s jídlem, což se pochopitelně nesmělo. Václav Holub vzpomíná: „Někdo si toho všiml, a tak mě přeřadili do zkušebny trub. Tam za mnou poslal s balíčkem jednoho Maďara, po něm už ale šli. Vyslýchali ho a on dělal, že nerozumí, ačkoliv česky mluvil a rozuměl velmi dobře. Nechtěl shodit ani mě, ani svého mistra, kromě toho za styky s vězni byly sankce.“ Náčelník sléváren to vyřešil tak, že poslal Václava Holuba na poslední rok trestu do dolů v Jáchymově.

Zavřít vás můžou, ale pustit vás nemusí

Pamětníka převezli z Králova Dvora nejbližším transportem do Plzně a odtud přímo do Jáchymova, kde stál tři kilometry za městem ústřední tábor. Tím všichni vězni přišli a také tamtudy odcházeli. Měli zde uložené civilní šaty a následně byli rozdělováni na jednotlivé šachty. Václava Holuba poslali do Horního Slavkova na šachtu Prokop.

Bylo mu jedenadvacet let a v životě v dole nebyl. Začátky byly nejhorší. „Nikdo vám nic neřekl, dali vám zapálenou karbidku a poslali vás dolů. Když se někde odstřelovalo a náraz vzduchu vám ji sfoukl, musel jste se potmě plazit po kolejích až na slednou chodbu a doufat, že tam někdo bude a zapálí vám ji. Všude byla voda, šachty nebyly odvětrané.“ Útrapy nekončily, ani když jste byli z dolů venku. Z lágru se k šachtě chodilo asi kilometr oploceným koridorem přes pole, za každého počasí. Bylo tam tolik bláta, že nebyl problém v něm ztratit holínku. „V lágru bylo asi tři tisíce lidí a pořád se rozrůstal. Když jsme šli ze šichty, každý chlap nesl na ramenou do lágru kámen na stavbu. V bráně byl náčelník, a když se mu zdálo, že by ten chlap mohl unést větší kámen, tak ho s ním poslal zpět a musel si vzít větší. Než se člověk vrátil, často přišel o jídlo.“

Na denním pořádku byly i takzvané trestní šestnáctky. Když někdo nesplnil postupovou normu na díle, fáral zpět a dělal tam pomocné práce, jako bylo čištění odtokových stružek. „Šel jste na šichtu ve čtyři ráno, vrátil se o půlnoci, najedl se a ve čtyři ráno jste šel opět pracovat. Od postupové normy se odvíjely i stravenky. Kdo se delší dobu usídlil na neplničském místě, byl na tom zle.“ Světlým bodem jáchymovského pekla byly nedělní mše tajně sloužené vězněnými faráři. Rodiče směli za pamětníkem přijet jen jednou za rok, návštěvní místnosti byly v Ostrově nad Ohří. Ani se nedozvěděl, že jim vzali byt a přestěhovali je do jiného, menšího.

Václavu Holubovi zapomněli započítat do trestu dny strávené ve vazbě a místo 21. října šel domů o týden později. Do hlavního tábora ho přivezli dva dny před propuštěním a nesměl tam přijít do styku s nově příchozími. Pamětník se pochopitelně těšil: „Propouštěli nás toho dne tři v rozestupu dvaceti minut. Do čtyřiadvaceti hodin jsme museli být pryč z Jáchymova, kdyby nás tam kdekoliv chytili, šli bychom zpět do basy. Domluvili jsme se, že na sebe někde počkáme a půjdeme spolu. Ale každý jak vylezl ven, tak už na nic nečekal a šel a šel.“

Můj nejlepší kamarád neunesl, že na mě musel donášet

Václava Holuba následně zaměstnali v cihelně v Nepodřicích. Jako nespolehlivému mu dali modrou knížku. Když se dostal do čela jiný vojenský náčelník, situace byla přehodnocena a pamětník musel narukovat. Jako bývalého vězně ho přidělili k PTP. Písek ale toho roku nesplnil kvótu vojáků ve zbrani a za Václava Holuba se zřejmě někdo přimluvil, protože putoval obratem k tankistům do Českých Budějovic. Tam se major zděsil, pamětník se jim do tanku skoro nevešel, převeleli ho tedy k dělostřelcům do Rakovníka, kde sloužil jako řidič, přestože mu dopravní inspektorát ještě před vojnou odmítl i přes všechny složené zkoušky vydat řidičský průkaz. Neustále ho sledovala StB a byli na něj nasazeni i někteří jeho kamarádi. Václav Holub vzpomíná: „Nasadili na mě na vojně mého nejlepšího kamaráda Bedřicha Kříhu. Ten to ale neunesl, přiznal se mi k tomu a od té doby jsme spolu tajně probírali všechno, co ode mne měl vyzvídat. Řekl mi také, na koho dalšího si mám dát pozor, kdo v tom jede s nimi.“

Po skončení vojenské služby nastoupil k ČSAD Příbram a vozil především horníky z příbramských šachet. Do odboje proti režimu už se Václav Holub nepustil, ale svým názorem se rozhodně netajil. Jeden čas jezdil s autobusem, na kterém bylo napsáno: Ani gram uranu pro Rusko. Časem začal mít problémy se zdravím, ve starých autobusech seděl řidič přímo nad kolem, takže cítil každý výmol, kterým projel, a odnášela to játra a žlučník. V roce 1962 řízení nechal a rozhodl se dostudovat lesnickou školu. „Směl jsem to dodělat hlavně z toho důvodu, že největší komunista na škole byl školník.“ Umístěnku ale dostal do obce Vlastec, deset kilometrů od Písku. Měl už v té době děti v Písku ve škole, manželku v Jitexu a za práci byl minimální plat. Vrátil se tedy opět do ČSAD Příbram. Za dobu jeho nepřítomnosti se obměnil vozový park, autobusy dostaly odpružené sedačky pro řidiče, a tak Václav Holub vydržel řídit autobus až do důchodu. Dnes stále žije se ženou v Písku.