„Tam to bylo na tom lágru kruté, já byl v Horním Slavkově. Chodilo se kilometr oploceným koridorem na šachtu č. 8, za každého počasí. Šlo to přes pole, koridor vedl bývalým polem, tam do toho pršelo, i chlapi ztratili gumovku, kolik tam bylo bahna. Lágr se pořád rozrůstal, bylo tam tři tisíce lidí, tak stavební kámen jsme nosili z šachty pěšky, pochopitelně. V bráně byl náčelník, a když se mu zdálo, že ten chlap by mohl unést větší kámen, tak musel stranou a nesl ho tam zpátky. Bachaři šli za těmi koridory, ti ho tam doprovodili, musel si vzít větší kámen. Taky se klidně stalo, že jste přišla o jídlo. Mezitím bylo jídlo, a vy než jste přišla za tři hodiny, tak už třeba nebylo.“
„Byli jsme asi tři, kteří byli propuštění, a oni to propouštěli po dvaceti minutách. Do čtyřiadvaceti hodin jste musela být odsud pryč. Jinak jak vás tam kdekoliv, na silnici v Jáchymově, v lázních, kdyby na vás přišli, tak jste šla zpátky do basy. My jsme si tam dali rande, jak nás pouštěli, že půjdeme spolu. Ani náhodou, člověk vypadl a šel a šel pryč.“
„V Kostelci (nad Vltavou) když bylo po válce, tam byly hluboké lesy, tak se tam pohybovali Němci, ti, co utíkali z fronty. Byly už tam ruské posádky a bez milosti je střílely. Člověk se jim vůbec nedivil, protože to, co oni dělali jim, tak jim to vraceli. Každou chvíli jste viděla ve Vltavě plavat nafouklé tělo. Jak na ně přišli, tak je stříleli na potkání. Takže jsme měli (lesníci) nařízené, že nesmíme nosit do služby flinty, a nesměli jsme nosit uniformy. Měli jsme zelené uniformy, byli tam Němci, to by si mohli splést, takže jsme chodili jako civilní lidé a pokud možno v tom lese co nejméně.“
Václav Holub se narodil 11. července 1930 v Holíči na Slovensku. Otec Václav i maminka Josefa, rozená Uhrová, pocházeli z Písecka. Až do roku 1938 pracoval otec na Slovensku jako státní úředník. Pamětníkův starší bratr Jiří se za války angažoval v protistátní skupině vedené generálem Petříkem a otec jim schovával zbraně. V září roku 1948 nechal Václav Holub na spolužákovu prosbu přespat u sebe doma člověka jménem Schubert, který se údajně vracel z Německa na amnestii a už mu nic nejelo na Prahu. 21. října 1948 přišla pro pamětníka do školy StB a odvezla ho nejprve do Plzně na Bory a poté do Prahy na vyšetřovnu v Bartolomějské 4. Následovala soudní vazba na Pankráci, ze které odcházel zpět do Plzně s rozsudkem čtyř let vězení za spolčování se k úkladu o republiku. Téhož roku jeho bratr emigroval do Spojených států. V průběhu trestu pracoval Václav Holub v kaolince v Třemošné a za odměnu byl přesunut do sléváren v Králově Dvoře u Berouna. Přistihli ho však, že mu jeho mistr tajně předává balíčky s jídlem, a na poslední rok trestu tedy putoval do uranových dolů, konkrétně na šachtu Prokop v Horním Slavkově. Roku 1954 ho i přes modrou knížku povolali na vojnu, nejprve k PTP do Písku a následně k tankistům do Českých Budějovic. Protože se do tanku nevešel, putoval obratem k dělostřelcům do Rakovníka. Stále ho sledovala StB. Po skončení vojenské služby nastoupil k ČSAD Příbram, kde s přestávkami vydržel až do důchodu. Václav Holub zemřel 9. června 2018.
