„Tak jsem se dobře seznámil s tím kaplanem, doktorem Petřkem. To byl můj další... ne kámen úrazu, ale nebezpečný schůdek, protože se tam ukrývali parašutisté. Já jsem to nevěděl, že tam jsou. On to neprozradil. On je schovával, on se o ně staral. Nosil jim jídlo, vynášel jim odtamtud fekálie. A jednou se mně zmínil, aniž by uvedl, že jsou v podzemí toho chrámu: ‚Sháním pro [parašutisty] změnu ubytování.‘ Já jsem tedy sháněl ve Stromovce. Když jsem mu sdělil, že se mi zdá, že by možná bylo vhodné místo ve Stromovce – bývalý mlýn, potom to byla, myslím, rozvodna – tak říkal: ‚Už není třeba. V noci se přestěhují.‘ Jenže v noci mezitím došlo k tomu prozrazení a ke střelbě. Takže jsem byl znovu v takovým nebezpečí.“
„To ještě byl komunistický režim. Nesmělo se nikam ven. Plavat do zahraničí se nesmělo. Ale tenkrát udělali výjimku, když je to k výročí a má to bejt závod. Bylo to tenkrát dvanáct lodí, které jsme přepravili na Dunaj. Po Dunaji do Bulharska k moři, na Černé moře. A tam se potom vyplouvalo přes Černé moře až do Cařihradu, do Konstantinopole. To byla pěkná plavba. Ta trvala dlouho, byla zajímavá. Všecky lodě to přečkaly, přestály ve zdraví... A vrátily se zpátky.“
„Byl to pěší oddíl, ne vodní. A jmenoval se Spojovací oddíl. Vedl ho důstojník z Generálního štábu v Dejvicích. Tak jsem se tam přihlásil. Když republika začala připravovat civilní obranu – v Praze takové ty hlásky – vybavila je vojenskými telefony. A já jsem se zúčastnil, když právě tento oddíl zřizoval tyto hlásky a propojoval je, čili drátoval Prahu. V konci, když už přišli Němci, tak skupinka v tom oddílu začala vyrábět i vysílačky. Já jsem sice ve skupince nebyl, ale vím, že mě pověřovali, abych kupoval – aniž by si toho někdo všiml – v obchodech radiosoučástky a nosil jim je. Bohužel, brzy jsem zjistil z novin, když už tady byli Němci, že někteří z nich byli zatčeni a popraveni. Tak jsem všechny stopy z té své účasti v tom oddíle zničil. Nechtěl jsem rodinu přivést do špatné situace.“
„Tehdy tam jezdily vlaky jenom směrem na frontu. Vozily střelivo nebo zásobování. Ty vagony už neměly okna, dveře, to bylo všechno vystřílený z letadel. A zpátky jezdily prázdný. Tak s takovejma jsme jeli vždycky od města k městu. (...) Ta města byla vybombardována, tudíž i ty nádraží a koleje. Takže vlaky pendlovaly vždycky jenom mezi městem. Přes město jsme museli pěšky, což bylo pěkně drastický vidět to rozbitý město. A tam byl zase vlak, který vozil přísun na frontu. Tak jsme se vraceli a tak jsme se dostali až do Drážďan. Z Drážďan už, byť Drážďany byly vybombardovaný, tak nádraží fungovalo, tak z Drážďan už jsme jeli, řekl bych lidsky, normálně, rychlíkem do Prahy.“
„Byly to lodě nejen z Prahy, prakticky z celý Český republiky, a byl to vlastně i dosud největší zájezd, dá-li se říct zájezd vyplutí českých lodí na moře. Byla to doba, kdy jsme ještě měli dost málo zkušeností s plavbou na moři, takže to bylo i po té organizační stránce dost složitý a náročný. Například sehnat mapy. Mapy, zejména námořní mapy, byly u nás v republice nedostupný. A zahraniční, jako třeba anglický – jakpak se dostat do Anglie a přivézt mapy? Takže někdo něco sem tam sehnal nějakým podloudným způsobem. Většinu map jsme sehnali z Bulharska. A i tam ti, co nám je opatřovali, tak trnuli, kdy se to na ně prozradí, protože to bylo vlastně totéž jako vojenský tajemství, taková mapa.“
„... A vtom došlo k přepadení Československa sovětskou armádou. Načež tam nastoupili tři kádrováci ze tří podniků berlínských – já vím, že jeden byl ze stavebního nějakého podniku, ty další nevím. Prohlásili, že jsme tam internovaní a že máme počkat na další rozkazy. Domů že se vrátit nesmíme. Ti místní Němci, tzn. ti členové klubu Fraternitas, se o nás fantasticky starali. (...) My jsme nesměli opustit území toho klubu. Jenomže oni znali cestičky, kudy z klubu se dostat ven nepozorovaně, brali nás do rodin, čímž nám samozřejmě udělali velkou radost, protože pustili nám berlínskou televizi, ale západní. A v té západní jsme viděli, jak tady tanky jezdí po Václaváku a střílí. Tím spíš jsme se chtěli dostat zpátky. Vím, že jsem chtěl získat nějaké informace nebo prosadit na našem velvyslanectví v Berlíně náš okamžitý návrat, tak tam jsem se vůbec nedostal. Protože vyslanectví, ač výsostné území, bylo obsazeno německou policií, vytlučená okna, protože tam s někým zřejmě někoho prohodili oknem nebo jak, tak prostě zabrali vyslanectví a nikoho tam nepustili.“
Rudolf Jan Holý se narodil 22. září 1921 v Ústí nad Labem-Střekově, kde žil se svými rodiči a dvěma sestrami. Od dětství byl členem Skautu. Po nástupu Hitlera museli s rodinou severní Čechy opustit. Odešli do Prahy, kde pamětník pokračoval ve skautování a nastoupil na Obchodní akademii v Resslově ulici. Zájem o Orient jej přivedl k návštěvám kostela Cyrila a Metoděje a k pravoslavné církvi, kde se seznámil s kaplanem Václavem Petřkem a biskupem Gorazdem a spolupracoval s nimi při hledání nového úkrytu pro parašutisty po atentátu na Reinharda Heydricha. Rudolf Holý nebyl jako spolupracovník prozrazen a zůstal i nadále v kontaktu s církví. V květnu 1943 byl coby jedenadvacátý ročník nuceně nasazen u Deutsche Lufthansa v Praze-Ruzyni. Květnové povstání prožíval v ulicích na Starém Městě v Praze, kde bydlel se svou ženou Libuší. Po válce se dal do služeb pravoslavné církve. Když však o něj začali příliš projevovat zájem z ministerstva vnitra, církev opustil. Našel si místo na Dolech Zdeňka Nejedlého u Kladna a později místo pomocného dělníka v Praze. Dálkově vystudoval ČVUT a nastoupil do Výzkumného ústavu strojírenského. Od poloviny šedesátých let se věnuje jachtingu. Stal se členem Českého yacht klubu v Praze-Podolí, kde byl dlouhá léta předsedou a klubovým archivářem. Se ženou Libuší vychovali dvě děti, čtyři vnoučata a šest pravnoučat. Rudolf Jan Holý zemřel 6. října roku 2019.
