„Bachaři měli nějakou úchylku. Na ubikaci nás bylo třeba pětadvacet a oni se vyžívali v tom, že dělali tzv. filcunky. Kontroly, co tam kdo má. My měli jediný majetek, a to krabici od margarínu a tam noviny. Já tam jednou měl katolický časopis. Bachaři ho našli. Já jsem si říkal, proč by jim to mělo vadit... Ale vadilo. Dostal jsem jednu noc v korekci, což bylo vězení ve vězení. Také jsem v Jáchymově zažil útěky. Nějací kluci jezdili na jiné pracoviště, tak se domluvili, přepadli bachaře, co je při převozu hlídal, sebrali mu zbraň, z auta vyskočili a utíkali pryč, do neznáma. Všechny je bez pardonu postříleli a dovezli do lágru. Mrtví tam pak leželi a my jsme museli kolem pochodovat. Bachaři jen opakovali, že takto dopadne každý, kdo se pokusí o útěk.“
„Jak se blížila fronta, mnozí už utíkali [z nucených prací v Kuřimi]. Rozhodl jsem se, že také uteču. Bylo to 14. dubna 1945. Spolu s dalšími jsem šel na nádraží v Brně. Měli jsme uniformy, tak jsme vypadali jako vojáci. Na nádraží bylo tolik vojáků, že se nikdo nemohl do vagonu dostat. Hlídala to tam německá policie. My měli dlouhé zelené vojenské kabáty, tak si nás nikdo nevšímal a prošli jsme spolu s vojáky. V Náměšti jsme museli vystoupit, abychom se dostali dál do Velkého Meziříčí. Samozřejmě jsme neměli na útěku žádné dokumenty, kontroloři po nás chtěli peníze, ale nakonec jen mávli rukou. Než skončila válka, musel jsem se doma ještě schovávat, protože za to byla smrt, když někdo zběhl.“
„Když nás v Jáchymově propouštěli, říkali nám, že se máme vrátit tam, kde nás policie vyzvedla, že to, co máme za sebou, nám nikdo nemůže připomínat, a že se máme chovat slušně. No tak já jsem tomu věřil, že to máme za sebou. Šel jsem tedy na fakultu v Brně požádat o to, abych si mohl dodělat druhou státnici. Řekli mi ale, že to nejde, že když jsem měl studium tři roky přerušené, tak že už to neplatí, že jediná možnost je vystudovat znovu a dálkově. Úředník, který měl na starosti dálkaře, se mě pak zeptal, zda chodím do kostela. Řekl jsem, že ano. A on mi na to řekl, že toho učitele tedy nemůžu dělat. Ptal jsem se ho tehdy, co náboženská svoboda, ta neplatí? A on mi odpověděl, že bude lepší, když si najdu zaměstnání, kde to není tak problematické.“
Ladislav Homola se narodil 26. ledna 1927 do početné rodiny v Lavičkách na Vysočině. Za druhé světové války utekl z nucených prací v továrně v Kuřimi a v posledních týdnech války se musel skrývat. V době vysokoškolských studií na učitelském ústavu v Brně se zapojil do studentské odbojové skupiny Skřel, která rozšiřovala letáky s protikomunistickým zaměřením. Velmi záhy ho přímo ve výuce zatkla StB. Soud v Brně ho pak v listopadu 1949 odsoudil za úklady proti republice ke čtyřem letům odnětí svobody. Trest si odpykal v uranových dolech v Jáchymově, pobýval v lágru Mariánská. Totalitní režim mu už nikdy neumožnil vykovávat pedagogickou činnost. Ladislav po celý život pracoval jako dělník. Vychoval čtyři syny. V době natáčení rozhovoru (2019) žil ve Velkém Meziříčí. Ladislav Homola zemřel 21. září roku 2020.
Svatba pamětníka v roce 1962 s jeho druhou ženou. Jednalo se o pamětníkovu lásku z mládí. S ní se musel kdysi rozloučit, protože rodiče pro ni hledali spíše muže, který by se spolu s ní postaral o rodinný statek, to pamětník nebyl. Když mu ale po porodu třetího syna zemřela první žena, vrátil se ke své lásce, a tentokrát už sňatku nic nebránilo.
Svatba pamětníka v roce 1962 s jeho druhou ženou. Jednalo se o pamětníkovu lásku z mládí. S ní se musel kdysi rozloučit, protože rodiče pro ni hledali spíše muže, který by se spolu s ní postaral o rodinný statek, to pamětník nebyl. Když mu ale po porodu třetího syna zemřela první žena, vrátil se ke své lásce, a tentokrát už sňatku nic nebránilo.
