Blanka Homolková

* 1940

  • „Myslím si, že se představil jako major Špaček a ten mi teda prvně řekl, že ten, kdo mého otce zastřelil, se jmenoval Karkoška, že byl z Ostravy a že to byla vlastně nešťastná náhoda. A že byl za to souzen podle paragrafu, teď mi řekl ten paragraf. A když mi ho sdělil, tak já jsem toho příslušníka Ministerstva vnitra požádala, aby mně našel v trestním zákoníku platným v roce 1952, jaká je sazba pro to, z čeho byl příslušný Karkoška obviněn. A on mě tam přečetl, že to bylo v rozmezí mezi sedmi až dvanácti lety nepodmíněně za hrubé porušení, které vede až za takové zranění, které vede až ke smrti postiženého. Načež já jsem toho majora Špačka zeptala, jak mě zdůvodní, že obviněný Karkoška při této sazbě v trestním zákoníku mohl dostat jeden měsíc nepodmíněně s lhůtou na jeden rok a ještě byl v období tří měsíců povýšen. A v tento moment se jednání toho soudruha velice změnilo, byl vůči mně nesmírně agresívní, začal mně vyhrožovat mnohaletým žalářem, pokud já teda mu nepodepíšu, že už se nikdy v životě okolnostmi smrti mého otce nebudu zabývat, že nikdy už nepodám žádnou žádost.“

  • „A oni mně řekli, že samozřejmě, že mně budou říkat jenom pravdu. Tak jsem se dotázala, zda byl můj otec zastřelen zepředu, nebo zezadu, a oni mně řekli, že zepředu. Načež já jsem vytáhla tu košili, kterou nám ta uklízečka v roce padesát dva tajně donesla, a řekla jsem: ‚Podívejte se, tady je tolik a tolik děr v té košili na zadní straně a pouze dva otvory zepředu a to jsou zřejmě průstřely.‘ Také jsem jim řekla, že se nám doneslo, nebo prostě nám bylo sděleno lidmi, kteří při zásahu, při kterém můj otec přišel o život, pracovali na poli, protože se jednalo o období, kdy probíhají žně, a ukazovali nám, že otec při prvním zásahu ze salvy samopalu se skácel, vstal a ukazoval, což potom nám bylo sděleno, že to byl příkaz Zastavte palbu, tak do něho byla puštěna další dávka ze samopalu, která byla smrtelná.“

  • „Potkal tři muže, kteří ho zastavili, a on potom sdělil své tchýni paní Kaválkové, s kterou jsme žili ve společné domácnosti, že v těchto třech mužích, že to nebyli žádní diverzanti z Polska, ale že to byli přestrojení muži, kteří se za diverzanty jako by vydávali. A řekl: ‚Maminko, to není honba na diverzanty, to je honba na mě a já pravděpodobně budu zatčen, že jsem proti těm údajným diverzantům nezakročil, ale byl jsem sám proti přesile tří osob.‘ To bylo ve čtvrtek 31. srpna. 1. srpna v pátek během dne přijel cestou, strmou cestou, která nebyla určena pro vozidla, a přijel k našemu domu, převlékl se, přilepil si číslo na služební motorce. Řekl, když mu matka nadávala, že jede takovými neschůdnými cestami, tak on řekl: ‚Bohužel, neměl jsem havárii a nic jsem si nezlomil, možná by mně to zachránilo život.‘ Takto jí argumentoval. To bylo v pátek kolem třetí hodiny odpolední, on odjel do služby a to bylo naposled, co jsme mého otce viděli. V sobotu odpoledne kolem jedné hodiny přišlo k nám několik mužů, aby nám sdělilo, že při služebním zásahu na údajné diverzanty byl můj otec nešťastnou náhodou zastřelen.“

  • „Byl svolán výbor KSČ a vedoucí komise pro socialistickou výchovnou práci, což byla vlastně v družstevnictví náhražka za ROH, a tam mě předvolali a ten soudruh Vybíral řekl, že okamžitě musím za svůj nepřátelský postoj k naší republice být potrestána a že on navrhuje, abych byla přeřazena do dolů. No tak výrobní družstvo Drutěva vlastně zaměstnávalo osoby se změněnou pracovní schopností, kterou jsem také v té době měla, protože jsem měla vrozenou luxaci kloubu, a tak mu řekl, že nic takového, oni takové provozy nemají, tak potom to zmírnil, že musím být okamžitě převedena do výrobního procesu, že nemohu pracovat v administrativě se svým nepřátelským postojem k našemu státu. Načež ten předseda komise pro politicko-výchovnou práci, což byl významný angažovaný člen strany, a ještě k tomu to byl nevidomý pracovník, tak řekl, že on s tím nesouhlasí, že já jsem chtěla jenom vyšetřit smrt svého otce, že oni mně nedali dostatečné zdůvodnění. Čili že on se nediví, že já mám k tomu jejich postoji výhrady, a že on nesouhlasí s tím, abych byla jakýmkoliv způsobem trestána.“

  • „Tak jsem hned v prvním ročníku byla zvolena do celoškolského výboru ČSM, což mělo za důsledek, že když jsem byla ve čtvrtém ročníku a dosáhla jsem osmnácti let, tak si mě povolal můj učitel Fiedler a řekl mně, že ať podepíšu žádost, abych se stala kandidátkou KSČ. A já jsem mu řekla, že já to absolutně odmítám, protože nemám dostatek životních zkušeností, abych v KSČ mohla být, a že vlastně jsem traumatizovaná tím nevysvětlitelným úmrtím svého otce a že z toho důvodu, který byl velice angažovaný, on už byl vlastně předválečný člen komunistické strany, a že já se chci věnovat pouze svému povolání a rodině a rozhodně, že to je pro mě takové poučení, že nikdy nechci se angažovat v jakékoliv politické straně. Uběhlo několik dnů nebo dva týdny a on si mě znova, ten učitel Fiedler, zavolal a řekl, že ta škola to dostala jako stranický úkol, že mě musí do té KSČ získat a že tím svým špatným postojem ohrožuji i jeho jako učitele, ředitele školy, a že pokud to neudělám, pokud to nepodepíšu, tak nejenže ohrožuji je přímo, ale že ohrožuji i sebe, a že mně otevřeně říká, že tu maturitu zcela rozhodně neudělám.“

  • Full recordings
  • 1

    Hradec Kálové, 12.04.2019

    (audio)
    duration: 01:28:07
    media recorded in project Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Full recordings are available only for logged users.

Hledání pravdy o smrti otce Rudolfa Vavřeny

Blanka Homolková 2019
Blanka Homolková 2019
photo: sbírka Post Bellum

Blanka Homolková se narodila 24. února 1940 v Červeném Kostelci. Její otec Rudolf Vavřena v roce 1938 vstoupil do KSČ, za dob protektorátu se angažoval v komunistickém odboji, v roce 1941 ho zatklo gestapo a do konce války byl vězněn v koncentračním táboře v Gollnově. V roce 1948 se jako kriminální vyšetřovatel v Hradci Králové na pobočce v archivu Ministerstva vnitra údajně dostal v archivu k přísně tajným materiálům. 1. srpna 1952 byl otec při výkonu služby zastřelen za nevyjasněných okolností, kdy několik indicií nasvědčuje, že šlo o úkladnou vraždu a jeho nařízenou likvidaci. Matka, babička a dvě nezletilé děti žily ve velmi nuzných poměrech. Začátkem roku 1953 matce úřady vyplatily jednorázové odškodnění 50.000 korun, které však pozbylo hodnotu kvůli měnové reformě v červnu 1953. Po smrti otce trpěla matka duševní chorobou, která se projevovala agresí vůči členům rodiny. Blanka nastoupila na vyšší hospodářskou školu v Náchodě. Ve čtvrtém ročníku pod výhrůžkou a nátlakem podepsala žádost kandidáta KSČ. Po maturitě v roce 1958 nastoupila Blanka do práce na Okresní národní výbor v Náchodě jako účetní na umístěnku. Matku tehdy převezli do psychiatrické léčebny v Havlíčkově Brodě a Blanka se tak v osmnácti letech stala opatrovnicí nezletilého bratra Miloše a nesvéprávné matky. V březnu 1962 babička zemřela a v roce 1963 šla Blanka pracovat do výrobního družstva Sněžka Náchod. V roce 1964 se vdala a od prvního ledna 1965 se přestěhovala do Prahy. V 60. letech se snažila o objasnění smrti svého otce. Začala pracovat ve výrobním družstvu Drutěva Praha jako účetní. V roce 1967 byla na vlastní žádost definitivně vyškrtnuta z evidence členů KSČ. V listopadu 1968 absolvovala jednání o okolnostech smrti otce na Ministerstvu vnitra s majorem Špačkem. Musela podepsat čestné prohlášení, že už se nikdy nebude zajímat o okolnosti smrti svého otce. V osmdesátých letech získala místo ve Svazu výrobních družstev. V roce 2016 se obrátila s žádostí o prošetření smrti otce na Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu. V dubnu 2017 Okresní státní zastupitelství v Náchodě případ úmrtí Rudolfa Vavřeny odložil s dovětkem, že proti tomuto usnesení se nelze odvolat.