Blanka Homolková

„A oni mně řekli, že samozřejmě, že mně budou říkat jenom pravdu. Tak jsem se dotázala, zda byl můj otec zastřelen zepředu, nebo zezadu, a oni mně řekli, že zepředu. Načež já jsem vytáhla tu košili, kterou nám ta uklízečka v roce padesát dva tajně donesla, a řekla jsem: ‚Podívejte se, tady je tolik a tolik děr v té košili na zadní straně a pouze dva otvory zepředu a to jsou zřejmě průstřely.‘ Také jsem jim řekla, že se nám doneslo, nebo prostě nám bylo sděleno lidmi, kteří při zásahu, při kterém můj otec přišel o život, pracovali na poli, protože se jednalo o období, kdy probíhají žně, a ukazovali nám, že otec při prvním zásahu ze salvy samopalu se skácel, vstal a ukazoval, což potom nám bylo sděleno, že to byl příkaz Zastavte palbu, tak do něho byla puštěna další dávka ze samopalu, která byla smrtelná.“

„Potkal tři muže, kteří ho zastavili, a on potom sdělil své tchýni paní Kaválkové, s kterou jsme žili ve společné domácnosti, že v těchto třech mužích, že to nebyli žádní diverzanti z Polska, ale že to byli přestrojení muži, kteří se za diverzanty jako by vydávali. A řekl: ‚Maminko, to není honba na diverzanty, to je honba na mě a já pravděpodobně budu zatčen, že jsem proti těm údajným diverzantům nezakročil, ale byl jsem sám proti přesile tří osob.‘ To bylo ve čtvrtek 31. srpna. 1. srpna v pátek během dne přijel cestou, strmou cestou, která nebyla určena pro vozidla, a přijel k našemu domu, převlékl se, přilepil si číslo na služební motorce. Řekl, když mu matka nadávala, že jede takovými neschůdnými cestami, tak on řekl: ‚Bohužel, neměl jsem havárii a nic jsem si nezlomil, možná by mně to zachránilo život.‘ Takto jí argumentoval. To bylo v pátek kolem třetí hodiny odpolední, on odjel do služby a to bylo naposled, co jsme mého otce viděli. V sobotu odpoledne kolem jedné hodiny přišlo k nám několik mužů, aby nám sdělilo, že při služebním zásahu na údajné diverzanty byl můj otec nešťastnou náhodou zastřelen.“

„Byl svolán výbor KSČ a vedoucí komise pro socialistickou výchovnou práci, což byla vlastně v družstevnictví náhražka za ROH, a tam mě předvolali a ten soudruh Vybíral řekl, že okamžitě musím za svůj nepřátelský postoj k naší republice být potrestána a že on navrhuje, abych byla přeřazena do dolů. No tak výrobní družstvo Drutěva vlastně zaměstnávalo osoby se změněnou pracovní schopností, kterou jsem také v té době měla, protože jsem měla vrozenou luxaci kloubu, a tak mu řekl, že nic takového, oni takové provozy nemají, tak potom to zmírnil, že musím být okamžitě převedena do výrobního procesu, že nemohu pracovat v administrativě se svým nepřátelským postojem k našemu státu. Načež ten předseda komise pro politicko-výchovnou práci, což byl významný angažovaný člen strany, a ještě k tomu to byl nevidomý pracovník, tak řekl, že on s tím nesouhlasí, že já jsem chtěla jenom vyšetřit smrt svého otce, že oni mně nedali dostatečné zdůvodnění. Čili že on se nediví, že já mám k tomu jejich postoji výhrady, a že on nesouhlasí s tím, abych byla jakýmkoliv způsobem trestána.“

„Tak jsem hned v prvním ročníku byla zvolena do celoškolského výboru ČSM, což mělo za důsledek, že když jsem byla ve čtvrtém ročníku a dosáhla jsem osmnácti let, tak si mě povolal můj učitel Fiedler a řekl mně, že ať podepíšu žádost, abych se stala kandidátkou KSČ. A já jsem mu řekla, že já to absolutně odmítám, protože nemám dostatek životních zkušeností, abych v KSČ mohla být, a že vlastně jsem traumatizovaná tím nevysvětlitelným úmrtím svého otce a že z toho důvodu, který byl velice angažovaný, on už byl vlastně předválečný člen komunistické strany, a že já se chci věnovat pouze svému povolání a rodině a rozhodně, že to je pro mě takové poučení, že nikdy nechci se angažovat v jakékoliv politické straně. Uběhlo několik dnů nebo dva týdny a on si mě znova, ten učitel Fiedler, zavolal a řekl, že ta škola to dostala jako stranický úkol, že mě musí do té KSČ získat a že tím svým špatným postojem ohrožuji i jeho jako učitele, ředitele školy, a že pokud to neudělám, pokud to nepodepíšu, tak nejenže ohrožuji je přímo, ale že ohrožuji i sebe, a že mně otevřeně říká, že tu maturitu zcela rozhodně neudělám.“