The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Blanka Homolková (* 1940)

• narozena 24. února 1940 v Červeném Kostelci

• otec Rudolf Vavřena se za války angažoval v komunistickém odboji

• po válce se otec stal kriminalistou

• 1. srpna 1952 otec Rudolf Vavřena zastřelen při výkonu služby za nevyjasněných okolností

• Blanka vystudovala vyšší hospodářskou školu v Náchodě

• nastoupila na umístěnku na ONV Náchod

• v osmnácti letech se stala opatrovnicí nezletilého bratra Miloše a nesvéprávné matky

• roku 1964 se vdala

• v lednu 1965 se přestěhovala do Prahy

• nastoupila do výrobního družstva Drutěva Praha jako účetní

• v roce 1967 vystoupila z KSČ

• v 60. letech se snažila domoci vyšetření nevyjasněného úmrtí otce

• od roku 2016 případ šetřil Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu

Blanka Homolková, rodným jménem Vavřenová, přišla na svět 24. února 1940 v Červeném Kostelci ve východních Čechách do rodiny Heleny rozené Kaválkové a otce Rudolfa Vavřeny. Prarodiče Josefa a Marie Kaválkovi měli v Náchodě živnost na textilní výrobu. Rudolf se narodil 26. července 1912 v Nízkém Dřevíči (dnes součástí Hronova). Vyučil se v Náchodě zámečníkem, v roce 1938 vstoupil do KSČ. Za dob protektorátu byl činný v odbojové skupině Oldřicha Kábrta napojené na ilegální ústřední výbor KSČ. V červnu 1941 byl Rudolf Vavřena zatčen gestapem a následně vězněn v Litoměřicích, později v koncentračním táboře Gollnow. Domů se vrátil až v červenci 1945. V roce 1946 od generála Svobody obdržel státní vyznamenání za svou odbojovou činnost.

Vavřenovi bydleli v Horním Kostelci (dnes součástí Červeného Kostelce) v rodinném domku. Následkem věznění měl otec podlomené zdraví, proto mu bylo lékařem doporučeno změnit zaměstnání. Od března 1946 byl kriminálním čekatelem u Okresní kriminální úřadovny v Náchodě. Protože každý den dojížděl za prací 24 kilometrů na kole, přestěhovali se do Náchoda, do domku ovdovělé tchýně. V Náchodě se také angažoval jako předseda akčního výboru SOPV (Svazu osvobozených politických vězňů), člen trestní komise Okresního národního výboru (ONV) a předseda revizní komise ONV. Koncem roku 1948 byl delegován na vyšší místo a pracoval v Hradci Králové na pobočce Ministerstva vnitra ve skupině vedené JUDr. Bohumilem Smolou.

Otec viděl, co neměl?

Zde vyšetřoval případ, o který měl zájem tehdejší ministr spravedlnosti Alexej Čepička. Ještě předtím ho prý jeden z kolegů varoval, aby se do případu nezapojoval, že mu to může zničit kariéru. V průběhu vyšetřování se měl shodou náhod a nedopatřením dostat v archivu Ministerstva vnitra k důvěrným spisům, které mohly kompromitovat tehdejší vedoucí komunistické představitele a které měly být přísně utajeny. Hned po této události prý kdosi naznačil, že do roka bude odsouzen u soudu a zavřený ve vězení. Následně se také dozvěděl o nenadálých úmrtích svých dvou spolupracovníků ze skupiny Bohumila Smoly, kdy jeden utonul a druhý se zabil při nehodě na motorce.

V lednu 1950 byl otec obžalován a následně v květnu odsouzen u Vrchního vojenského soudu v Praze z: 1) přečinu proti kázni a pořádku, 2) pokusu zločinu násilného smilstva a 3) zločinu zneužití úřední moci. A to i přesto, že dle otce byla žaloba vykonstruovaná a kdy všechna obvinění vyvrátil a upozornil na nepravdivá svědectví svědkyň. V lednu 1950 mu byla také nařízena s okamžitou platností dovolená. V době dovolené pracoval jako ošetřovatel býků na Státním statku Dubno. Záhy na něho byla podána další žaloba za neoprávněné pobírání dvou platů. Protože ale prokázal, že na statku pracuje zdarma, tuto žalobu stáhli.

V květnu 1950 byl otec předvolán na ONV v Náchodě, kde ho jeho předseda Karel Hýbl varoval, aby byl opatrný. V lednu 1951 dva neznámí mužové, příslušníci SNB, přišli otci oznámit, že se příští den musí dostavit k ministru národní bezpečnosti Kopřivovi. Dům byl pak celou noc hlídán příslušníky SNB a otec následnou celou cestu do Prahy sledován. Druhý den otce přijal ministr Kopřiva a sdělil mu, že musí opět nastoupit službu na okresní služebně SNB v Náchodě a že zamítá jeho žádost o uvolnění ze služby. V té době se otec také svěřil své tchýni Marii Kaválkové, že mu jde o život.

To není hon na diverzanty, to je hon na mě

Koncem července 1952 měl Sbor národní bezpečnosti v Náchodě pohotovost, bylo vyhlášeno, že z Polska přeběhli tři diverzanti. Rudolf Vavřena dne 31. července 1952 přišel domů a sdělil rodině, že tyto údajné diverzanty potkal, ale že to byli přestrojení mužové a on je nemohl zatknout, protože byli tři proti jednomu. Své tchýni doslova tehdy řekl: „Maminko, to není honba na diverzanty, to je hon na mě.“ Následující den, 1. srpna 1952, se otec přijel domů převléknout, jel po velmi srázné a nebezpečné stezce na motorce a jeho manželka se proto na něho zlobila, proč tak riskuje, že se mu může něco stát. Na toto své ženě odpověděl: „Kdybych si zlomil nohu, to by mě možná zachránilo.“ Kolem třetí hodiny odpolední odjel opět do služby a to bylo naposled, co ho jeho dcera Blanka viděla.

Průstřely v košili

Druhý den odpoledne 2. srpna 1952 si tehdy dvanáctiletá Blanka jasně vybavuje, jak rodinu navštívila skupina mužů, kteří matce oznámili, že její muž Rudolf Vavřena byl při výkonu služby nešťastnou náhodou zastřelen. To byl také jediný „smutný“ výsledek celé akce, protože diverzanti chyceni nebyli. Matka se domáhala toho, aby mohla otce vidět, ale její přání zamítli. Nemohla se zúčastnit ohledání manželova těla.

Ohledání těla nakonec povolili švagrovi matky Ottovi Podroužkovi. Dále se matka domáhala, aby jí předali věci, které měl její manžel v době smrti na sobě, opět bez úspěchu. Vrátily se jí jen jeho hodinky značky Omega. Asi dva měsíce po této události v noci kdosi zazvonil u domu. Byla to paní, která se matce představila a řekla jí, že pracuje jako uklízečka okresní úřadovny SNB, kde pracoval Rudolf Vavřena, a že dostala za úkol spálit jeho košili, kterou měl na sobě, když zemřel. Ale ona to neudělala a košili jí přinesla. A skutečně tuto košili matce předala. Košile byla zezadu prostřílena celou dávkou samopalu. To odporovalo závěrům vyšetřování, kde bylo popsáno, že Rudolf Vavřena byl střelen zepředu jedním výstřelem. Dále se rodina dozvěděla od lidí, kteří v době akce pracovali nedaleko na poli, že slyšeli výstřely, a když se podívali tím směrem, uviděli muže, který vstal a dával znamení „zastavte palbu“, a nato dostal další dávku ze samopalu, po které již nevstal. Toto také nebylo v závěrech vyšetřování uvedeno. Otec byl oficiálně pohřben jako oběť nepřátel státu. Zbyly po něm dvě děti – dvanáctiletá Blanka a tříletý Miloš.

Pokud nepodepíše, neudělá maturitu

Rodina, tj. matka, babička a dvě nezletilé děti Blanka a Miloš, žila ve velmi nuzných poměrech. Byli odkázáni na vdovský důchod 390 Kč a sirotčí důchod ve výši 400 Kč, to znamená, že z částky necelých 800 Kč měsíčně žili čtyři lidé. Babička byla živnostnice, a přestože si platila důchodové pojištění, žádný důchod jí prý nepřiznali. Matka odmítala jít do zaměstnání. Peníze stačily jen na tu nejnutnější výživu, celé léto chodili sbírat do lesa dříví, kterým se pak v zimě topilo v jedné místnosti. Elektrickou energii používali jen na nejnutnější osvětlení. Oblečení na děti řešila babička tak, že párala staré věci a přeplétala na nové. Začátkem roku 1953 matce vyplatili jednorázové odškodnění 50.000 Kč, které však pár měsíců poté, v červnu 1953, bylo znehodnoceno měnovou reformou.

Po smrti otce se u matky výrazně zhoršoval její nervový stav, který se projevoval agresí vůči členům rodiny. Nejprve proti babičce Marii Kaválkové, kterou jednou v zimě v noci vyhodila bosou a nedostatečně oblečenou z domu. Blanka jí musela tajně donést oblečení a o babičku se pak postarala její nejmladší dcera v Praze. Po vynuceném odchodu babičky se matčina agrese obrátila na dceru Blanku. Několikrát týdně ji bila řemenem, Blanka se v neděli před ní zavírala na půdě, aby se ochránila před jejími agresivními záchvaty. Přesto matčin duševní stav odpovědní lékaři bagatelizovali.

V 50. letech se matka obrátila na Karla Hýbla (tehdejší předseda ONV v Náchodě a za první republiky zpravodajský důstojník čs. armády) a ten jí sdělil, že se manžel dozvěděl v archivu věci, které se režim snažil utajit, a že mu tehdy navrhl, že ho převeze do Londýna, ale on odmítl, protože by nemohl odjet s celou rodinou.

Po ukončení základní školy šla Blanka studovat Vyšší hospodářskou školu v Náchodě. V prvním ročníku ji zvolili do celoškolského výboru Československého svazu mládeže (ČSM). Když byla ve čtvrtém ročníku, zavolal si ji učitel Fiedler – předseda základní organizace KSČ – a nutil ji, ať podepíše žádost kandidáta KSČ. Blanka to odmítla s tím, že nemá zkušenosti, a navíc je traumatizovaná nevysvětlenou smrtí otce.

Přibližně po dvou týdnech si ji znovu zavolal a řekl jí, že škola to dostala jako stranický úkol a že svým odmítavým postojem ohrožuje nejen jeho, ředitele školy Mikoláška, školu, ale i sebe. A pokud nepodepíše, garantuje jí, že neudělá maturitu. Pod tímto nátlakem Blanka přihlášku podala.

Matka zbavena svéprávnosti, bratr měl skončit v dětském domově

V roce 1958 po maturitě nastoupila Blanka do práce na ONV jako účetní na umístěnku. V následujícím období došlo ke slučování okresů (Náchod s Broumovem a Jaroměří) a reorganizaci na ONV, kdy bylo mnoho pracovníků úřadu propuštěno. Hned první měsíc, kdy Blanka nastoupila do zaměstnání, se odehrál velmi nepříjemný incident. Blančina matka ji jednoho dne zamkla doma a odmítala pustit do práce. Když prosila, ať ji pustí, matka odemkla a vrhla se na ni, bila ji, kousala a strkala k oknu a nutila ji, ať vyskočí z prvního patra. Blanka se bránila a volala o pomoc. Nato sousedka zavolala první pomoc, přijeli hasiči se žebříkem a sundali ji z okna. Matku převezli do psychiatrické léčebny v Havlíčkově Brodě. Byla jí diagnostikována agresivní forma paranoidní schizofrenie a zbavili ji svéprávnosti. Spouštěčem choroby byla nepochybně tragická smrt manžela.

Blanka se tak v osmnácti letech stala opatrovnicí nezletilého bratra a nesvéprávné matky. Babička se mohla vrátit do domu v Náchodě a pomáhat Blance s domácností a péčí o bratra a matku. Při další hospitalizaci matky byl pozastaven její vdovský i bratrův sirotčí důchod. Spolupracovníci Blanky se obrátili na pracovníky důchodové zabezpečení ONV Náchod, kterým předala podklady pro vyměření důchodů. Zjistili, že při původním vyměření důchodu matka i sirotci byli poškozeni, a znovu důchod vypočetli ve správné výši.

V roce 1961 pozvali Blanku na kádrové oddělení ONV a pracovnice Strašilová a Wiesnerová jí sdělily, že jí odeberou z péče mladšího bratra a bude umístěn do dětského domova. Na dotaz Blanky, co je k tomu konkrétně vede, nedokázaly věrohodně odpovědět. Blance se v tu chvíli zhroutil svět, po smrti otce a matčině duševní nemoci byl mladší bratr Miloš její nejbližší člověk, ke kterému měla vytvořené silné citové pouto a kterému se snažila vynahradit, seč mohla, rodinné zázemí.

Bezprostředně po tomto jednání usedavě plačící Blanka potkala neznámého muže, kterému se – po jeho vybídnutí – svěřila, co se jí stalo. Muž slíbil, že jí pomůže, ať jde domů, že on vše vyřeší. A skutečně: druhý den, kdy byla v rámci reorganizace přidělena jako vedoucí sekretariátu vedoucím finančního odboru a finanční komise ONV, jí vedoucí finančního odboru ONV soudruh Bažant sdělil, že bratr do dětského domova nepůjde, že to zařídil a že dvě kádrovačky nebudou svévolně rozhodovat o osudech dětí a rodin.

Z KSČ vyškrtnuta ještě před rokem 1968

Začátkem 60. let začali vládnoucí komunisté přiznávat omyly 50. let, kritizoval se kult osobnosti Stalina, začalo určité uvolnění ve společnosti. To Blanku inspirovalo, a proto v roce 1965 poslala dopis na ÚV KSČ, ve kterém žádala o objasnění smrti svého otce. V reakci na tento dopis ji navštívila pracovnice kádrového oddělení Wiesnerová s tím, co si to dovolila, a začala jí vyhrožovat, jaké z toho bude mít důsledky. Na podnět nikdo nereagoval.

V březnu 1962 babička zemřela a v roce 1963 Blanka odešla pracovat do výrobního družstva Sněžka Náchod jako výrobní dispečer. V roce 1964 se vdala a od prvního ledna 1965 se přestěhovala do Prahy, mladší bratr nastoupil na internát do učebního oboru do Stavostroje v Novém  Městě nad Metují. V Praze bydlela se svým mužem a jeho starými rodiči v jednopokojovém pavlačovém bytě bez příslušenství. Začala pracovat ve výrobním družstvu Drutěva Praha jako účetní.

Při změně bydliště a příjmení zahodila přihlášku z KSČ, protože zásadně nesouhlasila s její politikou, a na nové základní organizaci KSČ se nepřihlásila. To jí procházelo až do roku 1967, kdy se při kontrole evidence zjistilo její pochybení. Soudruzi si ji pozvali, aby vysvětlila svůj postoj, ona ho zdůvodnila tím, že nesouhlasí s politikou KSČ, kdy mladí lidé nemají důstojné podmínky pro život (přičemž měla na mysli vlastní neutěšenou bytovou situaci), a dále nesouhlasí s chybami v 50. letech, kterých se KSČ dopustila a které stály život jejího otce. Nato jí bylo nabídnuto kádrovou pracovnicí Drutěvy s. Kallmunzerovou, že může vyřešit jejich špatnou bytovou situaci přidělením třípokojového bytu jako válečnému poškozenci a že jí bude zajištěn kariérní postup, pokud zůstane nadále členkou strany. Když se Blanka zeptala, proč s tím musí být spojeno členství v KSČ, vynadali jí a žádný byt nedostala.

V červnu 1967 Blanku Homolkovou nakonec předvolali na obvodní výbor KSČ na Praze 7 před komisi složenou ze soudruha Vybírala z ÚV KSČ a dvou pracovníků z Ministerstva vnitra. Projednávala se její žádost o vyškrtnutí z KSČ. Soudruzi jí slíbili, že jí řeknou pravdu o smrti otce. Avšak okamžitě je usvědčila ze lži, kdy na jejich tvrzení, že otec byl zastřelen zepředu, jim ukázala jako důkaz otcovu košili s prostřelenými dírami zezadu a vypověděla o svědectví lidí, kteří byli tehdy na poli. Vstřícnost soudruhů se změnila v nepřátelství.

Následně soudruzi svolali schůzi na Blančině pracovišti v Drutěvě. Soudruh Vybíral žádal pro Blanku potrestání jako nepřítele státu, vyhrožoval prací v dolech. Poté, co mu vysvětlili, že dotčená má sníženou pracovní schopnost, požadoval alespoň okamžitý odchod do výroby. Předseda komise politicko-výchovné práce (v družstevnictví nahrazovala ROH), nevidomý soudruh Frank, to odmítl s tím, že se jedná o výbornou a spolehlivou pracovnici, která se rozhodně nechová jako nepřítel státu, a že se nediví, že se nechce účastnit politického života, když jí nejsou schopni objasnit okolnosti smrti jejího otce. Protože družstevnictví bylo méně politicky angažované než ostatní odvětví – byli zde např. zaměstnáni lidé poškození v 50. letech – a byl zde tím pádem benevolentnější přístup, nakonec Blance umožnili vystoupit z KSČ.

V lednu 1968 začal obrodný proces ve společnosti, tzv. pražské jaro, a v dubnu 1968 byl jmenován ministrem vnitra Josef Pavel, který se snažil o reformu bezpečnostních složek a podporoval rehabilitaci obětí politických procesů. Proto Blanka Homolková znovu sepsala v květnu žádost o přešetření smrti otce a zaslala na rehabilitační komisi Ministerstva vnitra. Přijetí žádosti však nikdo oficiálně nepotvrdil, zanedlouho přišel 21. srpen 1968 a s ním i konec obrodného procesu.

21. srpna 1968 ráno šla do práce a uviděla, že najednou všichni chodí pěšky a většina lidí poslouchá tranzistorová rádia, která měli přiložená k uchu. Začaly přijíždět tanky na Újezd. V dalších dnech se chodilo do práce pěšky. Předseda družstva zajistil, aby každý zaměstnanec dostal na den jeden bochník chleba. Blanka, která uměla dobře rusky, se účastnila hovorů se sovětskými vojáky a vysvětlovala jim, že tu žádná kontrarevoluce není, a není tedy důvod, aby u nás setrvávali. Většina vojáků pocházela z asijských republik a ani dobře rusky neuměli. Následovala  doba normalizace a politické prověrky, které však Blanka Homolková absolvovat nemusela, ze strany ji vyškrtli už před rokem 1968.

V listopadu 1968, když Blanka Homolková ležela nemocná doma, ji dopoledne navštívili tři příslušníci Ministerstva vnitra (ukázali jí odznaky) s tím, že chtějí okamžitě projednávat její žádost na rehabilitační komisi Ministerstva vnitra. Odmítla s tím, že je nemocná, a nebude tedy s nimi jednat. Jeden z mužů se představil jako major Špaček a dal jí číslo telefonu, na které se má hlásit, až se uzdraví.

Blanka se po čase dostavila na jednání přímo na Ministerstvo vnitra, které vedl právě major Špaček. Vůbec poprvé jí citoval z rozsudku Nižšího vojenského soudu Pardubice, že jednotky složené z příslušníků armády a SNB měly za úkol vypátrat tři až pět polských zběhů, kteří přešli neoprávněně československo-polské hranice. Otce zastřelil vojín Karkoška z Ostravy, který bez jakékoliv výzvy na něho vystřílel dávku ze samopalu. Za to dostal trest jeden měsíc podmíněně na jeden rok, přestože nejnižší sazba podle tehdejšího trestního zákoníku byla sedm let nepodmíněně. Když na to upozornila, změnilo se jednání majora Špačka na velmi agresivní, vyhrožoval vězením a chtěl, aby podepsala čestné prohlášení, že už se nikdy nebude zajímat o okolnosti smrti svého otce a nebude po tom pátrat, protože jí jsou známy skutečnosti, které jsou velmi tajné, jsou státu nebezpečné a mohou být známy jen některým složkám ve státě. Blanka ze strachu toto prohlášení podepsala.

Objasnění otcovy smrti nepřišlo ani ve svobodných poměrech

V osmdesátých letech měli jak Blanka, tak její mladší bratr Miloš svá zaměstnání, byli relativně zajištění, po materiální stránce se jim žilo dobře. Blanka vnímala, že kvůli svému postoji ke KSČ má občas problémy v pracovním životě, především v kariérním postupu, ale nakonec – díky dobrým pracovním výsledkům – získala v roce 1980 místo vedoucí ekonomiky práce ve výrobním družstvu Igra a v roce 1984 místo metodičky ekonomiky práce ve Svazu výrobních družstev.

Přišel rok 1989, s ním sametová revoluce, změna politického režimu a návrat demokracie po dlouhých letech komunistické totality. Blanka se již necítila být vázána svým podpisem pod čestným prohlášením a doufala, že se zločiny komunismu začnou vyšetřovat. Postupem doby však viděla, jak se bývalí členové StB, udavači, členové KSČ dostávají do státních a veřejných funkcí, likvidují státní majetky ve svůj soukromý prospěch, a neměla chuť znovu otevírat záležitosti svého otce.

V roce 2016 dolehly na Blanku Homolkovou zdravotní problémy a tehdy si čím dál víc uvědomovala, že už na tomto světě dlouho nemusí být. Proto se rozhodla ještě jednou se obrátit s žádostí o prošetření smrti otce, a to na UDV ZK (Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu). Kontaktoval ji podplukovník Ing. Vašulka a pozval na jednání do úřadovny v Přípotoční ulici a sdělil výsledek šetření, že se jednalo o nešťastnou náhodu. Pamětnice je přesvědčená, že UDV vycházel pouze z účelově vystavených a zfalšovaných informací z padesátých let, nereagoval na zjevné chyby a závažná fakta, na které Blanka Homolková upozorňovala: nepřiměřeně nízký trest vojína Karkošky, který na posádku přijel den před akcí a byl jeden měsíc po akci naopak povýšen; těsně před vypuknutím akce si vojín Karkoška vynutil změnu svého palebného místa; svědectví lidí na poli v době akce; ve vyšetřovacím spisu chybně uvedené oblečení otce při akci (hnědý oblek namísto khaki košile); zezadu prostřílená košile otce, kterou rodině tajně přinesla uklízečka, neumožnění identifikace těla otce jeho manželce; odmítnutí vrácení ošacení po jeho smrti; nepřirozená předčasná smrt dvou otcových spolupracovníků, žádní nedopadení diverzanti při akci, otcova prohlášení před akcí, že mu jde o život, prohlášení JUDr. Bohumila Smoly a ak. mal. Karla Hýbla. Dále UDV nepátral po podepsaném čestném prohlášení, ke kterému Blanku donutil major Špaček. Nabyla z toho dojmu, že úřad vyšetřování vedl velmi vágně a bez většího zájmu a opravdového zapojení. V dubnu 2017 dostává pak usnesení Okresního státního zastupitelství v Náchodě, které věc odložilo s dovětkem, že proti tomuto usnesení se nelze odvolat.