Jaroslav Hon

„Hrabyně byla úplně zničená. Náš dům shořel. Rodičům nezbylo nic než jedno kůzle, a to mělo ustřelenou nohu. Taková byla situace. Smiloval se nad námi jeden sedlák, Kadula se jmenoval, a vzal nás k sobě. Pět nás bydlelo v jednom pokoji. V síni tam bylo uskladněno velké množství ruské munice, granátů a pancéřových pěstí. Bylo to něco hrozného. Rodiče nás prosili, ať na to nesaháme, aby nedošlo ke zranění. Tam jsme byli asi půl roku. Pak nám čeští vojáci postavili na zahradě otcových rodičů dřevěný domek. Bydleli jsme tam do konce roku 1949, kdy jsme se přestěhovali do nového domu, který rodiče nechali postavit.“

„Ruští vojáci se rozhodli, že Hrabyni musí dobýt a že ji zničí. V noci, za dozoru dvou ruských vojáků, jsme se my a další rodiny přemístili ze sklepení přes pole do osvobozené obce Mokré Lazce. Došli jsme k velké stodole a tam jsme pak byli do té doby, než byla Hrabyně osvobozena. Ruští vojáci pak uvařili guláš a dali nám najíst, protože jsme byli hladoví.“

„Rodiče neměli v rodinném domku sklep, tak jsme byli první dva dny bojů ve sklepě domu lesní správy, který byl v naší kolonii poslední. Když došlo k jejímu zapálení a zničení, rodiče se rozhodli, že musíme sklep opustit. V noci, při střelbě a za velikého rizika, jsme se přemístili k sedlákovi, který rodičům obhospodařoval pole. Jmenoval se Trojek. Bylo to krajně nebezpečné, ale nic jiného nezbývalo. Tam jsme pak strávili jednu další noc.“

„Ještě před vypuknutím války v Hrabyni jsme se chodívali hlavně večer dívat na okraj vesnice, jak byla bombardována Opava, německy Troppau. To byly záře! Pro nás děti to bylo fantastické. Když pak přišla válka až k nám do vesnice, bylo to období velice, velice hrozné.“