Michal Horáček

„Situace v té době byla taková, že tady bylo zřejmé, že u moci jsou ti komunisté, kteří jsou spolutvůrci a nepochybně tedy i prosazovateli takzvaného Poučení z krizového vývoje. To bylo někdy začátkem normalizace, hlavním editorem toho dokumentu byl Vasil Biľak, což byl stalinista, brežněvista. A každý člověk, který chtěl setrvat v komunistické straně nebo do ní vstoupit, tak musel tohle podepsat. Což znamenalo podepisovat souhlas s okupací vlastní země. A on vlastně celý ten režim stál na garnituře lidí, kteří souhlasili s okupací a od toho odvíjeli svou legitimitu. A najednou to vypadalo, že už to nebude ta správná parketa. A teď bylo potřeba, aby to někdo jiný z těch komunistů převzal. Jako reformní komunista, ten gorbačovec s tou perestrojkou a glasností v tu chvíli. No a takhle se do toho hodně tlačil ten Adamec, opravdu s tím Gorbačovem komunikoval. Měl být ten jeho kůň, proto to tak bylo. Protože oni samozřejmě nemohli vědět, že Sovětský svaz už má asi jenom rok a čtvrt do konce své existence. A komunistická strana. Že tam Jelcin trhá legitimaci komunistické strany, v Sovětském svazu, to bylo ještě nepředstavitelné. Takže v té chvíli to vypadalo tak, že Gorbačov tu potřeboval svého člověka. A vypadalo to, že to bude ten Adamec. Dokonce si myslím, že on už si myslel na to, že bude prezidentem. A ten poradce ho k tomu určitě směřoval.“

„Vyslýchali mě v Bartolomějské ulici, vlastně nevěděli, co můžou očekávat. To bylo pořád dokola. Vždycky dokončíte jeden výslech a přijde další pašák a říká: ‚Tak jak se jmenujete, kdy jste se narodil?‘ A tak dál. Hrozili mi. No, hrozili… Řekli mi, že jsem se dopustil vážného zločinu, na který je sazba osm let. Strávil jsem ve vazbě sice dva měsíce, ale pořád s tou obavou, že to taky můžou být léta. Prožil jsem si tak něco opravdu zajímavého, prožil jsem si pocit vězně. A to není triviální zkušenost. Tam zjistíte věci, které byste jinak nezjistil. Třeba to, jak moc jsou pro nás důležité barvy, ve světě. Ta věznice je nesmírně šedivá, tam není vůbec žádná barva. Takže potom, když vyjdete po dvou měsících a vidíte barvy… Nebo jenom prostá skutečnost, že můžete jít, kam chcete. A proto, i když prší a fouká vítr a je hnusně, tak já si od té doby nikdy nestěžuji, protože pořád lepší jít pěšky ve větru a v dešti, ale kam chcete, svobodně. To je strašně důležité. Protože jak to není samozřejmé, tak je to vlastně úžasné. Nebo jaké můžete číst knihy. Ve věznici se literatura přiděluje z moudrého rozhodnutí nějaké té věrchušky. Jako osazenstvo cely máte každý týden, já jsem byl tedy vždycky jenom s jedním kolegou, nárok na tři knihy. A soudíte jenom podle toho, jak jsou tlusté, to je nejdůležitější. Aby vám to fakt vydrželo. Takže jsem přečetl například Jarmilu Glazarovou, Zdeňka Nejedlého. Taky jsem přečetl podivuhodnou knížku o Vladimíru Iljiči Leninovi, kterou tam dali nějakým omylem, protože to byla kniha, která někde na třetí stránce charakterizovala Lenina jako… Psalo se tam: ‚Rudý ďábel věčný, člověk nebezpečný‘. Byl to prostě sžíravý protileninský pamflet, ale to už ten, kdo tam ty knihy přiděloval, nestačil rozkrýt. To bylo podivuhodné.“

"Vystoupil jsem z letadla a šel jsem do letištní haly, v bujarém očekávání, že uvidím svou rodinu, svou holku, se kterou jsem chodil. Měl jsem pro ně nějaké dárečky, pospíchal jsem. A vím, že jsem byl první z toho letadla, všechny jsem předběhl, abych tam byl nejdřív. A teď tam byl takový malinký campingový stoleček a u toho nějací dva lidé. A začali kontrolovat pasy. A mě jako prvního. Pamatuju si, že ten jeden řekl: ‚Jo, to je on!‘ A řekli: ‚Půjdete s náma.‘ Řekl jsem: ‚Proč?‘ Oni: ‚No, to uvidíte.‘ Tak mě tam vzali do nějakého pokojíčku. A pamatuju si, že mě oslovili: ‚Tak mladej, spadla klec.‘ A já jsem říkal: ‚Co jako?‘ – ‚Víme,‘ a tak… Oni chtěli zjistit, co to je za divný příběh, že někdo ujede do Ameriky a pak se vrátí. To je samotné uvádělo v úžas. A tušili, jestli za tím něco není. Divné vazby. No a já jsem skutečně byl dost naivní a skutečně jsem to dost hrál. Tak jsem dělal ještě většího bambulu, než jsem byl. A oni postupně pochopili, že z toho nic nebude. Zkoušeli na mě takové věci jako… Já se pamatuju, například bylo někde nějaké loupežné přepadení. O půl roku dřív někdo někde přepadl nějakou poštu nebo pumpu. Tak říkali: ‚Jo, tak odtamtud jsi sehnal ty peníze. Viděli tě!‘ Já jsem samozřejmě byl úplně u vytržení, protože to nevíte, co se děje. Najednou na vás chtějí hodit nějaké loupežné přepadení. Proč to chtějí dělat? Ale ono to bylo ve skutečnosti jenom proto, že to nedokázali rozkrýt, nedokázali zjistit pachatele. Tak to zřejmě zkoušeli na každého, kdo se jim dostal pod ruku. Kdyby se náhodou sesypal a řekl: ‚Já jsem to fakt udělal.‘“

„Jak mi maminka furt říkala, že největší senzace je navštívit New York, tak já jsem chtěl taky navštívit New York. Tenkrát v těch sedmdesátých letech to bylo těžké, dneska už se to neví, ale nestačil vám pas, nestačilo vízum třeba do Spojených států, ale ještě jste musel mít takzvaná exit víza, výstupní. Režim musel svolit prostřednictvím takzvané výjezdní doložky. A k tomu bylo potřeba nějaké dobrozdání, někdo za vás musel ručit. V práci, v nějakých profesích, k tomu byli určeni lidé. A u nás na škole k tomu byl výbor Socialistického svazu mládeže. Problém byl, že já jsem snad jako jediný z celého ročníku nebyl členem Socialistického svazu mládeže. A když jsem přišel požádat toho soudruha, který to vedl, tak on najednou přestal být tím kolegou, se kterým jsme hráli fotbal. Byl velice formální a říkal: ‚My tě, soudruhu, z té politické práce neznáme. Jak za tebe mohu ručit?‘ A já jsem říkal: ‚No neblázni, Štefane, tak to odškrtni, vždyť o nic nejde. Já nikam nechci utéct, já chci jet jenom do toho New Yorku. A třeba by mi dali tu výjezdní doložku. Je třeba jim dát kulatý razítko, který tu máš.‘ No a on mě odmítl, tak jsem šel domů a přemýšlel jsem, co s tím. A protože mi bylo dvacet let, měl jsem takové odvážnější nápady. A říkal jsem si, že kulaté razítko je pro úředníka prostě kulaté razítko, ať je tam cokoliv. Tak jednou, když dědeček šel sbírat tesaříky na Letnou nebo do Šárky, tak jsem prohrabal jeho psací stůl a našel jsem tam jedno razítko. Bylo takové zvláštní, ono bylo hrozně velké. Bylo to dvojnásobné kulaté razítko. A zejména – uprostřed byla včela. Včela, vyvedená se všemi láskyplnými detaily, i ty nožičky. No, řekl jsem si, ‚Já to zkusím‘. Vzal jsem to razítko s tou včelou, plesknul jsem to na ten papír a napsal jsem tam: ‚Soudruha doporučujeme.‘ Předložil jsem to na policii, a co se nestalo, oni mi tu výjezdní doložku dali, což bylo úplně bizarní.“