Pavel Horák

“Po několika měsících vyšetřování mě převezli do Teplic k soudu a u soudu právník Beneš, který mi byl stanovený, ten se mě nezastal, ten pro mě vůbec nic neudělal, maminka mu dala všechno zlato, co měla, i snubní prstýnek. Prostě takovíhle křiví lidi, já se s nimi setkával celý život. Ten mi v ničem nepomohl, soudkyně mi dala čtrnáct měsíců vězení natvrdo. Tak zase do Litoměřic, zase ty hrozné dny, maminka - ona nejdřív nevěděla, kde jsem, když mě sebrali. Oni jí níc neřekli. Pár dnů byla ve strachu, co je se mnou. A v Litoměřicích jsem čekal na odvolací soud v naději, že někdo snad bude mít rozum. A když přišel po několika měsících soud na kraji, eskortou mě tam odvezli. Už podruhé mi dali ,medvěda’, jako největšímu zločinci! ,Medvěd’, to je pásek, a u toho pásku jste takhle přivázaný k tělu. Tak jsem si prošel tím soudem a tam soudce [Václav] Nygrín - to byl vrahoun všech těchhle politických. Dnes dělá advokáta. Ten mi napařil ještě čtyři měsíce, takže jsem dostal rok a půl natvrdo. Odůvodnil to nepřátelstvím a nenávistí k socialistickému zřízení, a že západní sdělovací prostředky využily tento případ k rozpoutání kampaně a tak dále. Ale kdybyste viděl ty pohledy! To je úplně bez šance, tam nemáte žádnou šanci. Obhájce je podělaný strachy, ten nepůjde proti nim, protože je to taky komunista. Celý senát jsou komunisti. A vy tam stojíte proti nim a ať si říkáte, co říkáte, oni vás prostě neposlouchají.”

“Potom přišel ten rok osmdesát šest, kdy zemřel Jaroslav Seifert, a zase… Byl to národní umělec, signatář Charty 77. Já přilepenej na Svobodné Evropě, tak co mohlo následovat? Tak zase letáky k pohřbu - k úmrtí Jaroslava Seiferta. Byla tam část jeho básničky nahoře, bylo tam nějaké povídání, že umřel český básník, a kdy a kde má pohřeb, na Markétě a potom v Roudnici. Tedy v Kralupech nad Vltavou. To byla tenkrát hrozná aféra, ty letáky jsem roznášel po celých Teplicích. Ale já jsem byl vždycky ve všem sám, nikdy jsem neměl nikoho, komu bych řekl, že to dělám. To byla taková iniciativa z mýho nasrání, když to tak řeknu, jak se k němu zachovali. Teplice byly plné estébáků, trvalo čtrnáct dní, než mě dostali. A dostali mě vlastně na to, že jsem měl nějaké papíry, které byly špinavé, z toho cyklostylu, a já jsem je pálil v popelnici. Ještě přišel kamarád a ptal se: ,Co to pálíš?’ Já měl v tu dobu trabanta, tak říkám: ,Zamrzly mi brzdy, tak je musím ohřát.’ Jenomže sousedka - oni chodili všude, po celých Teplicích, po všech domech, tam byly desítky a desítky estébáků, posily z Prahy - tak sousedka mě nakonec udala, že pálím nějaké papíry v popelnici. A shodou okolností popeláři zrovna nepřijeli a estébáci tam našli kousky ohořelých textů, papíru, v té popelnici, až úplně na dně.”