The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Pavel Hořák (* 1950)

• narozen 16. ledna 1950 v Praze

• rodina přesídlila do Písku

• v létě roku 1968 vycestoval do Francie

• vystudoval Vysokou školu ekonomickou

• pracoval v podniku zahraničního obchodu Motokov

• v letech 1982 - 1987 vyslán jako delegát Motokovu do Paříže

• zúčastnil se závodu Paříž-Dakar a zasadil se o účast československých reprezentantů

• v období 1990 - 1995 působil v Paříži jako diplomat

To byl hrdinský kousek

Život Pavla Hořáka je plný dobrodružství a zajímavých zážitků. Mnoho let strávil ve Francii, a to i za komunistického režimu. Byl jedním z nemnoha šťastných, kterým se povedlo trávit čas na Západě bez emigrace a zároveň bez vstupu do komunistické strany nebo závazku spolupráce s StB.

Pavlova maminka byla židovského původu. „Táta nebyl Žid a maminku si vzal v listopadu 1941. To byl docela hrdinský kousek, protože v tu dobu už tady platily Norimberské zákony a byl zakázán styk nežidů s Židy.“ Pavlovu maminku svatba chránila před cestou do vyhlazovacího tábora. Celá její rodina Šoa nepřežila. Matku deportovali do Terezína až v závěru války v únoru roku 1945 a válku přežila.

 

Říkali jsme jí ségro

Pavlův otec byl za svatbu s Židovkou potrestán a na podzim 1944 musel odjet do pracovního tábora Klettendorf na dnešním polském území. „Když byly bombardovány Drážďany, tak oni nahnali tyhle vězně, aby šli odklízet trosky města. Během toho můj otec utekl, ukradl motorku a vracel se za dobrodružných okolností do Prahy.“

V Praze se setkal Pavlův otec se svou ženou, která utekla po konci války z Terezína, kde byla vyhlášena karanténa kvůli epidemii tyfu. „Matka byla určená k ošetřování těchto lidí. Když tam přišla Rudá armáda, tak byla vyhlášena karanténa, ale matka ještě s jednou kamarádkou se sebraly a utekly. Došly do Prahy, kde se moje matka setkala s mým otcem. Devět měsíců po tom setkání se narodil můj bratr.“

Před odjezdem do Terezína pracovala Pavlova maminka v nemocnici, která zároveň sloužila jako sirotčinec pro židovské děti. „Když se tenhle ústav zavíral, tak moje matka odvedla jednu holčičku ke své tchýni a ta Marcela tam zůstala až do konce války. Nikdo ji neudal, ale po válce se o ni nikdo neucházel, takže s námi už zůstala. My jsme jí říkali ségro.“

 

Komunismus bude na dva tři roky

Manželům Hořákovým se 16. ledna 1950 narodil další syn Pavel. Na svět přišel sice v Praze, ale od tří let žil v Písku a považuje se za hrdého Písečáka. Pavlův otec byl ortoped a do Písku byl v roce 1953 převelen, aby zde v nemocnici založil ortopedické oddělení. „Všichni si mysleli, že ten komunismus bude na nějaké dva tři roky a že se pak zase vrátí do Prahy, ale pak se ukázalo, že to tak asi nebude, takže jsme se asi po roce za ním přistěhovali do Písku.“ Rodina se v Písku nastěhovala nejprve do provizorního bytu v nemocnici a poté jim byla přidělena krásná vila Marta, jejíž majitelé byli vězněni kvůli protikomunistickému odboji.

Na dětství v Písku vzpomíná Pavel moc rád. Bydleli kousek od Otavy a nedaleko místní plovárny. Vyrůstal zde spolu s o čtyři roky starším bratrem, a ten ho přivedl do kanoistického oddílu. „Někdy okolo té poloviny 60. let jsme ta naše parta kanoistů patřili ke špičce v republice. Mně se podařilo v roce 1966 vyhrát mistrovství světa v kanoistice.“ V tu dobu byl Pavel dokonce vyhlášen nejlepším sportovcem Písku.

 

Najednou všichni znali jméno Dubčeka

V roce 1968 Pavel maturoval. „Před maturitou jsme měli majáles a samozřejmě jsme si vymýšleli hesla, která zapadala do toho období, kdy všichni požadovali větší svobody.“ Jeho otec byl primářem ortopedie v Písku a starší bratr medicínu studoval, takže všichni očekávali, že se i Pavel stane lékařem. Ten se ale rozhodl pro studium na Vysoké škole ekonomické. Tam se mu povedlo dostat hlavně díky tomu, že v rámci pražského jara v roce 1968 se přijímací zkoušky hodnotily skutečně podle znalostí a ne tolik podle politického profilu uchazečů.

V rámci uvolňování komunistického režimu bylo v roce 1968 možné dokonce i vycestovat do zahraničí, což se zdálo ještě před pár lety pro většinu občanů země naprosto nepředstavitelné. „Já jsem využil toho, že jsem měl nějaké tři měsíce prázdnin, a odjel jsem do Francie.“

V době invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa byl Pavel zrovna na jihu Francie a o situaci doma se dozvídal z médií. „V té Francii to bylo tehdy hodně medializované. Francouzi asi dodnes nevědí, kde nějaká Česká republika leží, a v tom roce 1968 si to pletli s Jugoslávií, tak najednou všichni znali jméno Dubčeka a kde leží Praha.“

 

Z Písku blízko do Vídně

Pavel se musel rozhodnout, jak na nečekanou situaci reagovat. Mohl využít toho, že je na Západě, a ze země emigrovat, nebo se mohl vrátit do okupovaného Československa. Nakonec se rozhodl pro návrat domů. „Ten důvod byla hlavně zkušenost z 50. let, kdy byli perzekvováni lidi, jejichž příbuzní emigrovali. Můj bratr studoval na vysoké škole, tak by ho vyhodili. Otec byl primářem ortopedického oddělení, tak by ho možná vyhodili z práce.“ Vedle toho měl pamětník osobní důvod, v Písku na něj čekala jeho dívka. 

Pavel odjel do Paříže, odkud měl koupenou letenku do Prahy. Kvůli okupaci země byly však zrušeny všechny lety. „Air France mi tehdy nabídly, že mi to můžou vyměnit za letenku do Vídně a mně se zdálo, že ta Vídeň není tak daleko od Písku.“ V tu dobu byl shodou okolností ve Vídni i Pavlův otec, který se vydal s kamarádem autem do Itálie. Pavla tedy na letišti vyzvedli a vzali s sebou na cestu do Rimini. „Byla tam spousta českých turistů, kteří se nemohli rozhodnout, zda se mají, nebo nemají vrátit. Časem jim ale docházely prostředky. Místní radnice byla velmi vstřícná a uvolnila jim tělocvičnu, kde mohli bydlet.“

 

Vidíš, taky se někdo vrací

V Rimini se Pavel stal v podstatě tlumočníkem pro české turisty, kteří neuměli cizí jazyky. On totiž ovládal francouzštinu, a tak jim mohl alespoň trochu pomoci. Cestou zpět do Československa narazil ještě na problém s tím, že mu již propadla víza do Rakouska. Tehdy ale byla západní Evropa velmi soucitná k československým občanům a celníci ho nechali projet s propadlými vízy. „Když jsme přijeli na československé hranice, tak policisté se svolávali a říkali: ,Hele, vidíš, taky se někdo vrací.‘“

Po návratu do Československa se Pavel účastnil protestních pochodů proti okupaci. Časem se však většina obyvatel smířila s tím, že snahy pražského jara jsou ztraceny, a bude potřeba žít v okupované zemi. Pavel vzpomíná, že další vzedmutí protestů přišlo v březnu 1969, kdy českoslovenští hokejisté porazili sovětský tým na mistrovství světa ve Stockholmu. „Já jsem tehdy tátovi sebral auto a jezdili jsme tady dokola na náměstí a vytrubovali jsme a radovali jsme se.“

 

Cítil jsem se jako školák

Pavel během začínající normalizace dostudoval vysokou školu, kde se vzdělal v zahraničním obchodu. Na začátku 70. let nastoupil do Motokovu, který se v komunistické ekonomice staral o zahraniční obchod v oblasti automobilového zboží. Brzy ale musel narukovat na vojnu. Během jeho služby tehdejší sídlo Motokovu ve Veletržním paláci v roce 1974 vyhořelo. „Dozvěděl jsem se to z novin, než jsem se vrátil z vojny. Trochu jsem se teda cítil jako ten školák, co doufá, že škola vyhoří a nebude tam muset.“

Motokov se brzy přestěhoval do mrakodrapu na Pankráci a Pavel se vrátil do práce. Byl velkým fanouškem aut, takže ho práce bavila, ale vnímal, že je zahraniční obchod velmi zpolitizovaný, což mu práci komplikovalo. Velkou výhodou práce v zahraničním obchodu byla možnost vycestovat do zahraničí. Pavel se nechtěl stát členem komunistické strany, takže na svou cestu ven čekal osm let. Pak se začalo jednat o jeho možném vycestování do Afriky. „Nabídli mi, abych jel do Afriky. Mně se to docela líbilo, i když to nebylo úplně jednoduché pro rodinu.“

 

Bylo to terno

Zatímco se Pavel chystal na odjezd do Guineie, tak se zkomplikovala pozice zástupce Motokovu ve Francii. Na místo měl odletět syn tehdejšího ministra vnitra, ale na poslední chvíli si to rozmyslel a odmítl nastoupit. „Najednou za mnou přišla kádrová a vlastně mě prosila, abych místo do Afriky odjel do té Francie. Já jsem ani neabsolvoval ty povinné kurzy.“ Nakonec tedy Pavel s rodinou odletěl v roce 1982 do Paříže. „Bylo to terno i pro moje rodiče a mého bratra, protože takhle měli příležitost za mnou přijet.“

V Paříži nastoupil Pavel na obchodní oddělení československého velvyslanectví. Vzpomíná, že ho uvítal obchodní rada s přesvědčením, že Pavel musí spolupracovat s StB, protože se o něm vědělo, že nemá vlivné příbuzné ani není ve straně. Jiný důvod, jak by se dostal na tak prestižní místo v Paříži, kolegy nenapadal. „Mě ta myšlenka trochu urážela, ale na druhou stranu se to rychle rozneslo a ostatní se mě trochu báli, takže já jsem toho občas využíval.“

 

Vznášet se na dunách

V Paříži strávil Pavel s manželkou a dvěma dětmi celkem pět let. „Zezačátku jsem byl jediný, kdo nebyl členem strany.“ Působil za Motokov jako diplomat a jedním z jeho diplomatických úspěchů bylo i napomáhání účasti československé Tatry na závodu Paříž-Dakar. V roce 1985 se závodu zúčastnily československé vozy značky Liaz a v následujícím roce už i Tatra. Pavel zajišťoval pro závodníky i víza do zemí, kterými se projíždělo. Brzy se ukázalo, že nikdo ze závodníků nemluví francouzsky. „Nabídli mi, abych s nimi jel jako takový manažer toho týmu.“ V roce 1986 Pavel Hořák vyrazil s československým týmem na závod Paříž-Dakar.

Vzpomínek na tento extrémní závod má Pavel spoustu. Zpětně vidí, že závodníkům nejvíce pomohl tím, jak jim usnadnil plánování trasy. Každé ráno před závodem ve čtyři ráno organizátoři hlásili z tlampačů podrobnosti k úseku toho dne. Hlášení nebylo nikdy příliš rozumět a ani Pavlova francouzština často nestačila. „Šel jsem vždycky až k tomu zesilovači a na diktafon jsem nahrál, co říkali. Ty piloty jsem ani nebudil, aby šli se mnou. Pak jsme si to v klidu pustili a já jsem jim diktoval ty detaily. Když jsem nerozuměl, tak ten diktafon mi umožňoval, že jsem si to pustil třeba dvakrát nebo třikrát.“

Pavel měl také za úkol zajišťovat medializaci československého týmu. „Vymyslel jsem trik, že vždycky když naši dojeli do cíle, tak se ještě přejíždělo kus na místo, kde se spalo. Vždycky jsem jim nacpal nějakého novináře do kabiny. Pro ty to byl samozřejmě velký zážitek se vznášet na těch dunách.“ Závodu se Pavel zúčastnil celkem dvakrát.

 

O tom je taky diplomacie

Do Československa se Hořákovi vrátili v roce 1987. Dva roky nato padl komunistický režim a Pavlovi se nečekaně naskytla možnost odjet zpět do Paříže. Ukázalo se totiž, že v československém zastoupení jsou dva spolupracovníci bývalého komunistického ministerstva vnitra a bylo potřeba je rychle někým nahradit. Pozici nabídli Pavlovi, a ten se v roce 1990 opět stěhoval do Francie. Zůstal tam dalších pět let.

Na druhý pobyt v Paříži má také mnoho vzpomínek. Jedna z nich se týká návštěvy tehdejšího ministra zahraničních věcí Josefa Zieleniece. Během návštěvy zorganizovali pro ministra prohlídku autosalonu. Francouzští pořadatelé nechali na počest české delegace vyrobit speciální viněty na šampaňské a to jim ve velkém darovali. „Zieleniec se naštval, že to působí jako bychom byli nějaká banánová republika, co si nemůže dovolit koupit láhev, a trval na tom, že jim to musím vrátit.“

Pavel se snažil ministra Zieleniece přesvědčit, že by bylo neslušné láhve vrátit, ale ten trval na svém. Pavel tedy kartony se šampaňským naložil k sobě do auta. „Té francouzské straně jsem napsal dopis, jak moc pan ministr ocenil autosalon a jejich dar. Panu ministrovi jsem napsal dopis, že Francouzi pochopili situaci a přijali dar zpět. A šampus jsme vypili na Silvestra. O tom je taky diplomacie.“

V roce 1995 se Hořákovi vrátili zpět do Československa. Nějakou dobu pak Pavel působil jako diplomat ve Vídni. V současnosti žije s manželkou v Písku a mají již pět vnoučat. Současné generaci by Pavel Hořák vzkázal toto: „O všem je potřeba pochybovat. Vystříhejte se generalizací a zevšeobecňování. Často se setkávám s tím, že co udělá jeden, tak se převede na celou skupinu.“