plukovník v. v. Lydie Horálková

„Sebrali ho (bratra) na Stalingrad. My jsme byli 120 km od Stalingradu, ale vypadalo to jako pět. Ten zvuk docházel ve velké míře. Bratr tam byl dva měsíce a pět jich onemocnělo tyfem. Tak je dali do zázemí a tři zemřeli a dva zůstali. Bratr zůstal naživu.“

„Jedna naše žena, ještě v Jefremově, přišla o muže – padl na frontě. Čekala dítě, a když se dozvěděla, že padl, tak přišla i o to dítě.“

„Chtěla jsem být baletkou, jako dítě. A pak se mi zalíbil sport, letectví, tak jsem potom zapadla do druhé paradesantní brigády.“

„Ze začátku prala vojenské prádlo, a to nebylo lehké. Dělalo se to tenkrát jen tak ručně, nebyly žádné stroje. Poté, co se dozvěděli, že je zdravotnice, tak byla v nemocnici. Takže měla spoustu práce.“

„A to je překrásný pocit, když skočíte s padákem, když se vám otevře. Než doletíte dolů, tak je to kouzelné. Chce se vám ještě, ještě, ještě skákat…“

„Všichni letci byli mrtví už hned při přistání, stejně jako dva naši příslušníci. Všichni ostatní byli lehce a těžce ranění. Vlastička měla rozseknuté čelo, málo scházelo a byla by pryč. A hlavně nevěděli, kde jsou, letci všichni byli mrtví. Nevěděli, jestli jsou na německém území, nebo u Sovětů… Takže tu noc si pomohli, jak mohli – nevím jestli našli nějakou lékárničku. A ráno šli dva vojáci a Vlastička zjistit, kde jsou, na jakém území. Potom slyšeli někoho mluvit ukrajinsky, tak přišli k těm lidem. A oni jim řekli, že slyšeli ztroskotat letadlo a že také nevěděli, jestli je německé, nebo naše.“