Josef Horčic

„Tak já bych se chtěl vrátit ještě spíš k historii mýho táty, který prožil desetiletí studia na vysokých školách v Praze od roku 1939 až do roku 1950. S tím, že byl jeden z těch studentů, který byli po 17. listopadu 39 odvezeni do koncentračních táborů. Tam museli pracovat profesí, kterou oni vládli. Můj táta byl projektant do té doby. Takže mám jeho index a jeho dopisy z koncentračních táborů, kde poznávám, co v průběhu těch deseti let prožil. A to poznání, které jsem získal později a které mi sám otec přímo nesdělil nebo nevyprávěl, tak ty moje pocity jsou dost silný v tom směru, že jsem si neuvědomil v průběhu celýho života, jaký problémy a co všechno v průběhu těch deseti let zažil. Protože on se po návratu z koncentračního tábora oženil, měl v pětačtyřicátém roce už dvě děti a pak ještě měl studovat a dokončit studia. Zemřela mu manželka v roce 49. A v tom okamžiku před ukončením studia ještě vystoupil z komunistické strany v roce 50 a odmítl udělat zkoušku z… teďka nevím – byla to nějaká buď politická ekonomie, nebo něco takového. Takže nedokončil studia vysokoškolský, byl propuštěn z práce, musel se starat o dvě děti jako vdovec.“

„Protože jsem zvládával dobře matiku, byl jsem dobrý v matice, tak jsem chtěl po tátovi jít na střední školu stavební. A na tu jsem se nedostal s tím, že tátovi řekli, že to bylo kvůli němu. Musel jsem zůstat dál, protože tenkrát končily osmiletý, začaly devítiletý školy, takže jsem zůstal na devítiletce. Potom už jako návazně jsem se dostal na střední všeobecně vzdělávací škola, která byla tříletá. Byla to vlastně desátá až dvanáctá. Před tím byly jedenáctiletky a pak byly dvanáctiletky. Já jsem musel, protože jsem se nedostal na tu stavební, tak jsem ještě rok zůstal v tý devátý třídě. Pak na to gymnázium bylo jednodušší se dostat než na tu stavební. Ale podle informace táty, tak na tu stavební prej jsem se nedostal kvůli tomu škraloupu táty.“